Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sedím tu a čekám, než přijede autobus, který mě každý všední den dováží na horní nádraží. Tam moje cesta pokračuje nasednutím do vlaku, jenž mě pro změnu dopraví do školy.
Abych pravdu řekla, nic zajímavého se zde ráno neděje. Jako každý den jsem tu nejméně o dvě minuty dříve než přijede autobus. Ačkoli by se zdálo, že se sotva stačím rozkoukat, a je zde můj první ranní dopravní prostředek, není to tak docela pravda. Sice mé čekání doprovází nedokončené probouzení, které se nestačilo za minulých 30 minut dokonale rozvinout, ale také si zde všímám lidí pospíchajících do práce nebo také dětí, co cupitají do školy. Některé se i zastaví pod přístřeškem zastávky. Jak by řekl náš profesor na společenské vědy: "hraji" s nimi krátkodobé sociální role.
Teď, když tu tak sedím, začíná mi být docela zima. Přestože je bezmála 13°C, tak to mi za těch několik minut čekání a ještě k tomu v sukni, určitě na teplotě nepřidá. Raději nebudu myslet na zimu a opět se rozhlédnu po blízkém okolí zastávky.
Právě asi 10 metrů od zastávky se žene paní, na které je vidět, že se špatně vyspala, protože už z dálky všechny obdarovává nemilým pohledem. A když už jde také kolem mne, omylem můj zvídavý pohled ustane na její tváři - paní to vycítí a i mne obdaruje tímto nenávistným výrazem. "Jdi se vycpat, babo!" pomyslím si v duchu. Aniž by si to ta paní uvědomila, docela mi zkazila náladu, přestože ji mám po ránu vždy dobrou a málokomu se podaří mi ji zkazit.
Za chvíli na tu nepříjemnou paní zapomenu a zaměřím se na ostatní chodce. V dálce vidím přicházet mojí bývalou spolužačku ze základní školy a jsem docela ráda, že ji po dlouhé době vidím. Když se pomalu přibližuje, uvidím, že má nohu v sádře. Musím se trochu usmát, protože je to právě ona, kdo má alespoň jednou do roka zlomenou nějakou z končetin. Ta mi úsměv oplatí a pozdravíme se. Zase mám chvíli o čem přemýšlet.
Když okolo zastávky prochází už nejméně stý člověk, všimnu si, že toho kluka odněkud znám. Ano, je to on. Kamarád, kterého jsem málem nepoznala, je také ze základní školy a naši třídu opustil v páté třídě. Když ho teď vidím po odluce, možná i několika let, všímám si, že je docela hezký. Ještě si vzpomínám na některé příhody, které jsme tenkrát prožívali. Je to zvláštní pocit vidět někoho, koho jste dříve vídali denně a teď se po několika letech odloučení potkáte. Zase je to trochu příjemná změna v tom každodenním stereotypu potkat starého známého.
Když už se mi zdá, že tu čekám nějak dlouho, vstanu z mé vyhřáté sedačky a jdu se podívat, jestli už nejede autobus č.12. S trochou zklamání zjistím, že ještě nejede, ale zase ve mně vysvitne malinká jiskřička naděje, že by zrovna dnes, kdy nás čeká test z fyziky, autobus měl zpoždění a mě ujel vlak, takže bych se testu, na který jsem se vůbec nepřipravila, úspěšně a přitom ne mojí vinou, vyhla.
Tak se tedy s nepořízenou vrátím na sedátko, vedle kterého se mezitím usadila nějaká malá holčička. Usměji se na ni a sednu si na vedlejší místo. "Už aby ten autobus přijel. Kdo tady má v tý zimě stát," ozve se můj vnitřní nespokojený hlas.
Z dlouhé chvíle se porozhlédnu po vnitřku prosklené zastávky. Kromě telefonu na kartu a plakátu lákající na nějaký rockový koncert tu zahlédnu malý leták, který má případné zájemce nalákat na ojedinělou nabídku na koupi ojetého zahraničního vozu. Možná bych se o leták nijak víc nezajímala, kdyby text nepokračoval slovy: "Cena: pouze 3000 Kč; automobil je plně pojízdný." Musím se tomu v duchu zasmát, protože si dokážu pouze ve snu představit automobil za 3000 Kč, který by byl plně pojízdný. Možná že tomu autíčku křivdím, ale chtěla bych na vlastní oči vidět, jak ten "zázrak" vypadá.
Jen koutkem oka pohlédnu skrz skleněnou výplň a k mému štěstí zahlédnu autobus, na který už čekám přesně 2 minuty a 19 sekund.
Rychle se zvednu, naposledy se podívám po mé kamarádce, na rozloučenou se pozdravíme a už se pomalu zařazuji do zástupu vedoucí ke dveřím do autobusu.