Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• klasické dílko světové filozofie, ve kterém Nietzsche boří tradiční obraz morálky, hodnot a křesťanství

Úvodem
Musím přiznat, že jsem Nietzscheho četla s nemalými obtížemi. Předně vůbec nedovedu pochopit samotné jeho silné zapálení do tohoto slovního boje proti křesťanství. Nevím, zdali kdy zažil nějakou negativní zkušenost s věřícím člověkem nebo něco takového. Je možné, že bych se to byla dozvěděla, kdybych ho dočetla až do konce. To jsem však neučinila. Konkrétně jsem skončila u 24. kapitoly. Do té doby jsem se ho usilovně snažila pochopit, ale marně. Trochu světla mi do poznání osobnosti tohoto člověka přinesla prezentace jeho života a díla, kterou nedávno zpracoval můj spolužák. Poté co jsem se dozvěděla, že vyrůstal v prakticky výhradně feminní společnosti, jsem se na jeho postoje začala dívat poněkud s rezervou. Je velmi pravděpodobné, že na něj tato výchova měla negativní vliv a poznamenala ho na celý život. Jeho názory jsou absolutně jednostranné, a tudíž je prostě nedokážu brát vážně. Tento člověk napadá tradiční hodnoty, které provázejí lidstvo po celá tisíciletí a jsou jedním ze základních pilířů civilizace. Toto provádí podle mého mínění nepřiměřeně agresivním způsobem, což na mě působí jako jakási křeč typická spíše pro období pubertálního vzdoru.
Jeho myšlenky na mne zpočátku působily tak, že jsem měla pocit, že existenci Boha absolutně popírá. Později jsem ale pochopila, že je jeho pojetí Boha o něco komplikovanější. Představuje si ho zřejmě jako jakousi amorfní hmotu, kterou je možno vytvarovat do požadované podoby - "Křesťanský pojem Boha představuje snad přímo ukazatele minima v sestupném vývoji typu bohů": Jako by Bůh byl výtvorem člověka...
Netvrdím, že nemá absolutně v ničem pravdu. V jeho myšlenkách jsem dokonce objevila několik světlejších míst, například v zamyšlení nad pokrokem, soustrastí, láskou (částečně) a možná ještě několik dalších. V podstatě však uznávám zcela diametrálně odlišné životní postoje, povětšinou ty, proti kterým vystupuje, takže je logické, že s ním budu zpravidla nesouhlasit. Nikoliv principiálně - tak jako on vystupuje proti křesťanství - ale konstruktivně. V každém případě rozporu mého a Nietzscheho názoru se pokusím svůj nesouhlas zdůvodnit. Svým myšlením se však pokusím přizpůsobit Nietzschemu, přičemž si ponechám svá stanoviska, ale budu uvažovat formou co nejpodobnější té jeho. Takže níže uvedené nejsou mé názory na dané věci samy o sobě, ale jen argumenty proti autorovým tvrzením, použitelné výhradně v této práci, v tomto kontextu.
Tím chci zároveň omluvit neúplné zpracování úkolu - nedočtení celého Nietzscheho díla. Tímto postupem bych totiž mohla napsat výtvor téměř srovnatelného rozsahu jako Antikrist, i když jistě ne takové kvality. Co mu totiž nelze upřít, je skvělá forma vyjadřování, i když se silně manipulativními sklony. Nietzsche přesně ví, kde se vyjádřit vzletně a lehce, a kde naopak přitvrdit, zvolit silnější výrazy, hrubší jazyk. Práce s jazykem je v dílech tohoto typu naprosto stěžejní. Škoda že moje znalost němčiny nestačí k tomu, abych si Nietzscheho mohla přečíst v originále. Překlad do češtiny je sice velmi dobrý a čtivý, jsem si však jistá, že v původním jazyce by byl dojem z četby ještě silnější...

Polemika
V předmluvě se Nietzsche obrací ke čtenářům, konkrétně těm, kteří vykazují známky jakési výjimečnosti. Za ty Nietzsche považuje konkrétně "poctivost až do tvrdosti", lhostejnost (zřejmě ve smyslu zbavení se emocí - což je zvláštní paradox, protože celé Nietzscheho dílo na mě působí velmi emotivně), dále pak odvaha k zakázanému, síla, "výše duše" (čímž rozumí pohrdání "pouhým lidstvem" - masou, nad níž se lze povýšit povýšeností; jeho termín "výše duše" je tedy ekvivalentem k povýšenosti; pokud ho člověk čte velmi pozorně, lze takovýchto tendenčních expresí objevit spoustu).

