Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vysočina je kraj nádherný a kouzelný. Její plášť je poset kopečky, vrchovinami, řekami, loukami a lesy, které jsou plny majestátné zvěře. "Zcela obyčejný kraj," řekne si člověk, který o tomto místě slyší poprvé. Když však později jen jedinkrát vstoupí na jeho malebnou půdu, srdce mu poskočí štěstím z pohledu na všemocnou přírodu, která tu vládne. Mezi touto krásou se choulí města a městečka, vesnice a vísky.
Mně a mé rodině je srdci nejblíže vesnička jménem Souboř na Ledečsku. Z této vísky má rodina pochází a všichni jsme v ní prožili spoustu šťastných a radostných chvil. Je to místo s dlouhou historií, plné legend a pravdivých příběhů, které si po generace vypráví její obyvatelé.
Souboř leží ve výšce 470 metrů nad mořem. První historicky doložené údaje se shodují na původních jménech této vísky, tedy Soběboř či Sedoboř, a to zhruba v roce 1384. Jméno vzniklo ze slovanského osobního jména Soběbor, které v překladu znamená "má svůj boj". Avšak i s tímto bojovným a statečným jménem byla obec zničena spolu s hradem Lacembokem roku 1421, se kterým sousedila. Stalo se to při druhé křížové výpravě, kdy vojsko císaře Zikmunda táhnoucí z Uher ničilo vše, na co přišlo. Nejenže byla toho roku víska zničena a vypálena, vojáci poslali na smrt i její původní obyvatele, z nichž zbyla pouze hrstka, která se při vpádu vojska stačila schovat do blízkého lesa.
Hrad Lacembok (neboli Zíkev), který byl zničen a vypálen, patří bezesporu k historii Ledečska. Jaroš z Lacemboka je jediným známým vlastníkem hradu, a to ve 14. století, historie hradu je ale s jistotou mnohem delší.
V roce 1545 byla sedmi osadníky vybudována nová ves, a to o něco výše než-li původní, již patřící do ledečského panství. Místu, kde kdysi "stará ves" stála, se až dodnes říká "Pustá ves", a to zřejmě z toho důvodu, že tam dlouho ležela v troskách, dnes se na té plošině rozkládá louka. Nová ves Souboř byla postavena v údolí, kde byla chráněna svou polohou. Kolem obce rostly i velmi hluboké lesy s názvem Šercov, Dílové, v Jestřebnici, v Lipovkách a na Lacemboku.
Občané vesničky si v druhé polovině 19. století na návsi postavili zvoničku a litinový kříž, pod křížem byl nápis, který se však ztratil v průběhu let.
Až do 1. března 1907 musely soubořské děti docházet do půl hodiny vzdálené školy do obce Vrbka. Děti cesta do Vrbky stojící na kopci velmi zmohla a dále se komplikovala zvláště v zimě, kdy byly cesty zledovatělé. Rodičům se právem tento stav nezamlouval, a proto si vymohli od obce jednotřídní školu. Místnost, která k tomuto účelu byla vybrána, stála v chalupě čp. 24 mého prapradědečka, Čeňka Prose. První učitel ve škole je znám - František Novohradský. Jelikož ale časem Prosovi udělali z místnosti doposud sloužící výuce hospodu, přestěhovala se třída jinam, kde to však dětem nevyhovovalo z hygienických důvodů. A tak se znovu třída přesídlila do domu čp. 24.
V sále sloužícímu žákům se ale konaly také sousedské plesy a zábavy, dále schůze občanů obce a zasedání. Proto každý pátek děti vynášely lavice a židle ven, aby o víkendu (většinou v pátek nebo neděli) mohli přijít hosti. V této místnosti se však později hrálo i divadlo. Občané vísky si totiž založili roku 1920 ochotnický divadelní soubor, který nazvali Havlíček. Soubor cvičil zejména hry lidové a národní, dále komedie, aby diváky pobavil. O představení byl opravdu veliký zájem. Scházeli se i obyvatelé okolních vesnic.
Ačkoli byl vesnici několikrát opakovaně předložen návrh o zhotovení školní budovy, občané nesouhlasili. Tehdejší situace jim zřejmě vyhovovala. Po roce 1937 byla jednotřídní škola s počtem osmnácti žáků zrušena a opět spojena se školou ve Vrbce.
Většina soubořských obyvatel byla zaměstnána jako zemědělci na okolních polích. Děti, jakmile se vrátily ze škol, okamžitě šly pomáhat a pracovat na pole, dokud se práce nedokončila, což bylo až do večera. V zimě se děti v této době jako v každé jiné vesnici staraly o dobytek.
