Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Asi nedokáži vyjádřit dost přesně, jak se teď cítím, ale zkusím to. Každý aspoň normální teenager se na víkend těší, tak proč já ne?

Je středa večer. Sedím u počítače a už asi 4 hodiny si čtu, poslouchám rádio a jsem zahloubaná ve svých myšlenkách. Moje myšlenky se točí okolo pátku. Před půlrokem bych byla štěstím bez sebe, co mě v pátek čeká, před dvěma měsíci bych byla ráda, ale teď? Svírá se mi žaludek, když pomyslím, že tu bude spát ON. Jedna polovina mé osobnosti je strašně ráda, že s ním strávím noc plnou smíchu, lehkomyslných debat a různých vtípků na moji osobu, ale ta druhá je vyděšená k smrti. Žaludek se mi svírá bolestí. Myslela jsem, že jsem se přes to už dostala. Nebyla to jeho chyba, že na mě přestal mít čas. Já mu to nezazlívám.

Ponořím se hlouběji do svých vzpomínek na dobu, když on byl součástí mého celého života. Ne, neupnula jsem se na něj celá, ale byl to on, kdo byl pro mě nejdůležitější v životě. Milovala jsem ho snad nejvíce, jako snad nikoho. Byl jak můj vlastí bratr. Můj nejlepší přítel a přítelkyně v jedné osobě. Chvíle trávené s ním byly něčím jedinečným. Když byl nablízku on, všechny mé problémy rázem odpluly pryč. Myslela jsem, že můj život nemůže být šťastnější. Po letech, kdy jsem hledala opravdového přítele a setkávala se s lidmi, kteří mi neporozuměli, jsem našla spřízněnou spřízněnou. On mi byl na blízku, vždy hýřil svým optimismem, jeho úsměv byl nakažlivý. Byl tak neobyčejně praštěný, že jsem nad jeho nápady občas jen nevěřícně kroutila hlavou. Můj život byl perfektní. Nic lepšího už jsem si nemohla přát. Ale jak to u mě chodí, vše krásné muselo jednou skončit. Moje sluníčko začalo pomalu vyhasínat. Zářilo pořád silně, ale nezářilo pro mě.

Zprvu jsem si to moc neuvědomovala a pořád žila v přesvědčení, že to se rychle spraví. Ale když plynuly týdny a pořád nic, začala jsem být smutná. Uvědomovala jsem si, že ho ztrácím. Jako kdyby mi někdo vyrval půlku mého srdce. Život byl pro mě nesnesitelný. Obklopila mě temnota. Po čtvrt roce, kdy jsem svoji bolest skrývala před ostatními, jsem musela udělat radikální krok. Zapomenout. Zprvu to šlo velmi těžko, ale časem se to lepšilo. Jenže moje sluníčko se rozhodlo vynahradit čas, kdy mě nehřálo. Rázem se moje city k němu obnovily. Byla jsem zase šťastná. Rozdávala jsem svůj úsměv i mému největšímu nepříteli, tak šťastná jsem byla. Ale ani tento úsek přešťastného života netrval dlouho. Slunce zapadlo za vysoké hory a oblohu pokryly neprostupné mraky. A já padala do temnoty.

Bylo mi hrozně. Musela jsem nasadit masku a skrývat svoje pocity, ale moji přátelé se už tak lehko obalamutit nenechali. A tak jsem se po dlouhé době otevřela také někomu jinému. Byl to značný pocit úlevy. Cítila jsem se krásně. Ale tu ránu v mém srdci to nezahojilo. Ta tam bude navždy. Už chápete, proč se bojím pátku?

Jsou to jen dva dny. Nevím, co mám říkat, co mám dělat, jak se tvářit, nic. Moje slunce mě bude hřát celý večer a celou noc, ale pak zase vyhasne. A co pak? Budu zase v prázdnotě? Ani nevíte, jak bych chtěla vrátit ty chvíle před prvním západem mého sluníčka! Alespoň jednou, naposled. Vím, že je to nemožné. Nikdy se to už nevrátí. Můžu jen žít se svými vzpomínkami na ty staré dobré časy...

Ta rána zase začíná bolet. Vždy když na něj pomyslím, je mi do breku. Byl to můj život. Můj nejlepší přítel, když jsem neměla nikoho jiného, ale teď je pryč.