'Nevím, kudy kam, jsem vším, co neví, kudy kam' - vzdychá moderní člověk... Touto moderností jsme stonali - shnilým mírem, zbabělým kompromisem, vší ctnostnou nečistotou moderního Ano a Ne. Tato tolerance a largeur srdce, která všechno 'odpouští', protože všechno 'chápe', toť pro nás scirocco. Raději v ledu žít, nežli mezi moderními ctnostmi a jinými jižními větry!

Nietzsche tedy odsuzuje toleranci, chápavost, odpuštění a largeur (zřejmě velikost) srdce. Kritika lidské chápavosti je zde poněkud zvláštní. V úvodu knihy vymezuje člověka takového, který je hoden být postavený nad "pouhé lidstvo". Podle tohoto vymezení však může takový člověk být klidně i jiného smýšlení, než takového jaké Nietzsche dále rozvádí. Vůbec tam například není zmínka o tom, že by tento vyvolený měl být ateistou. Je tedy takový člověk podle jeho teorie hoden vlády nad všemi lidmi a zároveň i Nietzscheho úcty? Domýšlím si, že prvního ano, druhého nikoliv. Netouží snad tedy i Nietzsche sám být pochopen nebo přinejmenším tolerován? Jistěže ano. Pokud si budu domýšlet dál: za nějakou dobu se Nietzschemu částečně splní sen. Jen částečně - skutečně se objeví člověk, který bude odpovídat Nietzscheho představě, až na to, že jeho názory nepřijme bezvýhradně. Na určité otázky bude mít odlišný, zcela vlastní pohled. "Poctivý až do tvrdosti". To by se Nietzschemu snad i mohlo zamlouvat, nestojí přece o nějakého sice odvážného, ale jinak prostého plniče své vize. A snad ani není tak naivní, aby si myslel, že se narodí jakýsi jeho duševní klon. Lidé jsou přeci individuality a v rámci pravděpodobnosti je prakticky vyloučeno, aby dva různí lidé smýšleli absolutně totožným způsobem. Tento vyvolený se přitom jistě nebude ohlížet na názory nějakého myslitele, který sice rád mluví o "vůli k moci", sám však žádnou mocí nedisponuje. Velmi pravděpodobně se Nietzscheho bude potřebovat zbavit, nejlépe zbavením života, nebo izolací od lidí, vězením. Nač tolerance... Zde může Nietzsche lhostejně žít v ledu. Jak se najednou, při pouhé představě zrealizování takovýchto extrémních ideologií posouvá význam původně zamýšleného. (Jaká analogie komunismu). Nietzsche tedy odpočívá v ledu - v base. Ani nyní nesleví ze svých tvrzení obrátivších se proti němu samému? Pokud ne, pak by mi ho bylo upřímně líto. Jistě by se neubránil záporným emocím ke svému vězniteli. A jediný ventil pro tyto emoce se nachází buď v odpuštění anebo v pomstě. Předpokládejme, že by se svému vyvolenému nemohl nijak pomstít. Lhostejnost by byla kdesi mimo Nietzscheho celu, pomsta neproveditelná, odpuštění nepřijatelné. Nepříjemná situace. Zajímalo by mne, jak by si s ní Nietzsche poradil. Já osobně považuji odpuštění za jediné možné východisko (nejen ve vyhrocených situacích, ale i v méně závažných, každodenních). "Nevím, kudy kam, jsem vším, co neví, kudy kam..." Věděl by Nietzsche i nyní naprosto přesně kudy kam? Nebo by snad uznal, že je přirozené v určitých situacích prostě nevědět kudy kam?
Za dobré považuje vše, co působí k moci, za špatné to, co pochází ze slabosti, za štěstí cítit, že moc vzrůstá.

"Slabí a nezdařilí mají zahynout: první věta naší lásky k člověku. A má se jim k tomu ještě pomáhat."

