Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Olu nejdříve vůbec nenapadlo, že by se to mohlo stát i jí. Celý svůj život se dívala, jak mladé krásné dívky nadobro mizí v lese, jak se z jejich očí pomalu vytrácí naděje, zatímco kráčí do tmy, ale nikdy si nepředstavila sebe na jejich místě. Její vědomí se úplně vyhýbalo téhle možnosti. Přesvědčila samu sebe, že jí potká stejně šťastný osud jako její matku. Že zestárne tady ve vesnici, najde si hodného muže a bude s ním mít malou dcerku s velkýma modrýma očima. Její matka jí kdysi vyprávěla, že když byla mladá, moc se bála.

Pozorovala svoji nejlepší kamarádku ve svátečních šatech, jak po úzké kamenité cestě škobrtá do nočního lesa, v očích hrůzu. Nohy se jí prý klepaly tak, že klopýtla o každou šišku před sebou a prsty měla křečovitě zkroucené. A pak se ztratila ve tmě. A v tom okamžiku, kdy naposledy zahlédla svoji k smrti vyděšenou kamarádku, se v Olinině matce něco zlomilo. Každé příští verbování zvracela a omdlévala, vypadávaly jí vlasy a nikomu neotvírala.
Každý srpen, který její zbylé přítelkyně trávily u jezera, seděla v temném koutě a hleděla do lesa. Až když jí kvůli věku verbíři vyškrtli ze seznamu, dokázala se jít někam bavit.

A teď se na seznam smrti, jak ho vesničané nazývali, dostala její dcera Ola. Ola byla vysoká a štíhlá. Dlouhé černé vlasy se jí kroutily na ramenou a zelené oči jí jiskřily životem. Měla ostré kostnaté ruce a útlý pas. Dlouhé jemné nohy se jí při chůzi rozjížděli do stran, ale vždycky hleděla sebevědomě dopředu a kráčela rovně a přímo. Byla umanutá a paličatá, ničeho se nebála a měla chuť všechno zažít a všechno vidět. K ostatním se chovala spíš cynicky a pocity ostatních, ani ty svoje, nikdy moc neprožívala. A možná právě proto se nikdy nestarala o ten odvěký trest. Žádný z obyvatel téhle malé zpustlé vísky si už nepamatoval, proč musejí každý rok odevzdat lesu jedno mladé děvče. Vnímali jenom ten strach, s jakým jejich předci psali o obrovském neštěstí a pomstě Nejmocnějšího. Co nebo kdo se však skrývá za těmito děsivými slovy, si už nikdo nepamatoval. A Ola si s tím nelámala hlavu. Připadalo jí, že každé tohle neštěstí šlo daleko kolem ní a jí se nemůže stát nic špatného.

A tak, když seděla osamělá v koutu svého malého domku, jí silné srpnové bouchání na dveře vůbec nevyděsilo. Krátké prameny vlasů si posunula za ucho a ztuhlé klouby donutila k pohybu. S vrznutím otevřela těžké dveře a za nimi spatřila dva muže. První byl malý a vousatý, na čele už mu vypadaly všechny vlasy a nos měl plný jizev. Druhý byl o něco hezčí a vyšší, měl rudé rty a dlouhé řasy. V silných rukách držel červený blok s tvrdými deskami, po kterém jemně poklepával koncem prstu. Oba byli oblečení v černých kombinézách, v nichž se v letní noci nevýslovně potili a na nohou měli těžké, hnědé boty. Byli to verbíři.

Havraní pramen vlasů Ole znovu sklouzl do očí a ona ho nechala šimrat její tvář. Verbíři na ni mluvili, pořád dokola něco opakovali, ale Ola je nevnímala. Zrak upírala pouze na ten prokletý červený blok. Blok, ve kterém bylo napsáno, že tohle je pro ni konec. Blok, ve kterém stálo, že rada rozhodla o její smrti. Okolní zvuky se začaly znovu pomalu zesilovat. Zděšení a melancholie, do které Ola upadla, neustoupila ani o kousek, ale svět se znovu rozeběhl.
"Víte, co máte dělat, že ano?" malý verbíř na ni upřel svůj bodající pohled.
"Ovšem," odvětila Ola mdle a zrak obrátila k lesu.
Stromy se skláněly k zemi a listí posměšně šumělo. Slunce se odráželo od kapek vody, co po dešti zbyly v kapradí, a mezi větvemi se mihl pták. Svobodný a volný, co může žít.
"Výborně, užijte si váš zbylý čas," v pohledu malého verbíře nebylo nic. Radost, smutek, soucit ani posměšek. Kolika dívkám už musel sdělit datum jejich smrti, že přišel o veškeré pocity? Když ti dva muži odcházeli, Ola se za nimi dívala. Byla najednou prázdná a lehoučká, ale stále nemohla uletět. Místo aby plakala, křičela nebo kopala do věcí, necítila vůbec nic. Vysoký verbíř se ještě ohlédl a vítr mu odvál vlasy z čela.
"Je nám to líto, slečno," zašeptal, sotva ho Ola slyšela. Stála tam ve dveřích a kývla na něj hlavou. Prošel jí mráz a ona poprvé v životě pocítila strach ze smrti.

