Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Bratře Tadeusi, máte něco na svou obhajobu? Bratře Tadeusi, odpovězte, prosím, když jste tázán. Bratře Tadeusi!" ozývalo se z úst soudce oblečeného v rudém rouše s kybernetickou helmou, nasazeném na jeho majestátní plešaté hlavě, co k souzenému shlížela přísným, leč spravedlivým pohledem.

"Ne, bratře Malacii. Nic nemůže tento čin jakkoliv obhájit, nebo dokonce zvrátit. Jsem připraven přijmout svůj trest, ať už bude jakýkoliv," vysoukal ze svých úst Tadeus a opět sklopil oči. Ač v jeho hlase vyzněla lítost, nijak nelitoval činu, který spáchal. Taky neměl proč, když neprovedl nic tak hrozného. Tedy v očích prostého člověka. Pokud ovšem někdo jako on patřil k bratrstvu, měl přísně zakázáno těmto emocím podléhat, byť byly jakékoliv.

"Nezbývá mi tedy nic jiného, než nechat porotu, aby se poradila a vynesla rozsudek. Sejdeme se zde opět za půl hodiny. Prozatím vězněného odsud vyveďte, ať nepřekáží. Až bude správný čas, zase jej zavoláme. Děkuji za pozornost," pronesl rozhodně soudce, zaklapl laptop, v němž měl rozpracovaná data, jež doteď poletovala v číselných kódech těsně před jeho obličejem, a odebral se společně s dalšími rudě oblečenými osobami do zadní místnosti, co byla přísně střežena dvěma těžkooděnci.

Tadeus takové štěstí klidu bohužel neměl. Jeho dozorce jej popohnal elektrickým obuškem, aby se dal kupředu, a proto musel kráčet uličkou hanby zatěžkán těžkými kovovými boty, které dávaly s každým krokem znát, že právě on je souzený.

V sále to tak hrozné nebylo. Teprve v okamžiku, kdy vyšel ven, se na něj sesypaly nenávistivé hlavy jeho bratrů. Nikdo z nich nepronesl ani slovo, přesto samotný pohled promlouval víc, než by dokázala jakákoliv kniha. Dlouho budované přátelství řádu bylo ta tam. Kamarádství zmizelo a namísto něj se dal prostor nenávisti a pohrdání.

"Doufám, že ti ta divoška za to stála, zrádče!" vykřikl jeden z adeptů na řádového bratra, co se zrovna vrátil z tréninkové mise a posměšně na něj plivl. Pak natáhl před sebe svou laserovou pistoli a imitoval střelu, jako kdyby jej zrovna zastřelil jako nějaké divoké zvíře. Nikdo se tomuto počinu ale nezasmál, přesto mu také nikdo nezabránil. Všem to bylo popravdě jedno, protože to cítili stejně. Zachovávali si alespoň špetku své důstojnosti, aby se k něčemu takovému obdobnému snížili.

Tadeus se zasnil a vzpomenul si na zadržovanou dívku, kterou měl právě on na povel hlídat a nedat jí tak žádnou možnost utéct ze zadržovaného prostoru, protože byla zvědem. Tato lokace byla totiž po skončení éry míru jednou z mnoha bašt, co se izolovala od zbytku světa, ve kterém řádila bída, krveprolití, násilí a prakticky chaos, jenž nezabíjel po desítkách, stovkách, ale rovnou po tisících. Smrt se tak stala každodenním chlebem. Ne však tady. Zde existovala naděje na nový začátek. Bohužel pouze pro několik šťastných vyvolených, mezi něž patřil.

Vše to začalo znenadání brzy z rána poplachem, který nebyl pro nikoho žádným překvapením. Každý první den v měsíci se prováděla bezpečnostní zkouška a ani tenhle nebyl výjimkou. Jediným rozdílem bylo to, že tentokrát nešlo o žádnou zkoušku, ale plný pohotovostní stav, neboť hlídka narazila v těsné blízkosti krytu na neznámého divocha, co zde slídil.

Nebylo zřejmé, proč zrovna on dostal tu zodpovědnost hlídat sám vězně. Možná to byl osud, nebo si zkrátka někdo pohrál s rozpisem. Bylo však zřejmé, že první pohled na zadrženého v něm vyvolal vzpomínky, co měly být dávno zapomenuty. Takové, o nichž si myslíme, že byly jen jakýmsi snem, ale až mnohem později si uvědomíme, že za nimi stála jen a jen pravda. Takovou byla i vzpomínka na malou vejčitou postýlku, jeho matku a dalšího malého kojence, jenž společně s ním sdílel onen pokoj, kde jemu a druhému dítěti jakýsi muž vytetoval modrým paprskem hada polykajícího sama sebe. Přesně tam se vzpomínka rozplynula.

Kdyby jen ona dívka měla na sobě něco jiného než jen pomačkané špinavé tílko, jistě by nebylo vidět její tetování na levém rameni. Přesto se tak ale stalo, což vzbudilo ve strážném zvědavost natolik, že ho to donutilo se zeptat.