Představuji si tyto "slabé a nezdařilé". Kdo všechno by byl zbaven práva na život? Jen ti skutečně nejslabší a nejnezdařilejší - tělesně a duševně postižení, staří lidé, nemocní...? Nebo celé "pouhé lidstvo", které Nietzsche popisuje jako slabé? Kdo by pak zůstal? Skupinka silných a zdařilých, z nichž by každý toužil po co největší moci? Nebo si snad představuje, že by se tato skupinka dohodla a žili spolu spokojeně v klidu a míru? To asi těžko. Komu by pak tito vládli? Zde jeho idea krutě selhává. Napsaná působí provokativně a odhodlaně. Při představě realizace však působí směšně.
A podle mě může vláda všem lidem, i slabým a nezdařilým, vláda spravedlivá a dobrá, klidně být dostatečným zdrojem štěstí, bez nutnosti vraždit. Nietzsche pohrdá naší morálkou. Asi si neuvědomuje, že při jejím dodržování je každému zaručená maximální možná svoboda, práva a celková spokojenost. Nietzschemu to nestačí. Kdybychom si svá lidská - pro nás samozřejmá - práva představili jako kapalinu v nádobě, každý dnes (alespoň ve vyspělých demokratických zemích) dostane již záhy po narození svůj díl. Přesně odměřený, rovný, stejný jako kdokoliv jiný v dané zemi, bez ohledu na pohlaví, barvu kůže či sociální postavení. Nietzsche by každému jeho díl vzal, nalil ho zpět do nádoby a přerozdělil. "Slabí a nezdařilí" by nedostali nic, ti silní by pak získali velikou dávku. Kromě toho, že mi není jasný systém, podle kterého by toto přerozdělení probíhalo, je při realizaci vždy velmi nebezpečné. Obzvlášť když je podloženo hesly o netoleranci apod. Spousta diktatur přeci existovala již před Nietzschem, nepřichází tedy s ničím novým. Jen oprášil jednu ze starých forem vlády a obalil ji módními a nápadnými hesly typu "Bůh je mrtev" apod. A i když by se snad mohlo zdát, že ho špatně chápu, protože přeci o žádné diktatuře nemluví, těžko si umím představit jiný způsob státního zřízení, kde dochází k usmrcování slabých, takže už to mi k zavržení jeho ideologie stačí a nezajímá mě, jakými líbivými slovy ji nazývá. A na rozdíl od jiných utopií se mi vůbec nelíbí ani jako pouhá představa.
Za utopistu Nietzscheho považuji proto, že má určité, dost vyhraněné vize, které však nikdy nedovádí do důsledku, což je k jeho škodě, protože to pak může udělat kdokoliv za něj - tak jako já teď - a vidí, jak absurdní jeho představy jsou. Mohl (alespoň některé) své vize dotáhnout až do konce, uvést konkrétní příklady. Jenomže pak už by nevypadaly tak dobře. Také měl možnost je upravit do takové podoby, aby se líbily i konkrétní dopady těchto vizí. Na to jsou však již nutné velké demagogické schopnosti, a těmi Nietzsche - při vší úctě k jeho intelektu - zjevně neoplývá.
V další kapitole se zabývá otázkou genové výbavy člověka. Navrhuje cosi jako cílené vyšlechtění "kvalitnějšího" člověka.

Tento hodnotnější typ (života důstojnější, budoucností jistější) se vyskytl již dosti často: ale vždy šťastnou náhodou, výjimkou, nikdy proto, že byl chtěn. Naopak, jeho se nejvíc obávali, byl dosud téměř vtělením hrůzy; - a ze strachu byl chtěn a pěstěn typus opačný a také ho bylo dosaženo: domácí zvíře, stádní zvíře, nemocné zvíře člověk, - křesťan...

