Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• převyprávění/popis děje knihy/filmu
• porovnání knihy a její filmové adaptace

Při výběru tématu pro moji seminární práci jsem se dlouho rozhodovala, jestli se mi podaří zajímavě převyprávět příběh hlavní hrdinky, Hazel Grace Lancasterové, šestnáctileté dívky umírající na rakovinu, kterou ona považuje jenom za vedlejší produkt smrti. Dívky, kterou z rezignace a úvah o smrti vytrhne jeden báječný kluk, díky němuž se na pár týdnů vzepře svému osudu a prožije "nekonečno mezi sečtenými dny". Vždyť autor knihy a zároveň spoluautor filmového scénáře John Green to již tak neopakovatelně napsal. A režisér filmu Josh Boone to zdařile převedl na filmové plátno. Všechno.

Hazel začíná vyprávět svůj příběh v době, kdy měla za sebou třetí rok po úspěšné léčbě rakoviny štítné žlázy. Po operaci a následné terapii se jí ale objevily metastázy v plicích.
Další ozařování a spousty léků. Následkem toho jí zůstává částečně funkční jenom část plic.
Pro podporu dýchání se jí stal pro zbytek života nezbytný dýchací přístroj, který měla nepřetržitě při sobě. Bohužel, její nemoc byla nevyléčitelná, a tak od začátku neřeší čtenář otázku zda, ale kdy zemře.

Odmaturovala a přihlásila se na dálkové studium na místní vysoké škole. Většinu času mimo školu trávila sledováním televizní show Americká supermodelka nebo čtením své oblíbené knihy Císařský neduh od Petera Van Houtena. Hlavní postava této knihy, Anna, byla stejně jako Hazel nevyléčitelně nemocná. Autor ale Annin příběh náhle ukončil a Hazel pronásledovala zvědavost, jak to s hlavní hrdinkou dopadlo. Proto se několikrát pokusila Van Houtena kontaktovat s prosbou o dovyprávění příběhu. Odpověď nikdy nedostala. Přesto řadila spisovatele společně se svými rodiči ke třem největším kamarádům.

Rodiče samozřejmě těžce a úzkostlivě snášeli její stav i to, že svůj volný čas naplňovala střídavě televizí, čtením stále stejné knížky a úvahami o smrti. Na radu lékaře ji matka přihlásila do podpůrné skupiny, ve které se jednou týdně scházeli lidé s rakovinou. Někteří měli za sebou úspěšnou, jiní méně úspěšnou léčbu. Hazel vůbec nebavilo chodit do skupiny, kde se stále mluvilo o umírání a o naději, že zrovna ta jejich nemoc ustoupí a budou vyléčeni. Jediný, s kým se spřátelila, byl Izák. V dětství ho rakovina připravila o jedno oko, druhé bylo také zasaženo a Izáka neodvratně čekala slepota.

Po několika týdnech, někdy začátkem března, přivedl Izák do skupiny svého kamaráda Augusta Waterse. V ten den se pro Hazel náhle změnil celý život. Augustus měl rakovinu kostí a kvůli tomu mu amputovali část nohy. Znamenalo to pro něj konec s basketbalem. Nemoc ho ale nezlomila, byl to pořád ten usměvavý sedmnáctiletý kluk, který okolo sebe šířil pozitivní náladu. Měl 80procentní naději na vyléčení. Hned při prvním setkání si s Hazel výborně rozuměli, přestože do té doby měli úplně jiný přístup k životu. Ona, smířená s nemocí, spíše přežívala, on měl touhu něco prožít a neupadnout v zapomnění.
Hazel se zpočátku bránila lásce, protože měla obavy, že svou neodvratnou smrtí Augustovi ublíží. "Jsem granát a jednou vybuchnu a ráda bych, aby bylo co nejmíň obětí, chápeš?" říkala mu. On ji ale přesvědčil, že by si tu krásu zamilovanosti měli užít právě proto, že oba dobře vědí, jak málo času jim zbývá.

