Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Psal se rok 1963. Byla zrovna zima a v nevelké porodnici v Ústí nad Orlicí se narodilo dítě. Jeho rodiče mu dali jméno Karel. Karlík pocházel z velmi početné rodiny. Měl čtyři sestry a šest bratrů. Rodina Koutových nebyla sice moc bohatá, ale vychovávat tolik dětí jim dávalo radost a náplň do života. Karel byl ze všech dětí nejmladší, ovšem taky nejchytřejší. Ve volném čase hrával fotbal. Hrál rád, ale ještě raději chodil do pionýra. Vymýšleli různé hry a chodili na výlety. Nejraději ale se spoustou kamarádů vynalézali způsoby jak pomoci starým a nemocným lidem. V Karlíkovi se dobré srdce probudilo už v mládí.
Když musel začít Karel chodit do školy, navštěvoval jako jeho sestra Marie základní jazykovou školu. Po úspěšném absolvování povinné školní docházky byl i přes velké finanční problémy přijat na gymnázium. Na studia si vydělával sám různými pracemi a brigádami. Vypomáhal v restauracích, zametal chodníky, umýval země v různých podnicích... A tak si vydělal peníze.
V roce 1981 odmaturoval. Jeho otec si přál, aby šel Karel na medicínu, protože chtěl udržet řemeslo v rodině. Maminka ho zase podporovala ve všem, o čem snil. Ale Karel si šel svou cestou. Nastoupil na vysokou školu, kde si vybral vojenské povolání. Na studia mu přispěli rodiče, ale zbytek si vydělal sám.
V roce 1987 úspěšně složil promoční zkoušky a začal se živit jako voják.
Roku 1989 jel na vojenské cvičení do Českého Krumlova. Tam se na jedné taneční zábavě seznámil s Darinou Petlachovou. Nejdříve byli jen kamarádi, ale pak jejich kamarádství přerostlo v lásku. Nakonec se Karel Kout rozhodl za Darinou odstěhovat. Našli si podnájem v malém činžáku na okraji města a spokojeně si žili.
V květnu roku 1990 zjistila Darina, že čeká dítě. A tak se mladý pár rozhodl, že si spojí životy jednou pro vždy, že se vezmou. V září téhož roku měli velkolepou svatbu, kam pozvali příbuzenstvo jak ženicha, tak nevěsty.
V roce 1991 se panu Koutovi naskytla příležitost pracovat jako příslušník mírových sil OSN.
V životě se mu dařilo, narodilo se mu dítě, práce vycházela... Vše v jeho životě bylo dokonalé. Až do chvíle, kdy musel být vyslán na misi do bývalé Jugoslávie, dnešního Chorvatska. Pomáhal vesnicím a lidem postižené válkou. Zabezpečoval bezpečí pro vše živé.
Na začátku roku 1993 dostal telefonát, že jeho jediné dítě, syn Petr, umírá na dosud záhadnou chorobu. Z mise se okamžitě odvolal a vrátil se do České republiky za svojí rodinou. S manželkou doufal, že se Péťa uzdraví, modlili se za něj. Bůh jeho prosbu vyslyšel a stav jejich dítěte se zlepšoval, až se nakonec stabilizoval.
V roce 1997 jel dobrovolně pracovat do Bosny a Hercegoviny. Pomáhal ve školách, školkách a jiných podobných zařízení. Dělal učitele i zdravotního pracovníka. Po návratu domů zjistili u Petříka dětskou obrnu. Jen těžko sháněli pro svého synka, který měl brzy navštěvovat základní školu, peníze na dětský vozík, ale dobří lidé jim pomohli.
V roce 2000 začal pracovat na generálním štábu Sanitky pro Kosovo. Tam se seznámil s Bělou Gran-Jensenovou. Stal se velkým a blízkým přítelem Stonožky, dětského hnutí Na vlastních nohou.
V roce 2004 měl pracovní setkání s Bělou, kde se domluvili na tom, že pan Karel Kout pojede v únoru roku 2005 do Konga v Africe, aby pomáhal potřebným a chudým. Učil ve školách a staral se o všechny. Jakmile se vrátil, vznikla kniha "Létáme jen do války!"
Velice rád by se 44letý voják pan Karel Kout vrátil do Afriky pomáhat všem těm, kteří to potřebují. Nejel by proto, že by musel, ale proto, že by chtěl. Jel by se Stonožkou v srdci...