Opět si neumím představit realizaci takového umělého šlechtění. Proces rozmnožování ani já nepovažuji za zcela náhodný. Já bych tomu však neříkala "pěstění", ale spíše přírodní výběr. Pokud by tedy mělo docházet k plození výhradně takových potomků, kteří by odpovídali Nietzscheho představám, došlo by zákonitě k drastickému úbytku populace, což by při značné otrlosti mohlo být vnímáno jako řešení některých problémů dnešního světa, jako je přelidněnost, nedostatek potravin, šíření nemocí apod. Na druhé straně je tady jiný problém, který by se nutně dostavil po takovém drastickém zásahu - degenerace. Lidí, kteří by odpovídali Nietzscheho představě by se mohlo najít tak několik set. Mohlo by trvat jen několik desítek let, než by došlo k totální degeneraci lidstva. Mimoto by rozmnožování u nežádoucích osob muselo být nějakým způsobem uměle regulováno, resp. naprosto znemožněno, což mi připadá v populaci o 6 mld. jedinců jednoduše technicky nerealizovatelné. Hlavně, člověk není pěstěn, ale je prostým vyústěním aktu jednoho ze základních životních pudů (které Nietzsche s oblibou vyzdvihuje a které jsou přirozené pro všechny lidi - i věřící, ačkoliv Nietzsche si toho zjevně není vědom), podmíněným již zmíněným přírodním výběrem. To znamená, že člověk, stejně jako kterýkoliv jiný tvor, si zachovává své nejlepší přednosti a neustále je zlepšuje, a to dvojím způsobem. Jednak zvýšenou šancí na přežití u jedinců s lepšími vlastnostmi (což je, musím uznat, v dnešní době v důsledku kvalitní lékařské péče bohužel výrazně potlačeno), a za druhé dané přírodním výběrem otce ženou. Je tedy nezpochybnitelné, že na stavu dnešní populace mají ženy zcela zásadní vliv. O tom, zda dobrý či špatný, by se dalo diskutovat. O čem se ale diskutovat nedá, je holý fakt, že to tak prostě je, ať se to Nietzschemu líbí, nebo ne. Z tohoto hlediska mají ženy hlavní slovo při výběru genů pro budoucí generaci. Nietzsche se také snaží mít slovo při určování výhodných znaků genetické výbavy (alespoň slovo psané, prezentované ve svém díle), čímž se pomyslně řadí na stranu žen. Na jedné straně muži v boji o partnerku co nejvhodnější k početí potomka (ano, i muži částečně rozhodují, čímž jsou v procesu rozmnožování buď zcela vyřazeny nebo alespoň značně znevýhodněny i ženy s nejhoršími vlastnostmi), přičemž zbraněmi v tomto boji jsou fyzické a v případě člověka i intelektové předpoklady a rozhodujícím faktorem je konkurence. Na straně druhé ženy a Nietzsche.
Zde například je podle mne patrný dopad jeho výchovy, který jsem zmínila v úvodu. Tuto myšlenku snad ani nelze brát vážně. Člověk, který je vyrovnaný sám se sebou i se společností, ve které žije, těžko bude celé lidstvo prohlašovat za nezdařilé. Člověkem, který není vyrovnaný, je podle mne zbytečné se zabývat. Proto zcela nechápu, proč je mu dodnes věnována taková pozornost. Koho takové smýšlení může oslovit? Snad jen někoho podobně nevyrovnaného...
Další myšlenka, kterou se Nietzsche zabývá, je pokrok.

"Lidstvo nepředstavuje vývoj k lepšímu nebo silnějšímu nebo vyššímu tak, jak se tomu dnes věří. 'Pokrok' je pouze moderní idea, to znamená idea falešná. Dnešní Evropan je svou hodnotou hluboko pod Evropanem renesančním; vývoj prostě není nutně zvýšením, stupňováním, zesílením."