Noc se neskutečně vlekla. Poslední noc v životě je moc krátká na žití a pochopení smyslu smrti, ale v počítání na minuty je nekonečná. Ola ležela v posteli a koukala z okna ven. Mraky zastínily celou oblohu tak, že se žádná hvězda nemohla blýsknout na noční obloze, jenom měsíc sem tam vykoukl a uklonil se. Ola se posadila. Nemohla se na nic soustředit, i když hlavu měla úplně prázdnou. Zabalila se do kabátu a vyšla ven. Mráz ji udeřil do obličeje a tváře jí zčervenaly. Silný vítr kolem ní zamával větvemi a zvedl ji sukni, až se Ola oklepala zimou. Byla neskutečně chladná srpnová noc.
Ola se vydala k lesu a větvičky jí praskaly pod nervózníma a zmrzlýma nohama. Prsty jemně odhrnovala větve, jež jí padaly do tváře a dlouhými kroky překračovala pařezy a kmeny pokácených stromů, co jí stály v cestě. Cítila vůni smůly a dlaní hladila zavřené květy, když uslyšela zpěv.

Byl slabý a plačtivý, zpívalo ho více lidí. V jejich hlasech byl smutek a zvláštní beznaděj, a jak Ola tiše pokračovala mezi stromy dál, zpěv byl hlasitější a hlasitější. A potom je uviděla, několik dívčích postav krčících se ve tmě. Držely se za ruce a píseň jim otevírala jejich rty fialové zimou. Ola věděla, kdo ty dívky jsou. Nemohla se pohnout z místa, znala je. Poznala jejich bílé sváteční šaty, které jim pomáhala oblékat, poznala jejich lokny, které jim v den odvedení sponkou přichytila k hlavě. Pochopila, že jim nemůže pomoci, protože ty dívky už nebyly živé. Vypadaly jako přízraky. Chvíli na ně s úzkostí a soucitem hleděla, pak se potichu obrátila a tiše se vrátila domů. Už věděla, co ji čeká. Nikdy nezemře a nikdy už nebude živa.

Ráno v jejích dveřích stály dívky a ženy z její vesnice. Starší žena si k hrudi tiskla bílé šaty s volánky a koncem prstu něžně hladila jejich sukýnku.
"V těchto šatech budeš ta nejkrásnější nevěsta," usmála se a kolem očí se jí do kůže zařízly vrásky, "nikdy jsem si nevšimla, že by ostatní nevěsty přišly v tak hezkých šatech."
Natáhla ruce a nechala Olu, aby si je prohlédla. Skoro jí přišlo, že by měla být vděčná za tyhle krásné bílé šaty a obětavou pozornost. Aspoň pár hodin před koncem si mohla připadat jako princezna. Nejspíš proto tyto staré ženy trvaly na oslovení nevěsta. Mnoho z nich přišlo o dceru a tohle jim dávalo pocit, že ji vydaly někam na lepší místo. Naštěstí neviděly, co předešlé noci, skrčená za kmenem stromu, viděla Ola. Jejich mladou dcerku s ledově bílými dlaněmi a ztracenou písní v hlase.
"Máš nádherné vlasy," zašeptala útlá slečna a pramen jejích vlasů, černých jako noc, si namotala na prst.
"Děkuji ti," odvětila jemně a její malou ruku si schovala do dlaně.
Byla tak mladá, seznam smrti ji teprve čekal. A ona to věděla velice dobře, hluboko v očích měla zakořeněný strach. Všechny Olininy pomocnice se nahrnuly do malé komůrky v jejím domku a posadily ji k zrcadlu.