Hazel mu jednou vyprávěla o své oblíbené knížce a o své posedlosti dozvědět se, jak příběh skončil. Augustus si knihu přečetl a i on byl zvědav na osudy hlavních postav potom, kdy autor ukončil knihu uprostřed věty. Obrátil se na Van Houtenovu asistentku a ona mu po výměně několika e-mailů přeposlala zprávu od Van Houtena s pozváním pro Augusta i Hazel do Amsterodamu, kam se spisovatel kdysi přestěhoval. Zpráva o tom, že by mohli letět navštívit její idol, Hazel úplně ohromila. Problémy s financováním vyřešil August s pomocí nadace, která plnila sny těžce nemocným rakovinou. Dokonce zařídil i letenku a hotel pro Hazelinu matku. Účast matky byla podmínka lékařů, kteří původně takto riskantní cestu nechtěli povolit.

Odlet se ale o několik dnů musel posunout. Hazel dostala nečekaný záchvat a byla převezena do nemocnice na oddělení intenzivní péče. Objevila se jí opět voda na plicích a museli ji odsávat. Na několik minut ji tam navštívil i Augustus. Hazel spala pod vlivem léků a o této návštěvě se dozvěděla až později. Zdálo se, že tolik očekávaná návštěva Amsterodamu se bude muset zrušit. Opakované návštěvy nemocnice a zlepšený Hazelin stav nakonec rozhodly o tom, že jí lékaři povolili výlet na tři dny.

Byl začátek května. Ten nejlepší čas pro dva zamilované splnit si svůj sen. Augustus byl po nástupu do letadla nezvykle neklidný. Ukázalo se, že poletí poprvé. Hazel ho vzala za ruku a potom, když se letadlo zvedlo ze země, změnily se jeho obavy v nadšení z toho, že letí a že s její pomocí překonal strach. Během letu se dívali na filmy, usnout se jim nedařilo.
Cestou do hotelu, který byl v centru města, obdivovali historické budovy a kanály, které znali do té doby jenom z turistického průvodce.
V hotelu je čekalo překvapení. Peter Van Houten jim zajistil a zaplatil večeři v luxusní restauraci. Romantickou večeři pro dva. Obsluha je při příchodu přivítala jako pana a paní Watersovy! Na přípitek bylo šampaňské. Oba ho pili poprvé v životě. Večeře, která byla kvůli Hazel vegetariánská, se skládala z mnoha chodů, které dosud nikdy nejedli. Další, ale ne poslední poprvé během jejich cesty.

Následující den se konečně měli setkat s autorem, který je pozváním na večeři ještě více nažhavil. Plni očekávání vstoupili do jeho bytu. Přivítala je jeho asistentka. Bohužel setkání s ním nedopadlo podle představ. Místo popovídání si o knize a o osudech jejích hrdinů se setkali s nerudným, zanedbaným alkoholikem, který je místo odpovědí spíše urážel a odmítl jim příběh dovyprávět. Proto se rozhodli návštěvu ukončit. Při odchodu jim asistentka nabídla, že je zaveze na návštěvu domu Anny Frankové. S radostí přijali. Cestou se jim omlouvala za chování Petera Van Houtena, o kterém jim prozradila, že patří do rodiny Van Houtenů, kteří v 17. století našli způsob, jak smíchat kakao s vodou a založili pozdější kakaové impérium Van Houten. Osud románové Anny byl inspirován životem jeho dcery, která na rakovinu zemřela. Ze své bolesti nad ztrátou dcery se vypsal v knize Císařský neduh.

Potom se přestěhoval zpátky do Amsterodamu, nikdy už nic nenapsal a pomalu se upíjel k smrti. V domě Anny Frankové nebyl výtah. Vystoupat po schodech do nejvyššího patra bylo pro Hazel fyzicky velmi obtížné, navíc se cítila trapně, protože zdržovala ostatní návštěvníky.
Konečně byla nahoře. Unavená, ale šťastná. Augustus ji obdivně objal a potom nečekaně dlouze políbil. Bylo to poprvé, do té doby si vyměnili pouze polibek na tvář. Okolo stojící je odměnili spontánním potleskem.

Po návratu do hotelu navrhla Hazel, že by si mohli jít odpočinout k Augustovi do pokoje. Oba byli rozpačití. "Miluji tě, Auguste Watersi!" A pak nastala nejdelší doba, kterou kdy spolu strávili bez mluvení. Augustovi se splnilo přání neumřít jako panic. I pro ni to bylo poprvé.