Toto je jedno z mála světlých míst Nietzscheho smýšlení. Stejně tak jako Nietzsche i já považuji dnešní moderní civilizaci za v jistém smyslu úpadkovou. To se podle mne (nevím jak podle Nietzscheho) projevuje zesílenou orientací na konzumní způsob života. V podstatě to není zcela nový jev, jen ještě nikdy nebyl tak intenzívní. V historii se již vyskytl několikrát, například i v antickém Římě, civilizaci par excellence. (Ještě mě napadá třeba zmatení jazyků při stavbě babylonské věže - není to sice přímo analogický příklad, ale tehdy bylo rovněž lidstvo na výši svých možností a pak nenastalo nic jiného než chaos a tím pádem vývoj špatným směrem). Poté co se úroveň římské civilizace ocitla na samém vrcholu, pomalu a neodvratně se začal blížit její konec. V tomto období úpadku kultury, morálky i vlády se údajně lidské chování nápadně podobalo tomu našemu dnešnímu. Kdesi jsem četla, že se tehdy pořádaly bujaré pitky, sexuální orgie a jedlo se již ne z hladu, ani pro chuť, ale zcela pokleslým způsobem se přejídalo, přičemž byly součástí prostřeného stolu rovněž zlaté mísy určené ke zvracení... Rozklad a pád této jedinečné kultury byl již nevyhnutelný. Toto chování pro mne znamená úpadek. Vytěžením přírodních i lidských zdrojů a jejich transformací ve hmotné statky je lidstvo ve své vyspělosti schopno nakupit obdivuhodné materiální bohatství. Nějak si však již s tímto bohatstvím nahromaděným v různých koncentracích na zemském povrchu ve své nezodpovědnosti není schopno poradit. Nastává tedy proces dekadentního bezbřehého spotřebovávání a produkování (z vetší části dále nevyužitelného) odpadu, spotřebovávání nedůstojné. Nedůstojné proto, že (dnešní) člověk již není schopen samostatně rozhodovat o svých potřebách, nýbrž je otrokem reklamy a dotěrného vyplachování mozku. Tento zhoubný jev se dnes (snad až na některé výjimky) dotýká skutečně všech členů této komerční kultury. Nepokrytě přiznávám že i mne, což je ještě smutnější. Člověk, i ten, který si je tohoto poklesku vědom, prostě nemá mnoho šancí tomuto světu uniknout. Jediným pevným bodem v tomhle zběsilém, rychlém způsobu života a záchranou sebe sama před úpadkem duše a jejím ubohém omezení na nikdy nekončící, neukojitelné chtění může být jedině vlastní vysoká a silná morální odpovědnost člověka. Ohleduplnost k druhým i k přírodě a tím úcta k sobě samému. To se však těžce praktikuje ve světě, kde je každý projev ohleduplnosti okolím vyhodnocen jako projev hlouposti, osobní vlastnictví, které by mělo být bráno s úctou k něčemu, co jsme si vydobyli a čeho si vážíme, protože to nutně potřebujeme k životu (cokoliv je nad rámec našich potřeb, považuji za ubohou snahu o co největší hromadění, ta však nikdy nemůže být naplněna), tento přirozený respekt k osobnímu vlastnictví se tedy změnil v něco, co nápadně připomíná tanec kolem zlatého telete a vůbec, jakmile okolí detekuje takového jedince, který vyznává jiné než ryze materiální hodnoty, je značně znevýhodněn v konkurenčním boji sféry procesního a někdy dokonce i osobního života. Zde se tedy již mé mínění s míněním Nietzscheho začíná rozcházet. A to směrem zcela diametrálně odlišným. Oba tvrdíme, že dnešní pokrok nutně není vývojem k lepšímu. Rozcházíme se však opačným směrem v názoru na to, proč tomu tak je. Zatímco já tvrdím, že vysoké mravní (vlastně křesťanské) cíle jsou jediným bezpečným východiskem z tohoto pokleslého stavu společnosti, Nietzsche tyto hodnoty soustavně napadá a zesměšňuje. On však žádné východisko nenabízí. Taková kritika je tedy podle mne dost slabá. A nepomůže mu ani to, že se snaží tento nedostatek vykompenzovat o to ostřejším útočením na tak jako tak nezpochybnitelné hodnoty. A to, že byl renesanční Evropan nad Evropanem dnešním, je docela jednoduchá logika. Je to stejné jako s Římany. Říman vrcholného věku antiky byl taky nad Římanem období úpadku. A takhle to prostě bude pokračovat pořád a pořád dokola, až buď za a) konečně zdevastujeme Zemi, nebo za b) konečně pochopíme, že jediné, co nás může nasměrovat na správnou cestu a vrátit na vrchol, jsou vysoké etické hodnoty.
Nyní se dostávám k místu, kde Nietzsche poprvé zavádí termín nadčlověk.

"V jiném smyslu trvale se daří jednotlivé případy na nejrůznějších místech země a z nejrůznějších kultur, případy, jimiž se skutečně projevuje vyšší typus: něco, co je v poměru k celku lidstva jakýmsi nadčlověkem. Takové šťastné případy velikého zdaru vždy byly možné a snad budou vždy možné. A dokonce celé rody, kmeny, národy mohou být takovou výhrou."

