Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tenké sluneční paprsky měkce projížděly těžkým vzduchem a zanechávaly po sobě nesnesitelnou stopu tepla v tomto dusnu, jež se mísilo se špinavým prachem štěrkové cesty vedoucí kolem železniční tratě. Podle jízdního řádu by tu měl za dvě minuty projet vlak, který jako vždy pozdraví obrovské švestky, plné lahodné medové šťávy. Toto ovoce i v takových podmínkách dokázalo narůst úctyhodného rozměru a neuvěřitelné váhy. Jeho barva a vůně lákaly vosy, ty pro změnu lepily své sosáčky do sladké kapky, kterou švestky vypustily a nevadilo jim, že na slupce uvízlo až moc oxidu uhličitého a jiných výparů.

To ostatně nevadilo ani krásné ženě, jež se vlekla k ovocným stromům unaveným krokem, ebenové vlasy měla přilepené potem do nízkého čela, občas jí jejich mokrý pramen sklouzl do azurových očí. Když se tak stalo, musela upustit tašku s nákupem, aby neposedný svazek vlasů vrátila na své místo.
Asi se ptáte proč? Snad má dvě ruce? Já vám to vysvětlím... Její druhá končetina je totiž zaměstnána něčím důležitějším než hovězím masem, hořickými trubičkami či mrkvovým kubíkem. Čím? Neskutečně silným a hlubokým poutem. Jakým? Láskou. Láskou mezi matkou a synem, kteří jsou upoutáni jen sami na sebe, kryjíce se pod jedním štítem za účelem ochrany před posměšky a lítostí ostatních tvorů obývajících tuto zemi. Nechápete? Zjistíte...

"Dívej, Theo, vlak!" vyřkla žena při pohledu na blížící se mašinu. "Mávej!" přikázala.
On nevnímal, hrabal se klacíkem z uschlého keře ve ztvrdlé zemině. Za pár sekund zůstal po vlaku jen dým a smrad.
"Theo!" na to jméno vložila důraz. "Viděl jsi vlak?"
"Vlak?" zeptal se provinile. "Nevím, prosím, nezlob se. Prosím. Do očí mu vyhrkly slzy."
Ve tváři se jí zrcadlil strach, něco špatně udělala, její chlapeček nesmí plakat. Padla na kolena, vzala jeho zarudlou tvářičku do dlaní a přitiskla ji k té svojí. Na jeho nose vzápětí přistál lehký polibek.
"Zlatíčko," nazvala chlapce, který před týdnem oslavil dvanáctiny, "neplakej, přijede nový vláček, zamáváme mu."
Letmo se usmál, ale poté se jeho rty zkřivily do úšklebku.
"Maminko, já nevím, co je vlak. Nezlob se prosím, maminko, nezlob se!"
Ještě než začal natahovat, zasáhla žena: "To je takový stroj, co jezdí po téhle kolejnici, víš?"
"A on jezdí proč? Na ozdobu?"
"Ne, vozí lidi, kteří něco potřebují. Třeba k doktorovi nebo pro něco do města."
Chtěl se zeptat, co je to město a kdo je doktor, místo toho mu vyklouzla z úst jiná myšlenka.
"Takže je to autíčko..."
"Autíčko sice jezdí po silnici a je menší, ale v podstatě je to to samé," zalhala, aby se ušetřila Theových otázek.
"Maminko? Proč nemáme autíčko, abychom si mohli zajet na nákup?"
"Nemáme penízky, miláčku."
"Proč nemáme peníze?"
"Máme sebe, to je hlavní. Máme sebe, více nepotřebujeme..."
"Ani kočku Mícu?"
"To víš, že trochu jo, ale nejdůležitější pro mě jsi ty!"
"A co se dá dělat s penízky?"
"Tak třeba koupit domeček, pořídit si zahrádku..."
"A koupit si žvýkačkové bonbóny?"
"Taky."
"A vlak?"
"Ano, i vlak."
"A i když budeme mít vlak, rozdělí nás někdy něco?"
Neudržela se, oči se jí zalily slzami.
"Ne, miláčku."
"Nikdy?"
"Nikdy."
"Nic?"
"Nic."
"Maminko, slib mi to. Prosím."
Neodpověděla, očima se jí mihly střípky z života.
"Maminko? Ano? Slibuješ?"
"Slibuji..."