Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Šla už nekonečně dlouho, byla unavená, její urousané dlouhé vlasy změnily svoji barvu z blond na tmavě hnědou. Ramena klesala vyčerpáním pod svou tíhou, nohy se už pletly, když občas vybočily ze stále se zpomalujícího rytmu. Na chodidlech už skoro pukaly puchýře a za nimi se táhla krvavá stezka, která napovídala směr, odkud přichází. Konečně vycítila, že vytoužený cíl se blíží.
Léto jí rozedřelo bosé nohy při útěku přes strniště a ONA poznala, že večer si ukrajuje stále větší krajíc dne a tajúplná noc se čím dál hůře vzdává své moci nad krajinou. Ožila, dočkala se. Nastal podzim. Jak se těšila, až svlačec, oběšený na plotě, sklopí podzimu vyschlou hlavu...
Zelený hábit se z krajiny začal pomalu, ale jistě smývat dešťovými kapkami, které postupně odhalovaly skutečné odstíny. Každý list přiznal svou barvu. Jeden bledl do žluta, jiný se rděl, až zčervenal, další zokrovatěl. Vítr neurvalými prsty pročesával koruny všech těchto stromů. Za malou chvilku byl celý kraj tak pestrý, že by mu i duha záviděla. Podzim chtěl snad uplatit krajinu zlatem...
Nejkrásnější pohled se skýtal na zelené jehličnaté lesy, v nichž se teď už jen marně skrývaly tu žluté břízy, tam zase zčervenalé javory. Byla to mozaika, kterou by však žádný jiný umělec nedokázal zhotovit tak dokonale, jak to umí sama příroda.
Rána si vymývala oči jinovatkou. Jako vysloužilý stařeček, co už jen bafá svoji dýmku, se tvářilo každé pole, na kterém doutnala bramborová nať. Místo vlaštovek se nad ním vznášeli už jen draci, s jejichž bezvládnými těly si vítr dělal, co si umanul. Stále sílil a také stromy jen těžko odolávaly jeho výbojným poryvům. Déšť rozplakal polní pěšiny do bláta a po okolí rozsetých pár chalup si nahřívalo záda obklady z polínek.
ONA byla šťastná. Často se nechávala unést sílou vichru a končívala v dešti padajícího listí, kde se nikdy nebránila, když se jí nějaké lístky zapletly do vlasů. Procházela skrz kopce svléknutého šatu většiny stromů. Jako oceánem se brouzdala bílými chuchvalci vaty, kterou byla sama vznešená paní mlha. Věděla, že jen podzim dokáže uvařit ten nejvroucnější čaj, rozsvítit nejteplejší lampu, číst zapomenuté vzpomínky a dokonce i stulit dlaně dohromady.
Jednoho dne se však z nebe začalo sypat peří. Padalo z roztrhaných mohutných duchen, nyní se vznášejících jen nízko nad okolím. JEJÍ vlasy změnily barvu zprvu v šedou a brzy poté v bílou. Byla, jako by jí někdo vysál z těla mízu, a vadla jak květina bez vody.
Žádný z těch odstínů drahokamu schovaných v každém zákoutí kraje se nedokázal skrýt před vyzmizíkováním z povrchu. A ze všech těch barev se zmocnila vlády ta nejchladnější - bílá. Svého úkolu se chopila zodpovědně a neměla v nejmenším plánu se v příštích čtyřech měsících vzdát žezla.
A ONA časem, když se díky mocnému mrazu nemohla napít vody ze zasklené kalužiny, úplně uschla. Tím skončila její pouť za splněnou touhou. Její tělo pohřbily hroudy závějí a nikdo ji více nespatřil...