Ola stála bosá v jehličí, s tváří bez emocí. Její tělo se krčilo v dlouhých bílých šatech ztenčených v pase. Kolem krku ji trochu škrtily a konce rozevlátých rukávů ji lechtaly po strachem zpocené kůži. Lesklé vlasy měla vanilkovými sponečkami přichycené ke spánkům a rty ji zdůraznily krvavě rudou rtěnkou. Stála osaměle na lesní cestě, všichni ostatní byli několik metrů od ní, na samém konci vesnice. Ola už byla mimo ni, sama a zmrzlá od slabého ranního slunce. Ta chvíle byla zvláštní. Nikdo nic neříkal, žádné proslovy ani slzy. Jen ji vyvedli z domku, následovali její ve větru poletující sukni až ke kraji vesnice a tam ji nechali samotnou. Ola věděla, že musí jít do lesa. Ale jeho větve dneska vypadaly jako ruce, co po ní chňapají a chtějí ji poškrábat bledou kůži. Rosa v jehličí byla studená jako zimní vzduch a smáčela ji chodidla. Otočila se k vesničanům, kteří ji pozorovali. Hlavní představitel na ni nepozorovaně kývl hlavou. Lidí kolem něj měli tváře zahalené v mlze a ruce volně svěšené kolem boků. Nikdo se jí nedíval do očí, výčitky z vydávání děvčat lesu si nechtěli pustit zpátky do žalem zmrazených srdcí. Ola se na malou chvíli usmála, jenom pro svoje uklidnění, než se jí přes tvář přelila slza. Dlaní, kterou nechala volně se houpat ve vzduchu, zachytila růžový květ smáčený rosou. Jemné lístky přejela prsty a pak ho něžně utrhla. Přiložila si ho k hornímu rtu a přičichla. Ta vůně. Voněl jako louka po dešti, na které se právě po noci začaly otevírat ospalé květy. Ola vždycky zbožňovala vůni květin.
"Myslíte, že budu ještě cítit? Cokoliv?" zašeptala sotva slyšitelně a zrak obrátila k jejím přátelům a známým.
Jedna paní plakala, ta co jí přinesla šaty. Celý život víme, že zemřeme. Tak v čem je tohle smutné? Květ jí z dlaně vyklouzl a s neslyšitelným cinknutím dopadl na zem. A Ola se vydala do lesa temného jako hořká čokoláda...

Cesta byla nekonečná. Kapradí se jí třelo o lýtka a jehličí zabodávalo do jemných chodidel. Paty měla rozšlapané do krve, která byla horká a lepkavá. Věděla, že je stále naživu. Šedá mlha jí padala na ramena a nikde okolo se neblýskala nic jako světlo. Byla opuštěná a ztracená a ty nádherné šaty měla roztrhané od ostružin. Náhle cesta před ní skončila, zmizela někde pod trávou. Ola se zastavila a až teď jí došlo, jaké je v lese ticho. Neslyšela šum stromů, pískání větru ani zpěv ptáků. Potom si všimla bledé postavy. Lekla se, až se zakymácela. Zkoušela couvat, ale zády narazila na kmen stromu a všude kolem ní byly kopřivy, co ji šlehaly do nohou jako medúzy. Postava k ní pomalu a tiše plula, skoro nehýbala nohama a šedé rty se jí zavíraly a hned zase otevíraly. Když byla dost blízko na to, aby si viděli do obličeje, Ola ztuhla. Z nohou se jí vytvořily dva velké vodní balvany, co přeskakovala jako dítě v řece a křečovitě stiskla strom. Její sestřenice, která už nejspíš ani nebyla člověk, schovala Olininu roztřesenou ruku do svojí studené mrtvé dlaně. Obličej vinula stále blíž a blíž, v jejích očích nebylo nic. Byly prázdné a ledové, Olu vůbec nepoznala. Ta své temeno tiskla ke kmeni, co jen to šlo. Chtěla se do toho stromu potopit a schovat se v něm. Tělo kdysi veselé a rozjařené Marty se neslyšně a táhle otočilo a mizelo v tichu topícího lesa. A Olu táhlo s sebou.

