Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jak je ten život krásný! A ráno jak je krásné! Hned po zazvonění mého budíčku nastaveného na mobilním telefonu v 6:00 nedočkavě otevřu oči a usměji se na právě příchozí den. Vůbec mi nevadí, že z mého okna hned vedle postele není prozatím nic vidět. Venku je sice ještě tma, ale právě ta mě naplňuje svým nenahraditelným kouzlem s nádechem tajemna. Jaký den mě dnes asi čeká?Určitě naprosto skvělý! Při představě dnešního vyučování není pochyb.
Hned první hodinu si na probuzení vesele pošprechtíme německy, brzy poté s jásotem narýsujeme několik úžasných geometrických obrazců. Následující mluva anglická a hned poté několik vlastností a sloučenin jednotlivých prvků z chemie vždy udržují můj mozek v příjemné zvídavosti. Poslední dvě hodiny jsou pro mě pokaždé jako třešnička na dortu: Základy společenských věd a dobrodružná fyzika - myslím, že není nutné objasňovat důvod mého nadšení.
S vyhlídkami na příjemný školní den důkladně protáhnu své horní končetiny a zvesela vyskočím z postele. Vykonám několik nepostradatelných ranních dřepů, shybů a kliků, a už se řítím ke dveřím pokojíčku, abych se jejich prudkým otevřením mohla zahledět na ozářenou kuchyň, ve které příjemně voní káva a něco dobrého k zakousnutí. Copak je to dneska? Á málem bych zapomněla, že jsem včera mamce asistovala při přípravě bábovky. Dva lahodné kousky už se na mě smějí z malého skleněného talířku. Mamka je zlatá! Než se pustím do té pochoutky, navštívím nejprve koupelnu se záchodem, jelikož se už začíná ozývat potřeba vynucující si návštěvu WC.
V koupelně vykonám vše potřebné a čile - osvěžena studenou vodou a mýdlem se navrátím do svého pokoje, odkud z pečlivě složeného komínku svého oblečení (ne nadarmo byl můj tatínek na vojně - pochytila jsem od něj opravdu mnoho) vyberu nejprve spodní prádlo, poté džíny, tričko a huňatý svetr (neopomíjím mamčinu radu, abych se teple oblékla, jelikož venku již delší dobu přituhuje).
Již oblečena přistoupím ke svému zrcadlu a několika svižnými tahy hřebenem pročešu své dlouhé vlasy a zapletu je do copu. Se svým obrazem v zrcadle jsem spokojena a na důkaz toho na sebe vycením čerstvě nablýskaný chrup vonící po Odolu.
Teprve teď se odeberu do kuchyně, pečlivě se usadím ke stolu a upiji trochu vonící bílé kávy, přičemž si s chutí ukousnu z nadýchané bábovky. Tento obřad mi vydrží po dobu asi deseti minut. S pohledem na tikající kuchyňské hodiny se ujistím, že mám ještě dost času, přesto se však zvednu a jdu zkontrolovat obsah svého školního batůžku. Jakmile vím, že je vše tak, jak má být (velice nerada bych totiž čelila káravým pohledům svých profesorů, že nejsem řádně připravena k vyučování), přehodím batoh přes rameno a sestoupím dolů se schodů do přízemí. Zde si pomalu obléknu bundu a obuji boty. Zdá se, že jsem připravena. Je 7:15, vyjdu ven z domu, pohladím našeho pejska, který se může přetrhnout, aby mě po ránu pozdravil a jistou chůzí kráčím k nedaleké autobusové zastávce, na které už se choulí několik lidiček. Se skvělou náladou přistoupím k těm zachumlánkům a s nelibostí zjišťuji, že oni ji se mnou nesdílejí. Nechápu proč. Vždyť rána jsou tak krásná! Po chvilce čekání přijíždí autobus a já hrdě vstoupím na jeho schůdky s pocitem, že dnešek bude určitě plný skvělých zážitků a nových poznatků!
Jaká idylka, že? Jo, kdyby to takhle bylo...skutečnost je však poněkud jiná...

Jako z jiného světa ke mně doléhá zvuk pípajícího mobilu. Je 6:45. Odolávám pokušení shodit malý přístroj z okního parapetu vedle mé postele. Několik jeho předchůdců - opravdových budíků to už zakusilo...a nemohu říct, že žijí dodnes. Popravdě řečeno neustál to žádný.
A tak k účelu přinášet špatné zprávy časomíry byl zasvěcen právě můj mobilní telefon.