Ráno při snídani vyprávěli matce o setkání s Van Houtenem. Byla překvapená a smutná z toho, jak se k nim choval. Po snídani se šla ještě projít do parku. Hazel s Augustem zůstali v hotelu. Tehdy se Hazel dozvěděla zdrcující pravdu. Augustovi se rozšířila rakovina do celého těla. Zjistili to tentýž den, kdy seděl na JIPce u jejího lůžka. Nepřipustil, že by se cesta kvůli němu neuskutečnila. Povídali si o nemoci a o životě s ní. Věcně, beze smutku. Hazel to uzavřela slovy: "Já nemyslím, že umíráš. Jenom máš prostě trochu rakovinu."

A potom se milovali. Podruhé.
V letadle požádal Augustus letušku o šampaňské. Nechtěla jim kvůli jejich věku nalít, ale potom si spiklenecky "vyžádala souhlas" od spící matky a podala jim dva kelímky s šampaňským. Pili ho podruhé v životě. Během letu tlumil Augustus nastupující bolesti prášky. Na letišti je vyzvedl Hazelin otec, který věděl o Augustově zdravotním stavu již před odletem.

Hazel se s Augustem vídali každý den. Povídali si, četli nebo hráli počítačové hry.
Jednou je navštívil Izák, který byl po operaci druhého oka slepý. Byl smutný z toho, že ho jeho dívka Monika opustila přesto, že si slibovali lásku navždy. Augustus vymyslel pomstu, koupili vejce a jeli se s nimi trefovat do Moničina auta.
Augustus požádal Izáka a Hazel, aby mu napsali smuteční řeč. Typický Augustus!
Bolesti se zvětšovaly a Augustův pobyt na pohotovosti byl stále častější.

Jednou v noci zavolal Hazel, aby přijela do kostela, ve kterém sídlila podpůrná skupina. Na místě se dozvěděla, že pořádá předpohřeb a požádal ji i Izáka, aby mu přečetli svoje smuteční řeči. Izák se v ní loučil s neuvěřitelným kamarádem, Hazel se prostými slovy vyznala ze své lásky a poděkovala Augustovi za těch pár měsíců, během nichž prožila malou věčnost.

Osm dní po této zkoušce Augustus Waters zemřel. Na pohřbu se nečekaně objevil i Peter Van Houten. Po obřadu se pokusil Van Houten promluvit s Hazel, ale ona ho po chvíli odmítla, protože ani teď nepřicházel s odpovědí na její dávnou otázku. Ostatně už to nebylo pro ni vůbec důležité. Přesto se od něho dozvěděla, že si s ním Augustus v posledních dnech psal. Izák si myslel, že Augustus chtěl dopsat knihu. V jeho věcech ale nic nenašli, až Van Houtenova asistentka jim přeposlala dopis, který poslal Augustus s prosbou o autorovu úpravu. Nebylo to dokončení knihy, ale vyznání lásky k Hazel: "Miluju ji. Mám obrovské štěstí, že ji miluji, Van Houtene."

Příběh Hvězdy nám nepřály jsem viděla nejdříve v kině. Film mě zaujal tím, že i když bylo od začátku jisté, že to neskončí dobře, nebyl to smutný film o smrti a dvou nešťastných pacientech, ale o právu na lásku, i když na krátký čas. Vtipné dialogy s trochou ironie a nadsázky spíš představily mladý pár, který jenom na život neměl tolik času, kolik by si přál. Film byl tak uvěřitelný, že jsem dlouho neváhala a našla si knížku, která se stala filmovou předlohou. Zajímalo mě, jak bude v knize vypadat Hazel, která byla podle Augusta podobná herečce Portmanové, nebo on, ten filmový sympaťák, který měl věčně v ústech cigaretu.
"Nezabijou tě, když je nezapálíš. A já jsem si ještě nikdy žádnou nezapálil. Je to metafora, chápeš? Strčíš si zabijáka do pusy, ale nedovolíš mu zabíjet."

Při čtení knihy jsem v duchu slyšela jejich vtipné hlášky, padal na mě smutek při pohledu na jejich bolest. Znovu jsem si užívala ty krásně prožité příběhy, zdánlivě veselé, ale se slzami na krajíčku. V tomto ohledu se filmové podobě podařilo dokonale ztvárnit knižní příběh. Jediný zásadní rozdíl byl úplně na konci, kdy do děje znovu vstoupil Van Houten. Ve filmu je jednodušší a kratší verze toho, jak se Hazel dostala k dopisu, který psal Augustus. Na celkovém vyznění to ale nic, vůbec nic nezměnilo. Jsem vděčná filmu, díky kterému jsem objevila knihu. A jsem vděčná knize, že jsem do detailu pochopila film.