Kráčely dlouho přes kamenné pole obepínající smrky. Na šedých studených kamenech po Ole zůstávaly otisky špinavé krve. Došly k velikému dutému balvanu. Vedly z něj schody dolů, pod zem. Ola se zastavila a přitom škubla s ledovou rukou, která ji držela. Tělo sestřenice se v mžiku otočilo. Šedé prameny vlasů ji poskočily na zádech a ona vycenila zuby. Když se bývalé kamarádky skoro dotýkaly nosy, Marta zasyčela. Pak se zase klidně otočila a začala pomalu slézat schody. Ola se nadechla posledních zbytků čerstvého vzduchu, co cítila, sklonila hlavu a tiše kráčela po kamenných schodech do podzemní jeskyně.

Pod půdou byla zima a vlhko. Ze stropu skapávaly krůpěje špinavé vody a podlaha pod Olininým dotykem vrzala. Pod Martiným však ne. V podzemí bylo bludiště mrazivých chodeb pokrytých lišejníkem, nic tu nebylo hřejivé ani příjemné. Tělo Matry se tu skvěle vyznalo, bez potíží kráčelo a zahýbalo, ani na chvíli nezaváhalo nad správností cesty. Marta Olu zavedla do rozlehlé místnosti se svíčkami na stěnách. Kamenné postele byly plné mramorových těl, jež na ni upřely své mrtvé pohledy. Marta chytla její obličej do dlaní a otočila ho k sobě. Její dech byl plný mrazu.
"Ještě se s Nejmocnějším nesetkáš," zavyla roboticky, "hřeješ. On by tě mrazem spálil!" Rukou ji přejela po horké kůži a odešla.
Kamenné dlaždice pod jejím krokem nevydaly znovu žádný zvuk. Ola se vrhla k největší svíčce. Dlaní schovala plamen, ale necítila žádný žár. Zkusila to znovu, ale plamen byl studený jako mramorové sochy v prosinci. Na ramenou ucítila tíhu něčí ruky. Otočila se. Prázdná dívka na ni hleděla. S jejího dotyku již nevycházelo žádné teplo, ale v obličeji měla život. Ola ji poznávala. Tuto dívku vydávali minulý rok, jmenovala se Saša a vždy byla spíš tichá a vážná. S Olou nebyly kamarádky, ale svůj osud brala vyrovnaně, ani tehdy neplakala. Ola sama si prstem přejela po slzách, co jí zmrzly na tváři. Saša mívala husté a dlouhé zlaté vlasy a jiskřivé modré oči. Bývala nádherná. Dnes měla vlasy jakoby zahalené bouřkovými mraky a její oči byly šedé. Šedé jako ostrá hrana kosy, co na rameni nosí smrt.
"Nic tu nehřeje," řekla Saša a dlaň jí přitiskla na růžovou tvář, která pomalu ztrácela teplo. Pak odvrátila zrak. "Jenom ty," šeptla a nenávistně sfoukla chladný plamen, jenž se po chvíli opět rozhořel falešným plamenem barvy žhavých jisker.
Ola pohledem přelétla po její postavě. "Vypadáš jinak než ostatní," řekla a vzala do rukou cíp jejích šatů, které pomáhala šít. Látka byla vlhká a většina korálků se utrhla, zbyly po nich jenom prázdné utržené šňůrky. Podívala se Saše do ztuhlé tváře. "Jsi živá?" zeptala se.
Saša se usmála. "Všechny jsme živé," rozhlédla se po ostatních a rychle dodala: "I když to tak nevypadá." Vzala Olininy ruce do dlaní a přitiskla si je ke krku. "Studím, my všechny. Naše krev je ledová a nohy se skoro nedotýkají země," pustila ji a rukou pomalu přejela po kamenné chladné zdi. "Ostatní nic necítí. Emoce ani bolest. I já za pár týdnů přestanu existovat jako člověk. A potom i ty. Ale stále jsme živé. Jednou zemřeme. Jsme jako přízraky, co nemají smysl života. Jenom tu bloudit a sloužit Nejmocnějšímu."
"Ale kdo je Nejmocnější?" zeptala se Ola trpce.
Ostatní šedé dívky se po ní prudce ohlédly a zasyčely. "Psst! Nejsi ještě hodna vyslovit jeho jméno," zašeptala vážně Saša, "teprve až budeš chladná jako zdejší stěny. Pak se s ním setkáš."
Voda ze stropu kapala dolů a na zemi se stékala v malé pramínky. Dneska večer se nebude spát dobře.

