Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je krásný zimní večer. Sněhové vločky se snáší na zem, jak ta nejjeměší peřinka a pokrývají vše, co je venku. Je to tak nádherný pohled. Člověk by ani nevěřil, že je to skutečnost. Připadala jsem si jako v pohádce, když jsem vystupovala z autobusu, který stavěl na zastávce "U perníkové chaloupky". Kousek odtud má babička malinký baráček, který vypadá jako z cukru. Prostě malá vesnička plná těch nejkrásnějších chaloupek na světě. Vždycky se mi rozjásá srdíčko, když to všechno spatřím. A je jedno v jakém ročním období to je.
Cesta byla velmi namáhavá, i když jsem jen seděla. Člověk si připadá jakoby ten autobus celou cestu tlačil. Ale teď už to bylo jedno. Byla jsem na místě. Už jenom zbývalo dojít dolů z kopečka, který nebyl zrovna nejkratší a zamířit k té nejmenší chaloupce, jaká tam byla. Babička už mě vykukovala z okýnka zakrytým lidovými květy. Když jsem dorazila, babička mi vyšla naproti a pomohla mi s mým břemenem. Ukázala mi, jak to tam předělala a zavedla mě do mého pokojíčku až nahoře v podkroví. Byl tak malinký, ale hrozně útulný. Postýlku jsem měla v levém rohu u okna, noční stolek byl hned vedle. Na něm stála modrá lampička, která když se rozsvítila, rozzářila celý ten mrňavý pokojíček. Bylo tam tak krásně, že kdyby to šlo, zůstala bych tu napořád. Babča řekla, že jsem už jistě unavená, tak že si mám jít lehnout.
Kolem druhé hodiny ráno jsem se probudila. Venku tak hustě sněžilo... Byla to prostě nádhera. Svítila tam pouho pouze jedna jediná lampa. Dopadal na ni jemný sníh tak tiše, že by to ani ty nejlepší uši nezaslechly. Tam kam dosahovalo světlo, sněhová peřinka zářila jak ryzí zlato. Snášející se vločky vypadaly tak vznešeně, že kde kdo by je mohl přirovnat k jemné ručce královnině. Opět mě začala přemáhat únava, a tak jsem zalezla zpět do postýlky a nechala si o tom všem zdát.
Ráno mě probudil nepříjemný zvuk budíku. Vylezla jsem z teplé postele, navlíkla na sebe župan a vyrazila za babičkou dolů. Babička už byla vzhůru. Seděla u voňavé snídaně. Popíjela bílé kafe, přikusovala koláč a nad tím vším se vznášela pára z hrnečku. Usmála se a řekla, ať se podívám pod ubrousek. Byly tam moje oblíbené jablkové koláčky a vedle byl čaj s mlékem. Po jídle jsme si s babičkou povídaly. Vyprávěla mi, jak tu se sousedem odvedle malovali a stěhovali. Docela jsem se nasmála, když jsem se dozvěděla, že šlápla do kbelíku s barvou a nešlo to dolů. Pak jsme si řekly, že uděláme něco dobrého k obědu. Nakonec jsme se rozhodly, že pozveme i souseda. K obědu byla svíčková s houskovým knedlíkem a hovězí polévka s játrovými knedlíčky. To byla bašta! Nemohly jsme se ani hýbat. Chvilku odpočinku po dobrém obědě nám všem jen prospěla. Sebrala jsem se, došla do pokojíčku, natáhla na postel a jala jsme se číst. Četla jsem a četla a čas utíkal. Po dvou hodinách jsem si řekla, že bych se mohla jít projít.
Venku na zápraží bylo tolik sněhu, že jsem se přesto nemohla ani dostat. Udělala jsem první krok za velkým dobrodružstvím. Bílá pokrývka tak nádherně křupala pod botami. Byla to balda pro uši namáhané každodenním hlukem. Šla jsem cestičkou, která vedla do smrkového království, jež bylo nedaleko našeho malého staveníčka. Vběhla jsem do lesa a začala skotačit. Větve byly obtěžkané sněhovou pokrývkou, a tak mě nenapadlo nic lepšího, než jí začít shazovat. Bylo to krásné pozorovat, jak sníh padá dolů a větve se narovnávají. Ale tu jsem náhle spatřila srnku pobíhající mezi stromy sem a zase tam. Bavilo mě ji pozorovat, ale pak mě spatřila, lekla se a utekla. Byla ale nádherná. Její hnědá srst byla lesklá a velká černá kukadla vypadala jako dva korálky. Uhnula jsem z cestička a vydala se jen tak. Šla jsem tam, kam mě nohy nesly. Náhle jsem dorazila na mýtinu.
Připadala jsem si jako v pohádce. Došla jsem až doprostřed a náhle jsem spatřila dva mrňavé zajíčky, jak hopskají a dovádějí. Byli tak slaďoučcí, ty jejich plandající ouška. V tom se začali prát. Najednou přiběhla jejich maminka, oba je rozehnala a pak si je odvedla. Vypadali jako malí trestanci. Dokonce se zdálo, že je to hrozně mrzí. Sedla jsem si na pařez a koukala na tu nádheru a poslouchala to božské ticho. V okamžiku, když jsem zavírala oči, zaslechla jsem krákání. Zvedla jsem hlavu a nademnou přelítla vrána, pak druhá a třetí. Sedly si na nedaleký strom a začali krákat, byli jako operní trio. Ale nebylo to takové to krákání, co příšerně tahá za uši, bylo to jiné, zvláštní. Nebylo to jenom takové "krá, krá" bez smyslu, ale jakoby zpívali podle not, v určitém řádu. Něco je muselo vyrušit, protože se vznesly do vzduchu a odletěli neznámo kam... Sledování zasněžené přírody bylo nádherné, ale začalo se stmívat. Rozhodla jsem se, že už půjdu zpět, protože bych pak taky nemusela trefit domů. A taky jsem tak trošku dostala hlad. Ona ta procházka lesem pomáhá k trávení a já si zapomněla svačinu.
Bylo to divné, ale cesta zpátky mi netrvala tak dlouho jako sem. Ale to bude asi tím, že jsem tak trošku zrychlila svůj jinak pomalý krok. Došla jsem tak akorát na večeři. Snědla jsem úplně všechno a dokonce jsem si i přidala. Ani jsem nepostřehla, co jsem jedla, ale bylo to moc a moc dobré. Babičce jsem všechno vyprávěla a připadala si jako malé dítě, které mamince s velkou vervou vypráví zážitky uplynulého dne. Ten večer jsem si šla lehnou velmi brzy. Byla jsem tak utahaná, že jsem si pomalu ani nestihla zout pantofle a už jsem spala. Byl to tak nádherný den, ale za nic nestál sen. Zdálo se mi o škole...