Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

OSNOVA:

1. Život příborů
2. Vůdce a jeho rodina
3. Zmizení Lžičičky
4. Vyšetřování
5. Shledání

Kdysi dávno stál na konci města jeden velký dům, který patřil bohatému manželskému páru. Jelikož měli peněz dosti, libovali si v různých koníčcích a zálibách. Jednou z nich - a říkám vám, že nepatřila k těm nejběžnějším - bylo sběratelství těch nejobdivuhodnějších příborů.
Příbory si žily svůj život, stejně jako lidé. Malé vidličky, lžičky a nožíčky chodily do školy, rodiče pracovali tak, že pomáhali lidem jíst, a babičky a dědečkové si užívali zaslouženého odpočinku po dlouhých letech dřiny v dolní části šuplíku pro příbory. Ovšem tento život měl i své strasti a problémy.

Ten nejhlavnější nůž - vůdce všech příborů - už dožíval poslední léta. Bohužel za ty roky starostí zrezivěl a paměť mu již tak dobře nesloužila. Jako většina nožů měl za svou ženu vidličku. Žili spolu šťastně až na pár hádek kvůli jeho zapomnětlivosti. Zplodili taky krásnou malou Lžičičku. Měla nádhernou rukojeť. Rodiče se chlubili svou dcerou, a když dorostla do školního věku, poslali ji vzdělávat se.

Jednoho dne Lžičička nepřišla ze školy, ačkoliv v ten čas bývala normálně už dávno doma. Otec si toho moc nevšímal, spíše nevnímal nic, co by nesouviselo s důchodovou reformou. Na té mu strašně záleželo. Stále si potichu opakoval: "Musím to dodělat dnes!"
Na nepřítomnost jejich dcery ho asi po hodině upozornila jeho manželka Vidlička. Oba se začali strachovat. Kde může jen být ta jejich Lžičička? S přibývajícím časem přituhovalo. Manželský příbor se proto rozhodl ohlásit zmizení dítěte na policii.

Policisté si je zavolali na policejní stanici a hned poté začali s výslechem: "Paní Vidličko, kdy jste naposledy viděla svou dceru?"
"Ach, chudinka naše Lžičička. Bylo to dnes ráno, jak šla do školy. Od té doby jsem ji neviděla, to jsem si jistá," odpovídala s pláčem.
Nyní se seržant zeptal pana Nože na tutéž otázku, co položil paní Vidličce. Otec si na nic nevzpomínal.
"To je tvá vina," rozčilovala se Vidlička na svého manžela, "ty máš v hlavě jen tu reformu, na nás dvě vůbec nebereš ohledy." Paní Vidlička byla v koncích. Třásla se strachem. Dokonce jí z toho vyčerpání a stresu upadl jeden hrot, vždyť už nebyla žádná mladice. Patřila ke starožitnickým kouskům, stejně jako její manžel. Ten vypadal, jako by se nacházel v transu. A vtom, náhle, BLIK, CVAK, PŘÍJEM! Nůž se rozkřičel z plna hrdla: "Vždyť ona přišla domů! Jen jsem si jí moc nevšímal. Dělal jsem tu - ééé - důchodovou reformu... Teď si vzpomínám, že říkala, že jde pro nějakou věc do sklepa!"
Seržant a manželský příbor na nic nečekali a vyrazili domů. Prvně zamířili do sklepa. NIKDE NIKDO! Strach se zase přiblížil.

O minutu později a o dvě patra výše se už pan Nůž a paní Vidlička šťastně objímali se svou dcerou.
"Lžičičko, ty jsi nám ale nadělala starostí!"
"Mamko, já jsem říkala taťkovi, že jdu do sklepa, ale on si pořád něco brumlal, že to musí dodělat dnes. No a potom jsem dlouhou dobu nemohla najít ve sklepě jednu věc. Když jsem se pak vrátila, už jste tu nebyli..."
Otec se rozesmál štěstím: "Promiňte, to zavinila vše ta má skleróza," řekl Vidličce a Lžičičce a s láskou je objal.