Čas tam ubíhal zvláštně. Den i noc se slévaly v jedno. Nevěděla, kdy jít spát a kdy se probudit, byla zavřená v podzemí a nikam nesměla. Ostatní občas chodily ven, zpívat do lesa, ale ji s sebou nikdy nebraly. Říkaly, že ještě není hodna. Společnost jí dělaly pouze vlhké prázdné chodby a lišejníky na stěnách. Chybělo jí tu slunce, chyběl jí tu dotek, teplo i živé tváře. Nevěděla, jak dlouho už tam je. Ležela na tvrdé zemi, i když už skoro nepotřebovala spánek. Ani jídlo, vodu a teplo. Podlaha byla stejně studená jako její ruce, ale zimu necítila. Věděla, že je to stále ona, ale zároveň cítila, jak se mění.

Když si prstem přejížděla po svém fialovém rtu, přišla za ní Marta. Neslyšela její kroky, ale nepolekala se. Zvykla si na náhlé příchody neslyšných postav. Marta na ni upřela svůj prázdný zrak, jako by koukala přímo do jejího srdce. Zkoumala, jak je ledové. Tohle dělávala každý den od doby, co je Ola tady. Dneska se ale tvářila jinak. Dlaní jí přejela po tváři. Jejich těla byla stejně chladná.
"Je čas," řekla Marta a vytáhla Olu na nohy. Tiskla jí ruku ledovými prsty a táhla ji pustými chodbami. Zima rostla a rostla, ale to už Ola necítila. Naučila se číst zdejší chodby a místnosti, takže věděla, kam jdou. Už se tu nemohla ztratit. Mířily k zakázané místnosti, sem se Ola nikdy neodvážila. Zahnuly za roh a do očí ji udeřily tisíce světel. Ta místnost doslova zářila, všude na stěnách byly zavěšené svíce z bílého vosku, co vás nemohly spálit. Podlaha byla z obroušeného mramoru a strop sahal nejvýše, jak jen to bylo možné. Na samém konci místnosti byly tři řady schodů, co vedly k rozlehlé vyvýšenině. Na ní stál obří kamenný trůn s širokým opěradlem a madly, zdobenými dnes natrhanými černými růžemi.
Na trůnu seděl muž. Největší, jakého kdy Ola viděla. Měl černé oči a úzké bílé rty, jež se krčily v hustém plnovousu. Hlavu měl plešatou a hladkou, plnou jizev. Jeho mohutné tělo bylo ukryté v těžkém černém plášti, jehož konce ležely na zemi. Zpod pláště byla vidět pouze obrovská obutá chodidla, podrážky měl vyšlapané dohladka.
"Pokloň se před Nejmocnějším!" zvolala Marta a nečekaně silnou rukou Olu srazila na kolena. Ta tvrdě dopadla na mramorovou zem, bolest jí prudce projela celým tělem. Cítila ostrý hrbol mramoru zabodnutý v holenní kosti, zasténala a sklonila hlavu. Nejmocnější se postavil. Hrdě vztyčil hlavu a pomalu, schod po schodu, scházel dolů. Podlaha se pod jeho krokem prohýbala a skřípala, plameny svíček se míhaly ve větru, způsobeném tělem Nejmocnějšího. Klidně došel až k ledovým ženám. Ola nervózně zvedla hlavu. Měla strach. Pomalu ztrácela svoji lidskost, ale ještě nikdy se necítila takhle naživu. Marta popadla její ruku a surově jí trhla do vzduchu. Potom klidně rozevřela její třesoucí se pěst a pokorně ji držela před Nejmocnějším. Ten se usmál. Jeho dech byl jako vichřice a vousy jako trní ve zdejším lese. Natáhl ruku, podíval se na Olininu růžovou dlaň a vztyčeným prstem se jí dotkl.

