Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• popis budovy základní školy a průběhu školního dne

OSNOVA:

Škola, ve které jsem trávil dlouhých devět let, se v mých očích jeví jako hrad. Nikoliv však honosností, nýbrž stavem, jenž důvěryhodně imituje hradní zříceninu. Střecha připomíná oloupanou věž a na chodbách straší, jestli se to tak tedy dá nazvat.

Pokud projdeme vchodovými dveřmi bez narážek školníka nebo uklízeček, kteří hrají úlohu vrátných, můžeme to právem považovat za ten největší úspěch celého dne. Pak přirozeně pokračujeme do šatny náležící naší třídě. Šatna je stísněnou komůrkou, v níž si nemůže svléknout bundu více jak pět lidí, protože se jinak všichni umačkají k smrti.

Chodba v přízemí je jediným bezpečným místem v celé škole, tady se totiž mísí veškeré školní menšiny - děti, dospívající, učitelé, školní kuchařky, ředitelka... Všichni se ale snaží navzájem ignorovat, díky čemuž tady nevznikají žádné nepokoje. Ale pokud po schodišti vystoupáme až do druhého patra, kde mají třídy starší ročníky, pak teprve narazíme na plno překážek. Mnohým z nich se navíc nemůžeme vyhnout.

Když dojdeme na odpočívadlo, jež se nachází na schodišti mezi prvním a druhým patrem, tudíž taky mezi prvním a druhým stupněm, vidíme přímo nad sebou jakousi terásku. Za jejím zábradlím jsou dveře do kabinetu zeměpisce, jenž rád ze svého kutlochu vyjde přímo na onu terásku a pozoruje dění na schodišti a pod ním. Jeho povýšenecký obličej nutí návštěvníka školy myslet si, že právě jemu patří celý svět. Ale ti, kteří ho dobře znají, vědí, že se jedná o zcela neškodného pána, jenž si jen velmi rád hraje na někoho, kým nikdy nebude.

Pakliže vystoupáme až na vrchol schodiště, stojíme přesně vedle terásky. Zabočíme-li dále vlevo, vstoupíme přes prosklené dveře na chodbu plnou nejzvláštnějších individuí. Pokud nám hned na začátku nezabrání v chůzi natažená lepící páska ode zdi ke zdi, pak nás může probodnout šesťák pletací jehlicí, s níž pobíhá po škole celý den, a dozor v podobě zeměpisce nefunguje. Jdeme dál až ke dveřím třídy, které jsou až na konci chodby. Zatáhneme za kliku, jež je s největší pravděpodobností potřísněna lepidlem nebo alespoň smradlavým sprejem na čištění interaktivní tabule. Uvnitř třídy jsou předem vytyčeny demarkační linie a překročením jakékoliv z nich dostaneme do hlavy ránu odpojenou myší ze třídního počítače, případně i něčím těžším nebo dokonce velice ostrým.

Vyučování probíhá povětšinou nudně, někdy se celá třída vzbouří proti psychicky nevyrovnané učitelce přírodopisu, která se nakonec zhroutí a obviní nás ze šikany, přitom se věci mají přesně naopak...

Po vyučování jdeme na oběd, kde nám ochotné kuchařky vyčítají, že nemáme chuť na polévku, ve které plavou vlasy z jejich drdolů. Oběd má přesně takové chutě, jaké by mít neměl. Krupičná kaše je kyselá ze zkaženého mléka, hranolky sladké ze způsobu skladování brambor a ryba voní tak silně, že by se tomu nevyrovnal ani smrad při výlovu rybníka.

Při odchodu na odpolední vyučování potkáme ředitelku se vztyčeným nosem. Považuje se nejspíše za královnu a svou zástupkyni má za hlavní rádkyni, která ji doprovází na každém kroku. Žijí v jakési symbióze, kdy se jedna bez druhé neobejde. Jak krásný to je vztah, škoda, že se tak nechovají ke všem ostatním...

Odpolední vyučování je obvykle tou chvílí, kdy si všichni žáci doplní spánkový deficit a poté jdou domů. Během té doby jim usiluje o život tolik situací, o nichž se ani nedozví. Třeba jim nad spící hlavou proletí nůžky či dokonce kladívko na zatloukání hřebíků. To vše je na denním pořádku.

Při odchodu ze třídy s domněním, že šťastně dorazíme domů, nám ještě na schodech podjedou nohy a my dopadneme až do přízemí do kýble uklízečce, která se neptá na naše zdraví, ale zdali to po nás nemusí uklízet znova. K tomu všemu nás ještě obtěžuje školní rozhlas s hlasem ředitelky v duelu se zástupkyní, kdy se nám obě pokoušejí ironicky popřát krásný víkend bez úrazů a dalších zdravotních komplikací. Kdyby to nebylo spojeno s tak aktuálním pádem ze schodů, běžel bych je obejmout.

Při opuštění školní budovy nám už nehrozí nic horšího než pád letadla přímo na hlavu nebo zajetí automobilem, který si tudy každý den dělá rádoby závodní okruh.

Následující dny se opakuje vše dokola.
Během letních prázdnin máme tendence se doma preventivně dotýkat klik přes rukáv, při chůzi po schodech dopředu natahovat ruce před sebe a zacpávat si uši před očekávaným hlasem školního hlášení. Ve chvíli, kdy odeznívají tyto poruchy, začíná nový školní rok!