Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Už jako malý capartík jsem věděla, že byť je naše řeka uzoučká, má mnoho krásných opuštěných zákoutí. Pokaždé mě lákalo posadit se na písčitý ostrůvek, který přecházel v travnatý břeh, jenž byl porostlý nízkými křovinami. Bylo to místo "M" až do doby, než jsem objevila jiné.

V dálce napravo se tyčí zřícenina hradu Hazmburku, jejíž věže jsou zahaleny v těžkém bílém oparu. Ten s ubývajícími metry mizí a všude na kopci i pod ním rostou stromy. Každý z nich vlastní krásný podzimní obleček. Všechno se červená a žloutne. Blíže k místu, kde sedím, je cesta, která mě dovedla až sem, ale nekončí zde. Napravo od ní vyrostl malý háj, jehož dominantou je starý dub. Stojí tu už léta a čas na něm zanechal šrámy. Posledním úrazem se stal zásah bleskem. Vedle něj stojí lípa, jeho stará přítelkyně. Ji i dub obklopují jejich věrné hlídačky, houštiny. Po levé straně cesty se důstojně tyčí mladé jasany, které cestu doprovázejí až ke mně. Pokračuje ničím nerušena skrz mladé houštiny dále a dále.

Sedím na břehu, který sklouzává do řeky. Ta si ničeho nevšímá, stále si pomalu plyne, jen se tváří chladněji než obvykle. Sem tam se zvlní asi proto, že zvědavá rybka připlula blíže k hladině. Po chvíli plavání bychom se octli na druhém břehu. Na první pohled si všimnete vysokých stromů a pod nimi seschlé trávy, která i přes podzimní počasí jakoby čekala na první jarní paprsek. Voda si stále razí stejnou cestou až pod zděný most. Už dávno se stal svou velikostí pánem okolí. Ovšem je už stár, a tak každé projetí auta ho připravuje o jeho krásu. Za ním se řeka stáčí doleva, kde mizí neurčito kam. Jsme už daleko od mého místa, musíme se vrátit. Pomůže nám naše cestička, proplížíme se skrz houštiny a jsme zpátky.

Za mnou se rozkládá velké zorané pole, jenž už čeká na nový osev. Ničím nevyniká, je stále hnědé, ale patří do krajiny stejně jako stromy uprostřed něj. Polovina z nich již popadala a člověk s pilou jim sebral jejich původní krásu. Teď se z nich staly jen poházené kusy větví a pilin. Za shromážděním stromů se klikatí silnice. Napravo se ztrácí za malým kopečkem a vlevo vstupuje do lesa, za kterým je vidět Hazmburk.

V létě je všechno jiné. Napravo se sice stále tyčí zřícenina hradu, ale koukají pouze věže. Stromy mají už dávno husté zelené kabáty, a tak nepropouštějí náš zrak na zbytek hradu. Kopec je zbarven do zelena. Cesta, vedoucí k mému místu, ožila. Uprostřed ní vyrostl travnatý pruh, který se táhne až ke mně. Na pravé straně stojí háj, v němž už není poznat bolístky dubu. Všechny stromy se chlubí svou zelení.

Sedím na břehu řeky. Skrz trávu prosvítá modrozelená barva řeky. Ubylo jí trocha vody a ona se díky kamenům vlní častěji než na podzim. Kachny si štěbetají a nevšímají si, že je proud unáší. Naproti mně se právě napájí srnec, jenž každou chvíli zvedne hlavu a rozhlíží se. Vysoké stromy stojí stále na místě, ale tráva pod nimi už ožila. Je zelená a hustá.

Všude kolem se ozývá bzučení včel a čmeláků, zpěv ptáků a cvrkání cvrčka. Mravenec si mě spletl s terénem. V půli mé paže se zastaví, musí si odpočinout. I čmelák je už zřejmě unaven tím věčným poletováním. Posadí se vedle mě na kus květu. Cvrček potřebuje naladit své housle a přestane hrát. Čas jako by se zastavil.