Pod špičkou jeho ukazováku se na Olinině dlani vytvořil led. Zablyštil se a zlověstně se rozutekl po zbytku předloktí a paže. Ola škubala rukou ve vzduchu, ale led se šířil dál po celém těle. Přemohla ji panika. Cinkavě se blížil k jejímu obličeji, až ji překryl rty i víčka. Nemohla se hýbat, byla celá z ledu. Hystericky trhala zmrzlým tělem, které nereagovalo. Nemohla křičet a dusila se. Náhle led začal tát. Nejprve zakroužila zápěstím, potom mohla ohýbat celé tělo. Naposled rozlepila ztvrdlá víčka. Pod studenou vodou z roztátého ledu měla šedobílou pokožku, stejně jako všechny dívky tady. Vypadala jako mramorová socha, skoro splývala s podlahou, na které se pod Olininým stínem vytvořila jinovatka. Černé havraní vlasy jí zbělely, vypadaly jako zmrzlá tráva v lednovém ránu. A pak svůj zrak stočila k Nejmocnějšímu. Byl to teď její pán, její stvořitel, cítila to do morku kostí.
"Můžeš jít," díval se jí přímo do očí.
"Děkuji," odvětila a mdlými chodbami se vracela zpátky do společné místnosti. Cítila se tu jako doma.

"Pojď s námi do lesa," řekla jí jednou Linda. Spíš jí to oznámila, než že by ji poprosila. Ola přikývla. S Lindou bývaly nejlepší kamarádky, když byly ještě děti. Potom vyrostly, trochu se jedna druhé vzdálily a nakonec jejich přátelství skončilo na okraji lesa, ve vysoké trávě, která přikrývala cestu, a nešťastně na sebe hleděly. Zvláštní vzpomínky, jenomže Linda už je nemá. A tak se nechytly za ruce jako dřív, nesmály se a neválely se v trávě. Šly za sebou, v řadě dalších pěti bílých dívek a mlčely.

Poprvé za dlouhé dva měsíce Ola pocítila na kůži slunce. Nehřálo, nehladilo, ale ona věděla, že sedí na jejím těle. Stále si pamatovala jeho hřejivý a tichý dotek. Neslyšně pluly lesem, tráva pod nimi stěží šustila. Všude kolem byl svěží a studený vzduch, Ola cítila, že jí chybí vůně lesa. Zastavily se na mýtině. Tráva kolem byla zvadlá a zmrzlá, větve už dávno nepokrývala zeleň. Bílé dívky se usadily a zavřely oči, zmatené a smutné Oly si nevšímaly. Chytly se za ruce a začaly zpívat. Ola nerozuměla slovům jejich písně, neznala tu melodii. Slyšela ji pouze jednou, když byla ještě člověk a stěží si na ni vzpomínala. Pozorovala ostatní, jak zpívají a odpočívají a pak si všimla toho stromu. Vysokého dubu s šedou kůrou, za kterým se tehdy schovávala. Vzpomněla si na cestu domů.

Nikdo si jí nevšímal, a tak se po chabé a neúplné paměti vydala do vesnice. Čím víc se vzdalovala od svých sester, tím víc pod ní větvičky křupaly a kůže ji pálila. Když už byla celá z dohledu, vedrem se jí udělalo mdlo, ale věděla, že chce pokračovat dál. Ramena jí začala růžovět a rty změkly. Bylo jí takové horko. Natáhla před sebe ruku a na té se na malý okamžik zablýskla jiskra. A pak jí na bledých prstech naskákaly velké a horké puchýře, až zavřískla a rukou škubla zpátky k tělu. Ruka jí pulzovala bolestí, celá jí hořela. Ten pocit už neznala. Se zamlženým zrakem si prohlížela spálenou dlaň, schovala ji pod šaty a vrátila se k ostatním. Sedla si k nim a zavřela oči. Poslouchala ta zvláštní slova a pod sukní cítila teplo. Pálilo to, bylo to něco jiného a zapomenutého.

V jeskyni panovala tichá černá noc. O večerech, jako byl tento, si obvykle povídala se Sašou. Ale ta před pár dny ztratila poslední kousky svojí lidskosti. Ola se cítila sama a pozorovala jakýsi trans, v němž se nacházely její sestry. Milovala Nejmocnějšího a milovala tuhle jeskyni, ale stýskalo se jí po tom, jak její kůže pálila. Snad to ještě někdy zažije, ten žár. Zadívala se na bledé puchýře a neslyšně vyklouzla ze společné místnosti. Chtěla se projít.

