Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Začátek školního roku bývá jedním z nejlepších dní v roce, který si všichni užívají. U mě se však nedá říct, že by tomu tak moc bylo. Celý den, konkrétně do čtrnácté hodiny odpoledne, pršelo a bylo venku škaredě a k tomu jsem měl hnusný deštník od Vietnamce za dvacet korun, který se mi při cestě rozbil. Začněme ale hezky od začátku...

Normální lidé se do školy nebo do práce probouzí v šest nebo v sedm hodin ráno, a to hlavně do prvního dne, kdy jsou ve stresu a neví, co je čeká. Já ale věděl, co mě očekává.
Probudil jsem se ve čtyři hodiny a šel vypnout budík, který jsem si nastavil, abych si ráno nabil mobil, protože jsem v ten den natáčel celý den. Samozřejmě jsem po chvilce usnul a probudil se až v šest hodin, protože zazněl další alarm. Jako budík mi hrála písnička s názvem Limity od Kajumiho. To zvonění probudilo i moji sestřičku Anetku a možná také mého bratra Adama.
Po probuzení jsem si umyl zuby, holil se a dělal si účes. Pak jsem si oblékl trenky, ponožky, navlékl kalhoty a nasadil košili. Měl jsem trochu problém s opaskem, protože jsem si vzal pásek, jenž jsem používal u kalhot na taneční, ale to je vedlejší.
Adam a Anetka už byli pryč a já si udělal snídani. Vzal jsem si včerejší palačinky, namazal na ně Nutelu a pro lepší chuť navíc postříkal šlehačkou.
Po snídani jsem se doma už nudil, seděl oblečený a čekal na to, až odbije osmá hodina. Když už bylo osm hodin, zavřel jsem dveře a šel normálním krokem do malého Tesca pro pizza bulku, která je sice hodně nezdravá, ale dlouho jsem ji neměl, a tak jsem si ji koupil.
Vyrazil jsem na autobus a čekal na zastávce pět minut. Na zastávce stála i Kornélie a ještě nějací známí, kteří chodí také na gymnázium. Autobus přijel přesně v 8:23. Nasadil jsem si roušku, přiložil ODISku u řidiče a hned spatřil Matěje, jak na mě ukazoval, že si mám sednout vedle něj. V autobuse jsem se tak uvelebil vedle Matěje, Daniela a Kuby. Matěj začal mluvit o tom, že jsem si koupil čtrnáct "prankových" hovorů za devadesát korun, čímž mě trochu ztrapnil před Danielem a Kubou. Vedle nás seděli Jacek, Valerie, Kamila a Hela. Slyšel jsem Jacka, jak mluvil s Helou o škole a štval nejen mě, ale i ty, co seděli u mne.
Vystupujeme z autobusu, sundáváme si roušku a jdeme do divadla. Hned, jak jsem vešel do budovy divadla, viděl jsem namačkané studenty gymnázia bez roušky. Pozdravil jsem se s Kubou, mým kamarádem ze čtvrťáku a pak jsem spatřil Kamila a pozdravil ho. Hned si se mnou začal povídat. Já se nudil a čekal na to, až si sednu. Než jsem se ale posadil, odložil jsem si bundu, mikinu i batoh do šatny.
Museli jsme si všichni nasadit roušky. Seděl jsem samozřejmě vedle Kamila. Byl jsem rád, že ke mně přišel i Ondra a přivítal se. Zaslechl jsem třetí zvonek a poslouchal školní sbor. Hned na začátku jsme museli stát, protože to byla nějaká hymna našeho gymnázia. Potom přišla naše ředitelka, která přednesla proslov. Mám za to, že byl dost podobný tomu, co říkala před rokem. Přála nám všechno nejlepší a řekla nějaké důležité informace.
Zase jsem slyšel zpívat školní sbor a viděl je pak i odcházet. Následně začalo již samotné divadelní představení, které bylo o tom, že jistá paní zavraždila starého pána a hledala si právníka, nějaká babička měla narozeniny a nikdo o tom nevěděl, a byly tam další podobné blbosti. Mně se to divadelní představení nelíbilo.
Odešel jsem z divadla, Kamil se se mnou rozloučil, protože odjel s rodiči domů a já šel pěšky směrem k autobusovému stanovišti a potkal Helu, Kornélii a Asiu, s níž jsem pak šel na oběd do školní jídelny. Na obědě bylo jen pár učitelů, já a Asia. Jedli jsme zeleninovou polívku a nějaké španělské rizoto.
Po obědě jsme chtěl zajít do knihovny, ale měli zavřeno, tak jsme stihli autobus ve 12:52. Na autobusové zastávce jsme potkali Agátu, naši kamarádku, a začali si s ní v autobuse povídat.
V Karviné začalo hodně pršet. Vystoupil jsem s Asiou z autobusu a šli jsme po chodníku plného kaluží, kterým jsme se museli vyhýbat. Doprovodil jsem Asiu až domů a pak už jsem šel sám domů...

Byl to den plný připomínání si lidí z gymnázia a povídání si s nimi. Očekával jsem trochu lepší den i lepší zážitky, ale i tohle stačí a myslím, že tento den jsem prožil úplně jinak než moji kamarádi.