"Kde jsi k tomu tetování přišla?"
"Co je ti potom. A vůbec, starej se o sebe, tohle není tvoje věc. Stejně bys tomu nerozuměl. Jsi stejný jako ti ostatní v těch směšných stejnokrojích a přísnou doktrínou. Je mi z vás na zvracení," odsekla mu žena a odvrátila od něj zrak.
To uzemnilo Tadeuse pouze na malý okamžik, protože se nehodlal jen tak vzdát. Chtěl znát odpověď a nebál se tak pro to něco obětovat. Sundal si tedy lehce opancéřovanou bundu a odhalil tak stejné tetování: "Podívej se dobře na něj. Jen se podívej. Pokud ti to nic neřekne, pak už ti dám pokoj. Jenom se ale na něj prosím podívej. O nic víc tě nežádám," naléhal Tadeus.
Dívka zprvu nechtěla, ale pak lehce pootočila hlavou a následně sebou překvapeně cukla, jako kdyby nevěřila tomu, co právě před sebou vidí. Bylo to pro ni skoro stejně tak silné překvapení jako pro samotného bratra Tadeuse.
"Miko, jsi to skutečně ty? Není to nějaký podvod, jak ze mne dostat nějaké informace?" nevěřícně se otázala vězněná a podívala se blíže, protože pořád nevěřila svým očím.
"To jméno mi nic neříká. Nikdy jsem jej neslyšel. Jsem bratr Tadeus z bratrstva Nadějného zítřka," odpověděl jí strážný a na kratičký okamžik se odmlčel.
"Kdo je Miko?" zeptal se a pohlédl dívce přímo do očí. Ta se dojetím rozplakala, protože vůbec nepochybovala o tom, kým vlastně je.
"Jsi to ty přeci. Můj bratr! Měli jsme tě za mrtvého. Celé ty roky jsme o tobě nic nevěděli a mysleli si, že ti život vzali bandité, když vypukl v našem městě chaos, ale ty jsi živ a zdráv," radostně vypravila a objala jej. Její stisk ale nebyl opětován.
"Nepamatuji si žádné bandity. Jen to, jak mi někdo dělá tohle tetování v okamžiku, kdy jsem ještě malé dítě. To ale přece nemůže být pravda, protože celý svůj život jsem strávil zde a žádného muže podobného tetovači jsem tu nikdy nenašel. Musí to být jen nějaký sen," odporoval jí, ale byl na vážkách.
"Jsi můj bratr a to tetování to jen dokazuje. O tom není žádného sporu. Ach, už se těším, až tu radostnou zprávu povím rodičům," zajíkala se dívka a nechala slzy téct volně proudem.

Tadeus si až teď uvědomil bláhovost svého činu a instinktivně dívku odstrčil, protože ho mohla v jakémkoliv nestřeženém okamžiku zabít. Takové bláhové chování bratrstvo zakazovalo a nebylo se čemu divit, když tak mohl přijít o život.

"Nevím, kdo jsi, ani jestli je to pravda, ale se svou rodinou se v duchu rozluč. Asi ji už nikdy neuvidíš. Všechny zajatce tu totiž čeká stejný úděl. Tedy smrt. Nemůžeme si dovolit vyzradit tuhle pozici a nechat tak zaútočit kohokoliv na náš kryt. Je mi to líto. Teď si zase sedni na místo," přikázal jí strážný, ale nezněl příliš sebejistě.
"Pořád můžeš se mnou odsud odejít. Existuje šance, že se z toho ve zdraví oba dostaneme. Nemusí to skončit ničí smrtí. Jenom musíš chtít. Uvidíš, že setkání s rodiči za to stojí. Máš spoustu otázek a já ti je pomůžu zodpovědět. Jenom mi musíš věřit," přemlouvala jej dívka a Tadeus skutečně začal zvažovat, že by odsud odešel. Bohužel, pro něj příliš dlouho, protože si to žena vyložila po svém, popadla jeho elektrický obušek, paralyzovala ho a omráčila, tudíž se svět před jeho očima zatočil, než tvrdě dopadl na zem a před jeho zrakem se objevila naprostá tma.

Teprve když se probudil pouze ve spodním prádle, zjistil, že všechny jeho věci mu ukradla jeho sestra, která odsud utekla a nechala ho zde napospas jeho osudu. Po čase jej pak objevili bratři z bratrstva, co postupovali bez milosti dle přísných pravidel a postavili ho před soud. Nyní tak na něj čekal jeho rozsudek.

"Nuže, povstaňte, obviněný bratře Tadeusi," přikázal soudce v nově zalidněné místnosti a pak také i on samotný povstal, aby mohl přečíst a vynést rozsudek, nad kterým se usnesla porota.

"Vzhledem k vašemu kladnému postoji k celé věci, dosavadním přínosům pro tuto společnosti a stupni prohřešku jsme se rozhodli, že váš trest bude zmírněn. Nečeká vás tak smrt před připravenou popravčí četou, ale doživotní vyhoštění z tohoto místa. Nečekáme, že najdete cestu zpět, neboť jste nikdy nebyl venku, což je jedním z dalších důvodů, proč jsme se tak rozhodli. V případě, že se tak ale stane, budeme postupovat stejně jako u všech ostatních cizinců. Je vám to jasné?" zeptal se přísně soudce, načež Tadeus přikývl.

Bývalý člen bratrstva nebyl nadšený ze svého nového údělu a způsobu života, protože zde platilo pravidlo, že jedna noc venku dokáže člověka naprosto změnit. Tedy pokud vůbec přežije. Proto si ani nemyslel, že i on bude stejným jako teď. Myšlenka na bezstarostný život v krytu se tak pro něj stane jednou provždy pouhou vzpomínkou, na kterou bude se smutkem vzpomínat.

A za to vše mohla pouze jediná vzpomínka na jeho dětství a zatracená náhoda. Za vše tak mohla jeho rodina. Rodina, kterou nikdy ani pořádně nepoznal.