Na stěnách visely pochodně a ze stropu odkapávala voda. Ola šla do míst, kde mockrát nebyla. Bezmyšlenkovitě zahýbala do stále více tmavých a vlhkých míst, chtěla najít místnost, kterou ještě neznala. Všechny chodby vypadaly stejně, ale Ola přesně věděla, kam jde. A pak se začala ztrácet. Prázdné místnosti jí byly čím dál méně povědomé, až nakonec našla, co hledala. Úplný konec jeskyně, místnost, v níž ještě nikdy nebyla. Byla v ní naprostá tma. Vzala studenou pochodeň a rozsvítila šedé stěny. Na jedné byla přibitá bílá plachta s černě psanými slovy. Přistoupila blíž. Přidržela u nich pochodeň a pak se jí zastavil dech. Celé plátno bylo popsané jmény dívek z její vesnice. Některé byly škrtnuté červenou čarou, u jiných byla udělaná malá hvězdička. Ola zběsile hledala svoje jméno. Bylo schované pod vrstvou červené barvy, uprostřed ostatních. Jako by byla jenom jedna malá bezvýznamná část, jenom další bílá dívka. Jedno jméno se krčilo v černém kruhu jako jediné. Olinina matka. U něj se Ola pohledem zastavila. Zvedla puchýřovité prsty a dotkla se ho, jako by se tak mohla spojit se svojí ztracenou maminkou.

"Byla doopravdy jedinečná," ozvalo se za ní.
Ola se prudce otočila. Stál tam Nemocnější. Pochodeň jí leknutím vypadla z ruky a s tlumenou ránou dopadla na kamennou podlahu. Nevšímala si jí, jenom rychle a upřímně poklekla před svým pánem. Jemně se dotkl její tváře a ona zvedla hlavu.
"Nemohl jsem ji škrtnout jako bílé dívky, ona jí nikdy nebyla," zadíval se na jméno Olininy matky a zlomeně se usmál, "až do své smrti byla člověk. Hrdý a svobodný. A stále mluvila o tobě. Chceš teď zase na oplátku něco říct ty o ní?"
Ola tiše přikývla. Nejmocnější jí teď připadal jako obyčejný muž, co dokáže cítit.
"Přišla sem před deseti lety. Byla zima, měla na sobě těžký kabát a velké boty. Nevím, jak našla cestu. Nejspíš sledovala poslední verbovanou dívku. Vypadala tak odhodlaně, že jsem ji musel přijmout. Ptala se, proč to dělám. Proč tak ubližuji všem lidem ve vesnici. Vyprávěl jsem jí o krásné mladé dívce, kterou jsem před lety potkal v lese. Líbila se mi, byla nevinná a bezstarostná. Zmrazil jsem ji a odnesl s sebou do jeskyně. Vesničané se ji ale vydali hledat, až je stopy zavedly do mojí jeskyně. Křičeli a nedávali mi, chtěli ji zpátky. Tak jsem jim ji vrátil. Ledovou a nelidskou. A přikázal, že mi musejí každý rok odevzdat jedno takové děvče nebo je zmrazím všechny. Tvá matka té krutosti nerozuměla, ale neodsuzovala mě. Nemohl jsem ji proměnit, neměla se stát bílou dívkou. Ale ani se nikdy neměla vrátit k tobě. Myslím, že tu nalezla štěstí. Říkávala, že se v mém obětí cítí bezpečně a bezstarostně. Sálalo z ní teplo a život a já jsem s ní byl jiný. Oba jsme se moc milovali. Když zemřela, před dvěma lety, veselé a barevné chodby zpustly, až zbyl jenom studený kámen, mech a voda. Nevypadáš jako ona, ale při škrtání tvého jména jsem cítil její přítomnost," pohledem přejel po všech těch jménech. Jako by se i jemu zastesklo po životech, které by všechny ty dívky mohly mít. "Škrtnutí znamená, že jsou z nich bílé dívky, hvězdička, že zemřely, aniž bych se jich dotkl, a kroužek... Kroužek znamená, že zemřela tady, ale šťastná."
Vzal Olu za ruce a pomohl jí na nohy. Přitom si všiml spáleniny.
"Šla jsi dál, než je dovoleno?" zeptal se jí.
"Jenom ze zvědavosti, pane," odvětila a sklonila hlavu.
"Buď hoříš, nebo jsi jako led. Na výběr nemáš," řekl a čekal, co odpoví.
"Volím led, pane," špitla, "navždycky."
Nejmocnější se usmál, naposledy zrakem zabloudil k plátnu se jmény a pak odešel.
Ola tam stála ve tmě. Nevěděla, co si má myslet a nevěděla, jestli vůbec myslet může. Byla stále člověk a vlastně už ani člověk nebyla.