Dále se vyjadřuje ke křesťanství ve vztahu k onomu nadčlověku:

"Křesťanství nemá být zdobeno a fintěno: zdvihlo válku na život a na smrt tomuto vyššímu typu nadčlověka, dalo do klatby všechny základní instinkty tohoto typu, vydestilovalo z těchto instinktů zlo, zlého člověka: - silný člověk člověkem typicky zavrženíhodným, 'člověkem zvrhlým'. Křesťanství se dalo na stranu všeho slabého, nízkého, nezdařilého, udělalo ideál z odporu proti udržovacím instinktům silného života; zkazilo rozum i povah duchově nejsilnějších tím, že učilo svět vidět v nejvyšších hodnotách duchovnosti hřích, klam, pokušení..."

Nevím zcela přesně, jaké konkrétní vlastnosti by měl takový nadčlověk mít, ale z toho co jsem se dočetla předpokládám tyto (snad mi Nietzsche promine, jestli se pletu): emocionální neotřesitelnost, značnou bezohlednost k utrpení ostatních (viz. o soustrasti), vyznávání protikřesťanských hodnot a jakési rebelantství. K tomu můžu říct tolik: za prvé mně osobně se nelíbí již samotný pojem nadčlověk. Co to je? Jak ho lze definovat? Kdo ho označí za skutečného nadčlověka? Nebo se označí sám? Kdo potom pozná, jestli je skutečně tím vyvoleným nebo zda se jen pokouší vytěžit z dané situace? Otázky, na něž opět neexistuje odpověď ani v Nietzscheho díle, ani jinde. Zabývat se jimi se mi tedy jeví stejně bezpředmětné jako zabývat se tím, jestli byla dřív slepice nebo vejce. A to ostatní shrnu do jednoho: vzhledem k tomu, že mé vnímání hodnoty člověka je prostě mírně řečeno jiné - což mám v sobě zakořeněno tak hluboce, že to neumím a nebudu se pokoušet ani na chvilku měnit - nemůžu říct, jestli jsou tyto vlastnosti skutečně vhodné pro nadčlověka nebo ne. Pro mne existuje jenom člověk. Nic víc, nic míň. Podobně jako Nietzsche popírá existenci Boha v jeho křesťanském pojetí, ale nepopírá, že Bůh jako takový jest, stejně tak ani já nepopírám, že jsou lidé vyšších a nižších kvalit. Ale pořád jsou to jen lidé. Žádní nadlidé ani superlidé ani nic podobného. Protože nikdo, ani Nietzsche, nemá patent na pravdu, nejdřív, aby to bylo fér, by každý člověk musel říct, jak si představuje svého nadčlověka (což by mohlo být docela zajímavé, protože předpokládám, že většina lidí by za ty nejlepší vlastnosti označila ty, které sami mají nebo ty, o které usilují, aby je měli) a pak teprve - podle toho jak by si svého nadčlověka představovala většina - by mohl být skutečně stanoven. Obávám se, že Nietzscheho model by asi příliš nepochodil...

"Křesťanství nazývají náboženstvím soustrasti. - Soustrast je v protikladu k tónickým afektům, které zvyšují energii citu života: působí depresivně... Soustrastí se ještě množí a násobí ztráta síly, kterou již strast sama o sobě přináší životu. Strast sama stává se soustrastí nakažlivou; popřípadě může jí být dosaženo celkové ztráty na životě a energii, která je v absurdním poměru ke kvantu příčiny (- případ smrti Nazaretského)."