Nejvyšší počet obyvatel byl datován roku 1912 s počtem 211. Když ale přišla I. světová válka, musela řada mužů nastoupit na vojenskou službu a do legií, z toho důvodu se počet obyvatel opět velmi zmenšil.
Lidé v té době neměli moc peněz, a proto si brali na vychování odložené děti. Příkladem je můj prapradědeček Čeněk Pros s manželkou Marií, kteří si vzali v roce 1898 malou holčičku jménem Réza, o kterou se za dvanáct let přihlásila pravá matka a odvezla ji zpátky do Vídně. Réza si rodinu a vesničku Souboř velmi oblíbila a v dospělosti sem spolu se svými dětmi jezdila. A jak vždy říkávala, doma byla vždy pouze v Souboři.
II. světová válka obci přirozeně také příliš neprospěla. Starší obyvatelé vísky si vzpomínají na německé ženy s dětmi ukrývající se před ruskými vojáky, které měl každý dům v obci tajně přidělen na ubytování. A vzpomínají také na plány hlavní silnice, která měla vést pod obcí z toho důvodu, aby hlavní silnice nevedla do kopce směrem na Vrbku. Tento plán však po ukončení války nebyl nikdy uskutečněn.
Tehdejší prašná cesta vedoucí z hlavní silnice do vesnice byla občany vlastnoručně přestavena až roku 1961-1962 způsobem, který se nazýval tzv. "svazování kamene".
Každý schopný obyvatel zapojil ruku k dílu, o pár let později byla silnice polita asfaltem.
Vodovodní potrubí bylo ve vísce zavedeno roku 1963. Na "Pusté vsi" byly vykopány dvě studně, ze kterých vedlo potrubí a napájelo nejen Souboř, ale i okolní vesnici Habrek, pod kterou až do roku 1985 Souboř patřila a kde se nalézal i místní národní výbor. Nyní obec Souboř patří městskému úřadu v Ledči nad Sázavou.
Již od dětství do této vesničky jezdím pravidelně. Mnohokrát bych se vsadila, že po prozkoumávání okolí znám každá její zákoutí. Další návštěva mě ale přesvědčí, jak hluboko jsem se mýlila.
Zhruba 300 metrů od vesnice je kravín, který zajišťuje většině postarším obyvatelům vesničky práci. Do vísky vede strmá cesta údolím lemovaná stromy a hustými keři, které tvoří malebné podloubí při vstupu do vesnice.
Na návsi hned vedle památečního litinového kříže stojí kaplička věnovaná sv. Janu Křtiteli, kterou postavili roku 1928. Kaplička je uprostřed střechy zdobena věžičkou se zvonem. Zvonit na ni chodívá jeden z tamějších obyvatelů obce přesně v poledne každou neděli a ve sváteční dny. Dříve však zvon ohlašoval i klekání.
Mám tuto vesnici ráda i díky jejím vždy usměvavým a přátelským obyvatelům. Líbí se mi, jak si lidé ochotně pomáhají, společně pálí listí nebo si jen povídají. Babička mi vyprávěla, že dříve se ženy scházely v zimě po práci u některé z nich ve světnici a draly peří. Ty starší přitom vyprávěly příběhy a historky.
Ještě za dob mé maminky děti udržovaly vesnické zvyky a o Velikonocích běhaly po návsi s drnkačkami a klepačkami, aby jako přivítaly jaro.
Vesnička je ze všech stran obklopena loukami a poli. Na jižní louce za obcí se scházejí děti z vesnice a hrají různé hry, také se tu přes léto pasou srnky s koloušky. Za loukou se z jihu a východu rozprostírají hluboké lesy. V těchto lesích dříve stál hrad Lacembok.
Většinu obyvatel tvoří staří lidé a mladé rodinky s dětmi. Obyvatel již také není tolik jako dříve, odhadem jich může být okolo šedesáti. Starší chalupy se prodávají už ne ke stálému bydlení, ale na rekreaci a jako chaty na víkendy.
Po návsi volně běhají slepice s kuřaty, kočky i psi. Je tu vždy veselo. Maminky s kočárky chodí na procházky, aby se jejich dítko nadýchalo čerstvého zdravého vzduchu. Vesnička, stejně jako její obyvatelé, je chráněna od hluku a nečistot z města. Když ji navštívím, vždy se znovu přesvědčím o tom, že ještě někde ta příroda přece jen zůstala, ještě někde vládne v harmonii s lidmi a okolím. Právě tady.
I když je v naší zemi plno krásných míst, mému srdci bude vždy nejblíže tato vesnička Souboř.