Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Uprostřed města mezi nejrušnějšími ulicemi stojí kostel. Je červený, velký a každou hodinu oznamuje svým hlasem zvonu všem kolemjdoucím čas, který už nikdo nevrátí. Každý bere úder zvonu na jinou váhu. Student, jenž tudy jenom projíždí se sluchátky v uchu, se na starý kostel ani nepodívá, pro babičku, která jde jako každý den kolem na procházku, to je zase úder, který jí dává jistotu, jakou potřebuje. Nikdo ale nepochybuje, že největší sílu má zvon pro budovu, jež stojí vedle něj. Je to nemocnice.
Je to objekt, budova, komplex budov, pro někoho i vězení. A nikdo, ani ten kdo je zrovna vevnitř, si nedokáže představit, jakou sílu tento celek má. Je složen z hodně budov. Když sem přijdete, ať už za jakýmkoliv účelem, projdete vrátnicí a dostanete se do toho zvláštního místa. Je tam kruh, takový podivný pro pochopení. Je udělán z trávníku a lemují ho lavičky. Atmosféru tomuto místu dodala i zastaralá pouliční lampa, která určitě viděla ze svého místa už hodně věcí. Ale přesto všechno, co se snažili lidé vytvořit pro dobrý pocit lidí a jejich blízkých, je to stále nemocnice. A proto nesmí chybět kolem celého areálu pár tabulí, které informují pacienty, příbuzné i doktory, ve kterém pavilonu najdou to, co hledají. Budovy jsou pojmenovány písmeny jako je "A", "I", "Z"...
Ne tak nejzajímavější, jako spíše budova "nejodlišnějších osudů" je ta, která sídlí až na konci celého pavilonu schovaná za dalšími budovami. Je to budova "Z", jež je svým obsahem fascinující. Tato budova již hned v přízemí upoutá pohled každého úplně jiným směrem. Někdo se zadívá do šikovně schované čekárny, která má svůj důvod být trochu mimo oči lidí, ale už jen proto na člověka jako jsme my doslova volá "podívej se". Avšak pohled není leckdy příjemný. Sotva se tím směrem člověk podívá, zjistí, že na úrazové oddělení není až tak moc hezký, jako kdyby se podíval hned naproti. Tam se totiž v malé uličce rozprostírá vstup do asi nejšťastnější místnosti v nemocnici, protože - dalo by se říci - do této čtvercové, velmi prostorné, krásně vymalované a s příjemnou atmosférou vypadající místnosti chodí lidé rádi a pouze z vlastní vůle. Je to čekárna pro budoucí rodiče, kterým už nezbývá mnoho a budou mít mezi sebou nového člena. Když potom přijdete na návštěvu za novým synem, sestřičkou, vnoučkem nebo dcerou, ani vás nenapadne, že hned patro nad vámi, které je taky rovněž v rámci možností hezké a snaží se vypadat jako domov, není už tak radostné.
Tedy čtvrté patro, které je hned nad novorozeneckým, obsahuje dětské oddělení. Je tam mnoho dětí, které mnohdy ani neví, proč tam musí být a proč nemohou být jako vždy se svými rodiči. Když se z tohoto nejvyššího patra vracíte po schodech dolů, máte už úplně jiný pohled na lidi, kteří vchází v přízemí do výtahu.
Teprve teď, když dole sedíte na luxusních židlích a projde kolem vás smutný tatínek, si uvědomíte, že že se mohlo stát něco zlého, co byste si původně ani nedokázali představit. A když se vrátíte ještě víc zpátky a sedíte na tom prvně krásně vypadajícím kruhu trávy s lavičkami, už se vám také tak krásně nejeví. A potom, jakmile si k vám sedne nějaká babička s hůlkou v pyžamu a županu, už vás ani náhodou nenapadne, že by se tu zašla podívat na vnoučka.
Potom se vraťte ještě dál, ještě víc zpátky, až se ocitnete zpátky u kostela. Na náměstí mezi silnicemi, po kterých projedou miliony červených, miliony zelených a miliony dalších jiných aut, autobusů a tramvají. Teprve teď si vychutnáte s ostatními přihlížejícími ten zvon, který duní městem a oznamuje svým pro každého jinak znějícím zvukem další uplynulý kus života.