Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V zemi Gondoru, ležící nedaleko Mordoru (území kde stojí věž temného mága), se nalézá nejkrásnější město Středozemě. Již z velké dálky lze zahlédnout stěny této nedobytné pevnosti, jež po staletí poskytují domov a bezpečí gondorskému lidu.
Stupňovitá terasovitá stavba, na které se podílelo svou vytrvalou prací několik generací mužů z gondorského lidu, se může pyšnit svou jedinečností, v celé Středozemi se nenajde žádné jiné město, které by Minas Tirith mohlo konkurovat.
Svítalo, když jsem ji poprvé uviděl, horu jménem Mindolluina, na jejíž výspě stálo střežené město se sedmi kamennými valy. Celá stavba vypadala, jako by ji zručný obr vytesal do skály. Zatímco jsem se přibližoval stále blíž, zdi měnily barvu z matné šedi v běl a potom zlehka zčervenaly úsvitem, najednou nad hradbou vyšlo slunce a vyslalo paprsek světla, který udeřil do čela města. V tom okamžiku věž vysoko nad nejvyšší terasou zazářila, a její hrot se zatřpytil, jako by byl z křišťálu. Na hradbách zavlály praporce a daleko se nesl hlas trubky.
Vstoupil jsem velkou kovově lesklou (pečlivě leštěnou) branou a začal jsem kráčet vzhůru dlouhou točitou cestou. Minas Tirith totiž byla zbudována na sedmi terasách vytesaných do stěn kopce a každá byla obkroužena zdí a v každé zdi byla brána. Brány však nebyly v řadě nad sebou, ale každá byla na jiné části zdi, takže se dlážděná cesta vinula sem a tam. A pokaždé, když míjela linii velké brány, procházela klenutým tunelem, který prorážel skalní pilíř, který půlil všechny kruhy města kromě prvního. Vstup do citadely byl vtesán do srdce skály, odtud se k sedmé bráně táhl svah osvětlený lampami. Tudy se lidé dostávali na Horní nádvoří, k fontáně před úpatím Bílé věže. Ta od základny k nejvyššímu hrotu měřila 90 metrů. Byla to opravdu úchvatná citadela.
V každé ulici jsem míjel dům, jehož dveře zdobilo písmo starobylých tvarů. Asi to byla jména mužů a jejich rodů, ale domy byly opuštěné a tiché.
Nakonec jsem vyšel ze stínu k sedmé bráně a slunce hřálo hladké zdi. Stráže u brány byly oděny černě a přilby měly zvláštní podobu: vysoké, s dlouhými lícnicemi přiléhající k tváři, nad lícnicemi byla nasazena bílá křídla mořských ptáků. Všechny se leskly stříbrným leskem, protože byla vyrobena z mitrilu (velice pevná kovová látka podobající se dnešní oceli) a byly dědictvím minulosti. Na černých pláštích a na hrudi byl vyšit strom pod stříbrnou korunou. Byla to uniforma, kterou nenosil v Gondoru nikdo jiný než stráže citadely, kde kdysi rostl Bílý strom.
Byl jsem vpuštěn bez nejmenších problémů. Přešel jsem bílé dlážděné nádvoří. V jitřním slunci tam tryskala fontána a uprostřed nádvoří stál mrtvý strom. Bylo zvláštní vidět něco takového uprostřed krásně čistého nádvoří. V okamžiku jsme stál před vysokou věží, vstoupil jsem kolem stráží dovnitř. Prošel jsem prázdnou dlážděnou chodbou až k vysokým dveřím z leštěného kovu. Zaklepal jsem, dveře se otevřely, nebylo však vidět, kdo je otvírá.
Nahlédl jsem do velké síně, osvětlené okny v širokých bočních lodích, za řadami vysokých černých mramorových pilířů, které byly zakončeny velikými hlavicemi, zdobenými podobami zvířat a listů, kolem nichž se ve stínu zlatem leskly široké klenby s různými ornamenty, ve které stál na podstavci s mnoha schody trůn, za kterým byla ve stěně vytesána podoba kvetoucího stromu, vykládaná drahokamy.
Ale byl však prázdný, asi čekal na právoplatného krále Gondoru. Vyšel jsem pomalým krokem k trůnu, ale jakmile jsem položil nohu na první schod...jsem se trhnutím probudil, protože mi zazvonil budík, měl jsem velice živí sen, až bych věřil, že se mi to nezdálo. Ale z přemýšlení mě vytrhl čas, na který jsem koukal, na budíku bylo 7:45.