Zde je opět jedno z mála míst, kde s autorem musím do jisté míry souhlasit. Například v tom, že působí depresivně... Pochopitelně soustrast asi v nikom nevyvolává příjemné pocity. Je ale velmi významným psychosociálním jevem. Těžko si lze představit sdílenou radost bez sdíleného smutku. Tedy sociální skupina, která má být silná, musí nutně být prostředím ke sdílení pocitů, ať už příjemných či nepříjemných. Například primární sociální skupina - rodina - musí, aby dobře plnila svoji funkci, poskytovat pocit zázemí. A ten je možné (mimo jiné) do značné míry vyvolat právě vědomím potřebné soustrasti. Těžko si umím představit, že například rodiče, kteří jsou lhostejní k utrpení svých dětí, mohou vychovat dítě silné, duševně zdravé. Touha po sdílení pocitů (radosti i soustrasti) je navíc zřejmě mnohem hlubší. Jako příklad může posloužit třeba jev sportovního fandění. V případě vítězství oblíbeného týmu se dostavuje radost, která je na stadionu nepochybně výrazně intenzivnější než doma u televize. Stejně tak i případná prohra s sebou nese daleko větší rozhořčení v přítomnosti spolufanoušků. A zájem o sportovní utkání rozhodně není zanedbatelný, takže stojí za to si položit otázku, zda je tedy soustrast (nechci ji oddělovat od něčeho, co by se při troše fantazie dalo nazvat jako spoluradost) skutečně jev negativní. A rozhodně to není, jak je vidět, jen otázka křesťanství. Lidé prostě chtějí sdílet své emoce. Nepochybně to člověku dodává pocit, že někam patří. A to zase dává pocit bezpečí a zvyšuje pocit síly, ať už vychází ze "spoluradosti" nebo ze soustrasti. Takovou soustrast bych tedy rozhodně nezatracovala. Pak ale nesmím zapomenout na jiný druh soustrasti, soustrast sentimentální, zvrácenou. Ta se projevuje mnoha způsoby, mnohdy zcela nenápadně a je příznačná pro dnešní dobu. Vzpomínám si na slova prof. E.Koháka v díle Zelená svatozář, kde se k této otázce vyjadřuje v rámci ekologické etiky. Bohužel ho teď nemám po ruce, takže nemohu citovat. Jeho myšlenku tedy shrnu vlastními slovy: Dříve člověk choval zvířata pro užitek. Krávy pro mléko a maso, slepice pro vejce a maso, prasata na maso, psy na hlídání a kočky na lov myší. Ke všem se choval s úctou a skoro všechna nakonec skončila na talíři. Ale nikoliv nedůstojně. Prožila spokojený život a dobře posloužila svému účelu. Dnes se k nim chováme podivně. Část z nich týráme ve výzkumných ústavech, v nedůstojných podmínkách velkochovů a jiných nepřirozených prostředích. Druhou část chováme s neméně nepřirozeným sentimentem. Se svými domácími mazlíčky nakládáme jako s vlastními dětmi nebo dokonce s ještě větší péčí (toho jsem dokonce nejednou byla svědkem). Naše vědomé, nepřiměřeně kruté zacházení s živými tvory na jedné straně je kompenzováno soustrastí s jinými živými tvory na straně druhé. Se svými mazlíčky navštěvujeme doktory a rozmazlujeme je a večer se rozplýváme dojetím nad zmínkou o nemocné gorilce ve večerních zprávách... Věc ještě před dvěma sty lety naprosto nemyslitelná. Přitom tehdy lidé nevěděli nic o skutečných problémech, jako je globální oteplování nebo terorismus... I když se běžně topila koťata. Tolik tedy ke skutečně zvrácené soustrasti. A není to rozhodně jediný případ, bohužel.
Ale teď bych se ještě chtěla pozastavit nad poznámkou o soustrasti k utrpení Krista. Odkaz utrpení Ježíše není jen prostý příběh o smrti. V průběhu celé historie lidstva zemřely už spousty miliard lidí a žádná přitom skutečně nevyvolala tolik soustrasti jako smrt Ježíšova. Je to totiž nesmrtelný symbol lidské zrady, zbabělosti, nedostatku víry a dalších lidských poklesků. Nesmrtelný proto, že se křivdy ve jménu těchto poklesků páchají dodnes a proto, že je nesmrtelný, je mu dodnes věnována taková pozornost. Tato dosud neodčiněná, největší křivda v dějinách lidstva nad námi dodnes visí jako varovně zdvižený prst a Ježíšovo veliké srdce schopné neméně velikého odpuštění nám pomáhá přijmout fakt, že chybovat je lidské, posiluje nás a ukazuje nám směr, kterým bychom se měli dále ubírat. Zároveň nám připomíná, že ačkoliv jsou všechny poklesky odpustitelné, zdaleka ne všechny je již možno napravit. Po některých zůstane jen hluboká, nezhojitelná jizva. Taková zbyla i po ukřižování Ježíše. Nezbývá než minulé chyby odčinit novými dobrými skutky. A právě to nám má soustrast s Ježíšovou smrtí připomínat. Je vidět, že soustrast tedy může být i motivující. Pokud v nás vyvolává pocit provinění, nutí nás zároveň o svých činech pochybovat a přemýšlet jak se chovat co nejlépe. To ale Nietzscheho nezajímá. Mnohem jednodušší je soustrast, kterou vzdáváme samotnému Bohu v Kristu, Bohu prostě ukrást a ukazovat ji jako soustrast nějakému zemřelému "...popřípadě může jí být dosaženo celkové ztráty na životě a energii, která je v absurdním poměru ke kvantu příčiny (- případ smrti Nazaretského)." To je jednoduchá demagogie. Navíc ne zrovna chytrá... Soustrast přeci nevyjadřujeme zemřelému, ale pozůstalým. V případě Ježíše ji nevyjadřujeme Marii ani Josefovi, nýbrž se obracíme k Ježíšovi samotnému, protože není mrtvý, protože nás (resp. věříme, že nás) stále slyší. Není tedy ani možné ho brát jako nějakého řadového zemřelého. Tudíž ani ztráta energie není v tomto případě v absurdním poměru ke kvantu příčiny. Je přinejmenším adekvátní.

