Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Znuděný pohled na hodinky - konečně se ta neuvěřitelně dlouhá cesta v přetopeném a nevyvětraném vlaku (proč v létě topí?) chýlila ke konci. Myšlenkami už byla doma u své drahé polovičky. Tři týdny, které se neviděli, se zdály být nekonečné jako čekání u doktora doprovázené stěžováním si postarších hovorných spoluobčanů na své útrapy.
Z myšlenek ji vytrhl hlasitě brzdící vlak. Venku se už snesla tma, kterou jen lehce narušuje pouliční osvětlení v dosti žalostném stavu. Jinými slovy - není vidět na krok. V tu chvíli jí to nevadí a radostně poskakuje za svým cílem temnými uličkami, tak typickými pro okraje malých měst.
K životu se na chvíli rozhodla probudit jedna z lamp lemujících tak bezvýznamně cestu. Nadějně zablikala, zřejmě ji to zmohlo, protože zhasla tak rychle jako naděje našich fotbalistů na postup. Ale i ta krátká chvíle stačila na zaregistrování lehce podezřelé postavy - určitě to byl muž, vysoký a podle držení těla zřejmě častý návštěvník posiloven. Chtě nechtě musí kolem něho projít. Zmocňoval se jí čím dál větší, až nevysvětlitelný strach. Stihla si uvědomit, že při hledání své jediné zbraně - tak oblíbeného "pepřáku" - jí něco vypadlo z kapsy. Na to, aby se ohlížela a hledala tu nešťastně ztracenou věc, neměla ani pomyšlení, pud sebezáchovy je silnější. Šla rychle, jak jen jí to nové, značně nepohodlné, ale zato moderní boty dovolily. Byla by si je snad i přes jejich přemrštěnou cenu sundala a zahodila, ale křupání, které se zpod jejích kroků ozývalo, oznamovalo nepříjemnou přítomnost rozbitého skla.
Boty zůstaly na nohách a jejich klapání zrychlovalo a zrychlovalo, až ukazovalo na to, že jejich majitelka zběsilým tempem běží. Neznámý byl přece jen lepší běžec a doháněl ji bez větších problémů. V uších se ozýval splašený tep srdce a cítila přicházející slabost. Přece to teď tak blízko domova nevzdá. Z posledních sil přidala na rychlosti. Zaslechla nezřetelné "Stůjte!", na což samozřejmě nereagovala poslušným zastavením. Ale už ani neběžela, dech ji zrazoval, v boku zlostně píchalo, nohy těžkly... Tělo rezignuje, pomyslela si a v tu chvíli se na něj tak neuvěřitelně zlobila, to bylo vlastně asi tak jediné, co mohla dělat.
Otočila se, ale neznámého nespatřila, čekala, že každou chvíli ucítí ostří na krku nebo ledovou hlaveň na spánku, ale byla už tak zmožena během, že nebyla schopná nad tím více uvažovat a šla dál tou automaticky naučenou cestou, která se dnes zdála o tolik delší a zrádnější.
Už jen několik metrů, říkala si. Sáhla do kapsy pro klíče. Nic. Prohledala kabelku. Nic. Hledala snad všude, ale klíče nikde. V domě se nesvítilo, což značilo, že zvonit by byla jen zbytečná spotřeba elektrické energie. Ke svému zděšení uviděla tu známou neznámou postavu. Děsem a bezmocí se jí podlamovala kolena. "Je konec, zatraceně, tohle je konec..." Tolik plánů co se jí honilo hlavou a místo toho tady - před vlastním domem - chcípne jako "prašivý zavšivený" zvíře. Jaká ironie osudu..
Blížil se, nebyl tak vysoký, jak se na první pohled zdálo, asi ani kondici neměl tak dobrou, protože se zdál být značně zadýchaný. To ji ale strachu nezbavilo. Jeho napřažená ruka strach naopak umocňovala. Z udýchaných úst se vydral hlas: "Slečno, ztratila jste klíče, chtěl jsem je vrátit hned, ale utekla jste mi." V tu chvíli napětí povolilo a oba se museli dát do smíchu...