Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tato událost se stala roku 1823, kdy se občané jedné vesničky na jižní Moravě rozhodli, že si vyhloubí obecní studnu, protože je již dlouhá léta sužovalo sucho a vodu museli dovážet z velké dálky. Chtěli mít studnu hodně hlubokou, aby v ní bylo dost vody pro celou ves.
Dlouho se ale nevědělo, kde by bylo vhodné studnu vykopat. Názory se různily, proto povolali do vsi vyhlášeného proutkaře. Ten určil místo pro vykopání studny na nádvoří opevněné tvrze, která stála uprostřed obce. Tvrz byla již dávno opuštěná a mezi lidmi se povídalo, že v ní straší. Proutkař ale trval na svém, že objevil nejvhodnější místo z celé vesnice a že právě tam bude voda jako křišťál a nikdy jí nebude ubývat.
Jen rychtář při proutkařových slovech zbledl.
Celá vesnice se začala na stavbu studny připravovat. Byli vybráni čtyři nejsilnější a nejšikovnější mladíci a ti začali na místě určeném proutkařem kopat. Byli to mladí, silní hoši, ale přesto trvala práce nezvykle dlouho. Kopali už tři týdny, ale voda pořád nikde. Někteří už začali pochybovat o tom, že bylo místo určeno správně, ale mladíci se nevzdávali. Kopali už sedm týdnů a v hloubce už nebyli ani vidět.
Rychtář po celou dobu kopání chodil neklidně kolem studny, ale čím déle práce pokračovaly, tím se zdál být klidnější a po tváři se mu začal rozlévat zlomyslný úšklebek.
Za krásného slunečného dne se náhle nebe zatáhlo černými mraky. Lidé vytušili, že se neděje nic dobrého. Kopáči se přestali ozývat, utichly nástroje. Největší strach měla Jitka. Nejkrásnější dívka ve vesnici. Její Ondra byl totiž mezi kopáči a ona se o něj opravdu bála. Modlila se za něj ke svaté Panně Marii, patronce jejich kostelíčka.
A pak se to stalo.
Vítr zesílil a všichni se utíkali schovat do domků. Jen Jitka a rychtář zůstali u studny. Jitka proto, že nemohla opustit svého milého, kterého neustále volala a rychtář proto, že ho neviditelná síla připoutala na místo tak, že se nemohl ani pohnout. Na rtech již neměl úsměšek, ale zděšení. V mysli se mu vynořil opět celý příběh, který se mu stal na tom samém místě přesně před třiatřiceti lety.
Znovu před sebou uviděl shrbenou postavu v otrhaných šatech s plačícím dítětem v náručí, která k němu prosebně vztahuje na kost vyhublou ruku a horečnatým hlasem prosí o trochu jídla. Od rychtáře se žádné pomoci nedočkala. Byl vždy lakomý a tvrdého srdce. Zavřel ženě dveře před nosem a poštval na ni psy. Kolem půlnoci ho probudilo silné bušení na dveře. Venku znovu stála žebračka a nezvykle silným hlasem povídá: "Zabil jsi moje dítě, zemřelo hladem, protožes nenašel ani kousek chleba, který by jsi nám dal proklínám Tě. Propadneš peklu! Ráno Tvoji vinu vykřičím na celou ves." Rychtář se lekl, vyběhl ven a ženu zardousil. Ještě v noci vzal těla ženy i dítěte a pohřbil je v obecní tvrzi právě na tom místě, které určil proutkař. O zlém rychtářově činu se nikdy nikdo nedozvěděl.
Ve zlomku vteřiny toto vše proběhlo rychtáři před očima. V příštím okamžiku proťal oblohu blesk a nad studnou se zjevil sám ďábel. Měl rudé rohy a zelené oči. Rychtář už nestihl utéci. Čert ho popadl a vletěl s ním do studny.
Rázem se rozjasnilo. Vítr se utišil a všichni se začali sbíhat zpátky ke studni. Volali na kopáče, ale nikdo se jim neozýval. Lidé se báli, jestli se jim něco nestalo, a tak se ten nejodvážnější spustil za nimi. Nalezl všechny bez známek života ležet na dně studny. S nemalými obtížemi vytáhli lidé všechny postupně ven. Na čerstvém vzduchu přišli mládenci jeden po druhém zase k sobě. Lidé ze strachu o ty čtyři hochy málem na studnu zapomněli. Jaké bylo jejich překvapení, když se otočili a uviděli, že je studna naplněná až po okraj čistou vodou.
Od té doby již ve tvrzi nikdy nestrašilo. Rychtáře už ve vsi nikdy nikdo nespatřil.
Studna sloužila lidem po dlouhá léta a stojí na tomtéž místě dodnes.