Závěr
Na 7 stranách jsem podala úvahu nad prvními 7 kapitolami Antikrista. Mrzí mě, že jsem se nedostala dál, ale rozsah této práce jsem již vyčerpala. V úvodu jsem zmínila, že bych tímto způsobem mohla napsat výtvor téměř stejného rozsahu jako původní dílo. Teď vidím, že ne téměř stejného, ale přinejmenším stejného rozsahu. Na jednu stranu by mě lákalo to dotáhnout až do konce už proto, že by mne zajímalo, jestli by se třeba nevyskytlo nějaké místo, na kterém bych se "zasekla", i když věřím že ne, neboť dosud se mi s autorem polemizovalo tak dobře jako s málokým. Na druhou stranu by to nebylo nijak zvlášť užitečné, protože nikdo jiný než vy to s největší pravděpodobností číst stejně nebude.
Proto nyní Nietzscheho s jistou úlevou vrátím do knihovny a začnu se věnovat jiným autorům. Takovým, kteří mě mají čím obohatit. Protože Nietzsche mne pouze po celou dobu této práce unavoval svými názory, "rebelskými bez příčiny''. Většinu z nich nebylo pro mne nijak těžké vyvrátit. Zdůrazňuji však že pro mne. Protože to, zda se postoje tohoto autora ztotožňují s postoji čtenáře, je do značné míry otázkou víry (resp. nevíry), jejímž prostřednictvím si jak autor, tak čtenář mnohé vysvětluje. Za to, že spolu principiálně nesouhlasíme, tedy neodsuzuji jeho. Jeden z nás má pravdu, ale já nejsem soudce (a na rozdíl od Nietzscheho se tak netvářím), abych určila kdo z nás dvou to je. Já prostě věřím té svojí.
Co mi ale opravdu hodně vadí, je, že soustavně kritizuje, ale ne konstruktivně a tudíž zbytečně. Prakticky jsem si nevšimla, že by se také někde zamyslel nad řešením nebo jiným východiskem.
Jediné, co se mi na něm doopravdy líbí, je nesporná originalita. Ale to samo o sobě opravdu nestačí. A já na jeho způsobu filozofování opravdu nic jiného nevidím.
Jednoduše nedovedu pochopit, z jakého důvodu se zrovna on zařadil mezi největší světové filozofy, skutečné intelektuály a myslitele... On ve své době prostě jen zaplnil jakési prázdné místo.
Nietzsche tedy rozhodně není můj šálek kávy, ale pro tento úkol jsem si nemohla vybrat líp. Také jsem si jistá, že pokud nebudu nucena nějakým jiným úkolem, už po žádné jeho knize nesáhnu. To raději budu rozvíjet vlastní myšlení. To, jak jsem ho pochopila, mi stačí k tomu, abych věděla, že tento muž mi svým myšlením nemá co nabídnout. A originalitu nabízet nelze. Proto mu nechám tu jeho a sobě tu mojí, a dál si půjdu svou cestou bez něj. Podle mě je Nietzsche prostě špatný filozof.