Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

S mou rodinou jsem se dlouhá léta neviděla. Můj otec zemřel, když jsem byla malá, ale přesto si ho pamatuji. Byl to úžasný člověk a já ho měla neskutečně ráda. Bohužel ten, který ho nahradil, mu byl přesným opakem. Ale má matka na něm žádné chyby neviděla a co víc, měla ho ráda. Byla s ním šťastná. Tedy - ze začátku. Pak začal vidět v normálních věcech něco úplně jiného a mé matce i mému mladšímu bratrovi se přestalo dařit dobře. Ale to jsem já už byla dávno z domu. Ale teď jsem zpátky. A musím si vyslechnout celý děsivý příběh o tom, co se tu dělo, když jsem byla mimo město.

Všechno to prý začalo neskutečně nevinně. Bylo zrovna období hurikánů, které nemohlo mé rodné město Tchaj-čung již nijak překvapit. Byl to rutinní přírodní koloběh - nemělo cenu se jím zabývat. Jenže můj nevlastní otec se jím zabývat začal. Ovšem ne tak, jak by si každý myslel. Nezabýval se podstatou hurikánů ani tím, jak a proč vznikají. Zabýval se jejich vzhledem. Začaly ho fascinovat kruhy, jež vytvářela příroda a ještě více mnoho spojených kruhů - spirály.

Měl přítele, hrnčíře a často k němu chodil na návštěvy, aby sledoval, jak se hlína pod jeho rukama točí a vytváří jednu nekonečnou spirálu. Brzy začal být spirálami doslova posedlý. Ráno vysedával dlouhý čas nad hrnkem své ranní kávy a usilovně ji míchal lžičkou, dokud ho nezačala bolet ruka. Poté si vyšel na procházku - vždy zašel k rybníku, stál na břehu, házel do vody žabky a sledoval kruhy tvořící se na hladině. Pokud bylo po dešti, obešel rybník a zpátky domů se vracel přes pole, aby cestou posbíral nějaké šneky. Druhá možnost byla, že se vydal do města - do antikvariátu, do obchodu s látkami, do galerie. Tam všude mohl narazit na spirály. Obědval výhradně špagety - každý den. Nic jiného mu nechutnalo. Pokud dostal polévku, musela být hodně mastná, aby se na hladině tvořila oka.

Jednoho dne, když byl otec opět na procházce, mu přišla jakási zásilka. Matka byla zrovna doma, poněvadž byla nachlazená, a tak zásilku převzala. Bylo jí divné, že jí otec nic neřekl, a tak se ho na to hned, jen co přišel domů, zeptala. On však jen něco odvětil a zavřel se do svého pokoje. Dlouhé hodiny nevycházel, a když nepřišel ani na večeři, odvážila se matka vstoupit do jeho pokoje, kam měl každý, koho otec nepozval, vstup zakázán.

Když došla matka až sem, zarazila se a nejistě, smutně a také dost unaveně se na mě podívala.
"Neskutečně jsem se bála otevřít ty dveře. Člověk nikdy neví, jak ten druhý bude reagovat, zvlášť když byl poslední dobou takový zamlklý a zahloubaný sám do sebe."
Viděla jsem jí na očích, jak se o něco snaží, jen jsem nevěděla o co. Teď už to ovšem vím. Snažila se přijít na to, na co předtím nepřišla. Hledala okamžik, kdy se s jejím manželem začalo něco dít, kdy přestal být sám sebou, tím, koho znala.
"Když jsem stiskla kliku a pomalu otevřela dveře, vypadalo to, jako by v místnosti nikdo nebyl. Což se ovšem nedá říct o všech těch věcích," sedla si, schovala tvář do dlaní a tlumeným hlasem pokračovala, "na stěnách visely obrazy a látky, na zemi se válely šperky, různě nádoby a vázy, šnečí ulity... Na všech těch věcech byla spirála!"
Chvíli trvalo, než se ovládla, ale pak tlumeně dodala: "Běž se podívat sama."
Zvedla jsem se tedy a šla. Matka měla pravdu. Člověku se z toho skoro protáčely oči. (Teď, když tu tak stojím nad tím, co zbylo z mého nepravého otce, mě napadá, že přesně to byl možná jeho záměr. Protočit oči. Přeměnit své vlastní tělo ve spirálu.) Netrvalo mi dlouho, než jsem si všimla podivné věci. Bylo to něco jako sud, ale byl příliš nízký a široký. K čemu by někomu něco takového bylo a ještě k tomu v místnosti plné zbytečností? Odpověď se mi brzy sama nabídla, když jsem pokročila ještě o pár kroků blíže. Ta káď byla samozřejmě kruhová. Co lepšího by se mohlo najít pro vytvoření spirály než kruh? Nic. Ležel tam, znetvořený, ve své vlastní nekonečné spirále. Myslím, že kdybych nepracovala na oddělení Nevšedních případů, asi bych to neustála. Jenže to si nesmím dovolit. Já jsem tu jediný člověk, jenž skutečně musí vydržet. Kvůli tomu jsem tu. Nevěřím tomu, že smrtí mého otce to všechno skončí. Na to jsem zaměstnaná už moc dlouho. Tohle není pohádka pro děti. Tohle je realita. A já ji chci poznat trochu víc.

Slovenskou verzi této slohové práce naleznete na adrese:

• www.slovensky-jazyk.sk/slohovky/poviedky/bola-som-svedkom.html