Když znovu stála v lese, na místě, kam chodily dívky zpívat, zasněně hleděla směrem k vesnici. Přišlo jí, že se stromy a ostružiní rozestoupily, aby jí uvolnily cestu domů. Její sestry si bezmyšlenkovitě sedaly do kruhu na studenou trávu vlhkou od rosy a okolního světa si nevšímaly. Nad Olininou hlavou zašustily listy. Podívala se tím směrem a spatřila ptáčka, malou sýkorku, jak odlétá někam daleko. Kamkoliv se jí zachce. Byla tak spokojená, odhodlaná a živá. Kdyby ji Ola schovala do dlaní, určitě by hřála. Jako písek, co leží v létě na pláži, nebo jako kamna. Hřála by jako obětí, jako život.

Ola byla ledová, připomínala smrt a prázdnotu. Chtěla mít zase horké tváře - mnohem víc než být jako sníh. Věděla už, že co řekla Nejmocnějšímu, byla lež. Ona si zvolila žár.

Otočila se a vykročila směrem k vesnici.
"Kam jdeš," zavolala na ni přísně Marta. Hned, jak si jí všimla, vstala a vydala se za ní. Stejně jako všechny ostatní dívky. Ola zrychlila. Slyšela za sebou klidný dech a tiché kroky, cítila, že jsou stále blíž.

Větvičky jí šlehají do obličeje a tráva řeže do lýtek. Ruce ji pálí a naskakují na nich puchýře, skoro necítí bolest, ale pláče. Je jí horko. Celé tělo jí hoří a vlasy jí černají. Za sebou slyší křik, ale neohlíží se. Kořeny jsou všude pod jejíma nohama, neustále o ně zakopává. Jehličí štiplavě bodá do spálené kůže, myslí si, že hoří. Těsně za ní jsou setry, vřískají a natahují za ní ruce. Občas ji někdo chytne za vlasy a hned zase pustí. Běží rychle, vyhýbá se větvím a přeskakuje pařezy. Paže má pořezané a obličej plný listí, krve a slaného potu. Chodidla má, jako by běhala po nožích a horkých uhlících, cítí bolest stejně jako před naverbováním. Proč to tak pálí? Puchýře praskají na jejím těle a stehna má celá rudá. Na víčkách se jí drží saze a konečky prstů má ohořelé. Ona není v ohni, ona je ten oheň.

Probrala se v bílé místnosti. Kolem ní byly sivé, dlouhé závěsy, nad její hlavou visela žlutá stropní lampa. Celé tělo ji pálilo, ale cítila, že hřeje. Ruce a nohy měla obvázané, její hrudník byl červený a prsty vypadaly jako uhlí. Rychle mrkala víčky a zkoušela se pohnout. Šlo to bez nesnází, a tak se posadila. Slabou, citlivou rukou odhrnula závěs. Byla na ošetřovně ve své vesnici. V malé místnosti leželo dalších pět dívek, které s ní ten večer byly v lese. Na jejich postelích už byly záclony odhrnuté, ale ony stále spaly. Měly barvu jako broskve a tlumeně dýchaly. Jejich vlasy se leskly barvou, jakou mívaly před zmrznutím. Ola poslouchala, jak lůžka vržou pod jejich jemnými pohyby, pozorovala, jak jim z růžových rtů vycházejí vzdechy. Cítila ten život v sobě i v nich. Zastesklo se jí po ostatních bílých dívkách, co zůstaly v jeskyni, avšak věděla, že jsou šťastné. A nechtěla, aby Nejmocnější zůstal sám. Bylo to zvláštní a naivní, ale nechtěla, aby trpěl. Nikdy mu nevyčítala, co jí udělal. Také si byla jistá, že Nejmocnější už žádné další dívky nepromění. Cítila, že mu ukázala cenu života a že i přes bezmeznou lásku, co k němu cítila, dokázala zvolit horko a život bez něj.

Na stolku vedle její postele ležel hrníček s čajem. Zvedla ho za ouško a napila se. Horká voda jí projela hrudníkem, až se oklepala. To horko projelo celým jejím tělem. Zahlédla Martu, jak vytáhla paži zpod deky, jako by jí bylo teplo. Usmála se. Je zvláštní, že musely uhořet, aby mohly znovu žít.