Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Stalo se to před mnoha tisíci lety na planetě ne velké, ale ani malé, zkrátka akorát veliké, která se jmenovala Země. Žili na ní velice chytří lidé, kteří si za mnoho stovek let zkultivovali svou domovskou zemi na vysokou úroveň, vytvořili vesnice, města, metropole... Také spoustu pozoruhodných staveb postavili, jenže doplatili na svou chamtivost a blbost," pronesl stařec. "Dědo, můžeš nám o tom vyprávět?" řekla soucitně jeho vnučka Melanie. "No dobře, ale tento příběh není jen pohádkou, nýbrž skutečností!"

Psal se rok 2025 a na Zemi žilo tolik lidí, že už zastavěli svými obydlími většinu pevniny. Vytvářeli z nouze i umělé ostrovy ve slaných vodách. Ty vody nazývali moři a oceány.
Klasická rodina se dvěma dětmi seděla u televize, kde právě vysílali zprávy. S otevřenou pusou, vyděšenýma očima a panickou hrůzou i nadále sledují dění v televizi. V jejich hlavách, ale i ve spoustě dalších na oné planetě se to hemžilo myšlenkami: 'Co budeme pít, nemáme-li jediný zdroj vody?' 'A co jíst, jsou-li vypěstované plodiny infikované!?' 'Stromy umírají, nebudou vytvářet kyslík!' 'Bože můj, co budeme dělat! Jak se to jen mohlo stát!?'

Druhý den je přímo vražedný. Čas, který se krátí, ubíhá rychle a přitom pomalu. Na všech místech se v obchodech zmítají "přivlastňovací" války o vodu a jídlo, přičemž nikdo vůbec neváhá použít zbraně a pěsti.
"Je již půl milionu mrtvých. A každou vteřinou počet zavražděných stoupá až k nehorázných číslům, a to jen díky lidské sobecké touze žít," oznamuje hlasatelka v rádiu. Lidem se strachem zatajil dech, jejich těla polil ten svíravý a nekompromisní pocit bezmoci a nemohli se vůbec nadechnout. Bylo to hrozné. Další dny bylo šílenství lidí stále větší a větší a přibylo mnoho sebevražd a bombardování.

"Jídla už je pomálu, voda skoro žádná a kyslíku poskrovnu," uslyší z rádia malé dítě a společně se svým věrným plyšovým medvídkem Nicolou ubrečeně běží za rodiči, kteří se chystají jít do kostela pomodlit se a naposledy se vyzpovídat ze svých útrap.
Den se míhal za dnem, týden za týdnem a kostel se stal najednou útočištěm nejen mladé rodině, ale i jiným lidem, jež se chtěli ukrýt před nelítostným světem. Dohromady vlastně tvořili tlupu bezpečí.

"Už se docela špatně dýchá," řekl otec, snad už smířen s osudem. "To ano...už je to tu," odvětila matka. Dítě nechápavě koukalo na rodiče, kteří se rozplakali. Otec se zvedl s pokynem, aby se šli podívat na hvězdnou oblohu. "Noc je tak krásná a ty hvězdy září," promluvilo do ticha dítě. "Mám vás ráda, mami, tati!" To bylo to poslední, co stačilo dítě říct, než vyletěly ony osudné náboje z pistole neznámého člověka.