Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Postávala jsem v místním parku u rybníčku plného kachen a čekala na svého přítele. Měl zpoždění, což u něj nebylo časté, zvlášť když byl chladný říjnový den. Věděl, že je mi zima za všech okolností a snažil se přijít vždycky včas. Vlastně on byl celkově gentleman. Když bylo chladno, půjčil mi svoji bundu nebo mi chytil ruce a dýchal na ně a mnul je v teplých rukou. Vzpomínala jsem, jak jsem jednou na zimním soustředění myla nádobí ve studené vodě a pak jsem se celá třásla. Sedl si vedle mě, schoval si moje červené prsty do dlaní a pak je políbil. Jeho rty na mé ledové kůži přímo hořely, když mě pak líbal, zima už mi vůbec nebyla.

Kachny kvákaly a křídly vířily vodu, pár kapek omylo i můj obličej. Honza pořád nikde a já se cítila hrozně sama. Všude byla mlha, porosené listy ležely smutně na zemi a kolemjdoucí se mračili. Vybavila jsem si jeho úsměv, když jsem ho poprvé chytla za ruku. Vůbec se nelekl, myslím, že to čekal. Ukazováčkem jsem mu kroužila po dlani a on mě palcem hladil přes prsty. Pak jsem ho chytla a on mi dlaň na oplátku zmáčkl tak, že mi zbělely konečky prstů. Usmál se a dál si povídal se svými přáteli. V té době jsem mezi obyčejné přátele patřila i já. Až do večera toho dne, kdy všichni odešli domů a my v parku zůstali sami, přesně na tomhle místě, kde na něj teď čekám.

"Jsi nádherná," řekl mi tehdy a pramínek mých plavých vlasů mi posunul za ucho. Pohledem těkal mezi mými rty a očima, a pak se ke mně naklonil a políbil mě.
"Chci, abys byla celá moje. Nikoho jiného," zašeptal ještě mezi polibky a já s úsměvem kývla. Něco ve mně tehdy vybuchlo.

Kolem rychle prošel muž v černém klobouku a zahnul po štěrkové cestičce směrem do centra města. Měl na spěch a okolí nevnímal, stejně jako já. Honza se už opozdil o deset minut, začínala jsem se ztrácet v myšlenkách, proč ještě nepřišel. Napadalo mě, co všechno se mu mohlo stát.

Před třemi měsíci spadl ze schodů a pak ležel tři týdny v nemocnici kvůli slabému otřesu mozku. Nosila jsem mu tam mandarinky a on mi z dlouhé chvíle psal básničky. O tom, jak mě miluje a jak se cítí, když mne objímá. Seděla jsem na růžku jeho postele celé hodiny a on mi je četl. Byly dlouhé i krátké a celou dobu, co mi je předčítal, mě držel za ruku a hladil prsty. A pak jsme spolu loupali mandarinky a hádali se, kdo sní ten poslední měsíček.

V parku se ochladilo a vítr s sebou přinesl slabý déšť. Pár mokrých listů se mi přilepilo na kalhoty a já se je zmrzlými prsty snažila sundat. Neměla jsem deštník, ten vždycky nosil Honza. Chytla jsem ho za rameno, on nad námi rozevřel svůj deštník a šli jsme spolu mezi mokrými lidmi, kteří se nestačili schovat. Vzpomněla jsem si, jak jsem se jednou zastavila, až Honza škubl deštníkem a na nás spadlo pár studených kapek.
"Co je?" vyjekl a hbitě se vyhnul dalšímu chodci, jenž do nás málem narazil.
"Hrozně bych se chtěla líbat v dešti," zašeptala jsem a rukama ho chytla kolem krku.
"Ale budeme mokří..."
"To nevadí..."
Složil deštník a silnou dlaní přitiskl můj obličej k tomu svému. Mezi našimi rty se ztrácely kapičky deště a mokré vlasy mi na zádech promáčely celou bundu.

Honza se objevil na druhém konci rybníka. Jak jsem ho uviděla, roztála jsem a okamžitě ho chtěla tisknout v náručí. Pomalu se ke mně blížil a v ruce něco držel, asi dárek pro mě. Mlha kolem mě se rozplynula a nad stromy se rozzářilo slunce. Sledovala jsem Honzu, jak se ke mně blíží a vyrazila jsem mu naproti. Všechno kolem bylo tak krásné a čisté, i cesta mezi námi byla volná a bez překážek. Rozeběhla jsem se a vrhla se mu do náruče. Stál úplně prkenně a odtáhl mě od svého těla. V dlani měl náramek, který jsem mu dala k narozeninám. Podal mi ho.
"Potkal jsem holku, Terezko," usmál se a pohladil mě po vlasech.
Nechápala jsem, co tím myslí.
"Zamiloval jsem se do ní a chci s ní být."
Čas se zastavil a všechno, co jsem chtěla a cítila, se náhle rozplynulo. Prudce jsem ho od sebe odstrčila. Chvíli jsem zhluboka dýchala, a když mi z oka unikla první slza, napřáhla jsem se a dala mu facku.
"Omlouvám se," zašeptal, otočil se a nechal mě tam stát. Jako by se ani nic nestalo. Odcházel a kachny mezitím kvákaly.