Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Onoho chladného dne jsem byl zrovna na cestě do pohraničí, kde má bratr stavení. Jel jsem tam autem, zabaveným po Fritzu Cohenovi, bývalému náckovi od nás z baráku. Při odsunu prý spadl do žumpy a už tam zůstal, ale prý ho předtím ještě postřelili, bůh ví. Nicméně Rolls-Royce je proti Jawičce, což byla spíš koloběžka než motorka, jiný level. Lidi, kteří mě viděli vystupovat, smekali klobouky a oslovovali mne "Pane ministře", přitom jsem byl obyčejný natěrač. Ale to nic není, můj strejda, nějaký Voženílek z Ounětic, získal celý zámek i se služebnictvem, ačkoliv ani na chalupě nezatloukl hřebík. Nevím, co teď dělá, ztratil jsem kontakt a zapomněl, jakou adresu má to panství.

Tak to bylo něco k historii, teď k současnosti - jedu směr Vilémov a najednou vám vidím před sebou na zasněžené únorové silnici partu chlapíků v uniformách sboru národní bezpečnosti spolu s nějakými gardisty či co, kteří měli na ruce červené pásky. Nevím, co to mělo být za ptáky, ale žádní míliusové asi ne.

Postavili se před cestu a křičeli: "Stop! Stop!" V hlavě se mi vybavil ten nádherný sen, kdy jsem přejel nějakého oficíra, který mě proháněl už od války. No jo, ale co pak? Tady jich bylo víc a ti gardisté měli na rameni pušky, to bych sejmul jednoho, dva a skončil jako kamikadze. Radši jsem tedy zastavil, uvidíme, co chtějí.

"Doklady, kam jedete!?" vykřikl na mě esembák, dobíhající k brzdicímu autu. Neptal jsem se ani proč a ihned sáhl do přihrádky pro papíry. Hned od první chvíle jsem poznal nerváka, a když je nervák ještě polda, je lepší poslouchat, než skončit s pěti lety natvrdo za nějaké to ale. Esembák si vzal papíry do parády a úplně se jimi sebeukájel, zkoumal techničák, občanku i pracovní knížku. Trvalo to asi půl hodiny, jeho soukmenovci nás zatím dychtivě pozorovali. Nakonec mi vše vrátil se slovy: "V richtiku... A kam tedy jedete?"
Ukázal jsem směr Vilémov a řekl, že jedu za bráchou. Jenže jak jsem se tak rozkecal, ujela mi poznámka: "A k čemu ty manýry?"
Zaplať panbůh, vébáčka to nepopudilo, naopak, snad se těšil, až mi to sdělí pacholek: "Vy to nevíte? Náš Gottwald zvítězil, převzali jsme konečně moc, republika je naše, chlapete, nás, proletariátu... A stíháme právě prchající buržoazii, která mizí i s majetkem, který ode dneška patří nám!"
Ty vole komoušská, jaký jsi proletář, když na pořádnou práci ani nesáhneš, aby sis neušpinil mundúr, pomyslil jsem si naštěstí jen v hlavě. Mně osobně bylo fuk, jaký pták je nade mnou, pokud budu mít práci a byt, ať si ten Gottwalďa dělá, co chce.

Rozloučili jsme se jako odboráři: "Čest práci, soudruzi!"
Oni vyrazili do protisměru a já jel dál na Vilémov.
Za chvilku jsem za sebou slyšel výstřely, buď stříleli jen tak z plezíru, nebo na lidi, to už jsem nezahlédl. Každopádně jakmile jsem konečně dorazil do Vilémova, přišlo mi, že jsem se vrátil o tři roky nazpátek, kdy se vyháněli Němci. Venku byla naházena spousta harampádí, některá okna u domů byla vytřískaná a před některými seděli zdrcení minulí majitelé, sklíčení a zarmoucení, zatímco z komína už kouřili noví majitelé, nejspíš dělníci. Když jsem se dostal k bráchovi, padl jsem do mdlob. Místo nádherného a udržovaného stavení, jaké jsem znal ještě před měsícem, tu stála spálenina a ruiny.
Nerozuměl jsem ničemu, kde je můj bratr, sakra? To to podpálil a vypadl, aby to nedal těm rudochům, nebo...to ani nechci domýšlet.

Náhle jsem zahlédl vedle souseda, jak si pakuje věci a okamžitě k němu zaběhl. Naposledy jsem takhle utíkal za pražského povstání, když po mě stříleli náckové. Souseda to trošku polekalo a připravil se na obranu, ale pak rozeznal mou tvář, přesto nic neřekl, já se začal ihned ptát na bráchu, on však jen mávl rukou: "Jo, hochu, je mrtvej, od tý doby, co to Gottwald oznámil, dějí se tu šílenosti, dali nám pár hodin na vystěhování, nebo tu prý můžeme zůstat se čtyřiceti dalšími, které nám přidělí do baráku po vzoru sovětských kolchozů. Brácha jim to nechtěl dát, ale pitomec toho tam dal moc a podpálil i sám sebe, nedalo se nic dělat..."

Já se otočil směrem ke stodole, ze které nezbylo ani to nic a rozbrečel se. Litoval jsem, že jsem nepřijel alespoň o pár hodin dřív. Pak jsem pochopil, že to není chyba moje, ale režimu, toho, co je nyní u moci. Začalo mě štvát, že jsem toho esembáka nepřejel, ale zapřisáhl jsem si, že když jsem to neudělal dneska, udělám to jindy.