Nešetrně zamáčknu tlačítko na jeho klávesnici a s ujištěním svého svědomí, že za tři minutky určitě vstanu, upadám opět do příjemného transu. Z toho mě však po chvíli vyruší příšerný zvuk traktorů, aut a bagrů, kteří již zahájily svou dnešní práci. "To snad není pravda!" zamumlám si pro sebe. Nemůžou si dát chvíli pokoj? Přes letošní prázdniny se totiž z pole za naším domem stalo staveniště a mé okno směřuje právě sem. Sice není ještě nic moc vidět, ale slyšet jsou ta jezdící monstra opravdu dokonale. Nakonec jim mohu být víceméně vděčná, jelikož můj pobyt v transu, ačkoli se to vůbec nezdálo, byl poněkud delší, takže při pohledu na hodinky se zhrozím. Je 7:00 - no nazdar! Vyletím z postele (k čilosti mám však daleko) a málem se přerazím o svůj školní batoh s knížkami rozsypanými v jeho blízkosti. Doprčic, málem bych zapomněla... Bez ladu a skladu naházím nejbližší knížky do tašky a jen tak si pro sebe v duchu doufám, že se rozvrh od včerejšího moc neliší.
Vběhnu (samozřejmě že můj ranní běh je jen v rámci možností) do studené kuchyně, kde se vrší hromada špinavého nádobí. A jéje, jaksi jsem zapomněla na slib daný mamce, že ho umyji. No, to si zase vyslechnu řečí - jsem nezodpovědná, nesvědomitá, neschopná, zapomnětlivá...ach jo.
Ploužím se do koupelny a při pohledu do zrcadla vytřeštím oči a odskočím o dva metry zpět. Chvilku z povzdálí nejistě pozoruji tvora, který mi někoho nejasně připomíná. Když se ujistím, že rozcuchané stvoření s kruhy pod očima není žádný šílenec či vrah, ale já osobně, uklidním se a přiblížím se k umyvadlu. Pustím vodu a namočím si ukazováček. Brr! Ta je ledová! Rozhodnu se, že dneska to s hygienou rozhodně přehánět nebudu. Svižnými tahy dvou namočených prstů si otřu koutky očí, zubním kartáčkem s nánosem pasty několikrát přešoupnu svůj chrup a už se řítím zpátky do svého pokoje. Rozsvítím světlo (nebudu riskovat možné zmrzačení) a naskytne se mi úžasný pohled na názorný příklad pokoje po výbuchu.
Knížky, oblečení a jiné nezbytnosti jsou zkrátka všude, leč i při tak rozmanité nabídce šatstva netuším, co si vzít na sebe. Prohrabu si cestu ke skříni, otevřu dvířka a celý obsah skříně se na mě pochopitelně vyvalí. "Možná bych tu mohla někdy uklidit," pronesu si pro sebe, přičemž hledám nějaké přijatelné tričko a džíny. Pohled na hodinky mě vyděsí a přiměje ke spěchu. Zhruba za deset minut mi jede autobus. Konečně vyhrabu něco na sebe, rychle se obléknu a u svého z části zabarikádovaného zrcadla se snažím rozčesat uzel, který mi vězí na hlavě místo vlasů. Nechybí mnoho a držím v ruce nůžky, abych těm dlouhým trapičům udělala přítrž.
Nakonec se mi přeci jenom podaří chumel rozčesat a svázat do jednoduchého culíku.
V kuchyni, kam zamířím poté, se moc dlouho nerozhlížím. Popadnu kousek chleba, naplácám na něj poněkud rozteklou Floru. Tuto vydatnou stravu zapiji vodou a už letím pro batoh. Do odjezdu autobusu zbývají asi tři minuty. V předsíni našeho domu se snažím najít své boty. Není mi to však dopřáno, a tak si půjčím sestřiny vysoké štekle (dost připomínající starověké koturny) a vyběhnu z domu. Mám problémy, abych se nezabila. Ještě se stihnu ohlédnout k boudě našeho psa, abych mu alespoň zdálky kývla na pozdrav...leč naše milé psisko se ani neobtěžovalo vykouknout z boudy. "Tak si trhni packou, pse jeden!" zvolám a pospíchám k zastávce, jelikož mám neblahý pocit, že náš autobus už tam stojí. Hm. Nespletla jsem se.
Dokonce už to vypadá, že se chystá k odjezdu. V tu chvíli v sobě naleznu takovou rychlost, že by to do mě málokdo řekl. Navíc když mám podpatky, na kterých neumím ani chodit, natož běhat. Mám štěstí, řidič si mě už všiml. Celý autobus už pochopitelně ví, co zapříčinilo jeho krátké zdržení. Když konečně stojím před dveřmi autobusu, nastoupím dovnitř a prohlásím obvyklou frázi: "Studentská do Ledče". Řidič si mě změří a ironicky řekne, že teda ten běh nic moc. Jakmile však spatří mé boty, začne se smát na celé kolo a s ním všichni v autobuse. Nemám daleko k tomu, abych se propadla.
Když den blbec, tak se vším všudy! Zapadnu na nejbližší volné místo, vytáhnu z batohu sešit němčiny a snažím se zapamatovat si alespoň několik slovíček, mám neblahý pocit, že právě dnes budu obdařena výsadou, jakou je obšlapování před tabulí. To ten dnešek ale krásně začíná! Náš autobus mě po chvilce vyplivne ze svých útrob na náměstí v Ledči. Co se dá dělat. Jdu tedy vstříc svým dnešním trampotám.