Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když jsme vycházeli z bytu, Džun si všimla něčeho podivného: "Podívej, tady něco je!"
Zvenku bylo na dveřích přilepeno cosi malého, černého. Nebylo to větší než polovina poštovní známky a připomínalo to útržek papíru. Napadlo mě, jestli to není lidská kůže.
"Když už to tu prodávají, mohli by tu alespoň uklidit. Pojď, jdeme. Zvu tě na kafe."
Seběhne schody do přízemí, aby oznámila makléřce, že se ještě rozhodnu, jestli ten byt koupím. Jo, z nás dvou byla vždycky ta extrovertní.
Pomalu odlepím malý kousek čehosi, ale než si ho stačím prohlédnout, rozpadne se v prach. Na ruce mi po něm zbude jen nechutně lepkavá směs neznámého složení. Do nosu mě uhodí štiplavý pach kouře a oči mi začnou slzet. Připadám si dezorientovaná, jako v horečkách a mám strach. Vím, že se odtud už nedostanu.
"Tak jdeš už?!" křikne Džun z patra pode mnou a já se zmateně rozhlédnu kolem sebe. Koutkem oka spatřím pohybující se stín, možná spíš šmouhu, jak pomalu stoupá po schodech a mizí. Na nic nečekám, doklopýtám k ní a nechám se odvést až do kavárny.

Po vypití několika šálků kávy jsem byla opět schopna racionálně uvažovat a o svůj zážitek se podělila s Džun. Vždycky byla svérázný realista, co za vším viděl (nebo vidět chtěl) vědecké odůvodnění. Nevím, jestli jsem čekala nějakou jinou odpověď než tu, kterou mi řekla.
"Jsi ve stresu, zlato. Sháníš byt, v práci na tebe tlačí, stará smlouva s domovníkem ti končí... Potřebuješ si odpočinout, zajít do kina nebo někam jet."
"Vím, co jsem viděla. Ten stín se hýbal, ale nikdo jiný na chodbě nebyl. Možná to bylo znamení. Víš co, varování, že ten byt nemám kupovat," vyjádřím své obavy.
"Nesmysl! Má nejvhodnější lokalitu, nestojí tolik a je úplně nový. V okolí je všechno, co bys mohla potřebovat - obchod, lékárna, kavárna i restaurace. A přímo za zahradou začíná louka a les. Nikde jinde nebudeš tak daleko a zároveň tak blízko města jako tady! Tak neblbni. Nějaká špína na dveřích ti přece nevezme tuhle možnost!"

Nebudu lhát, její motivační monolog mi vrátil zpět logické uvažování a rozum. Hned další den jsem zatelefonovala makléřce, že ten byt koupím. Byla nadšená a já nejdřív taky. To jsem ale ještě nevěděla, co mě čeká.

Všechno se vyřešilo docela rychle a než jsem se nadála, Džun už pořádala kolaudační večírek. Nic jsem nenamítala, a tak když zazvonila, v ruce víno a na zádech podivně cinkající batoh, pustila jsem ji dál a nechala ji, ať se zařídí.

Hodně jsme toho obě vypily a dělaly docela hluk, ale starosti s rušením ostatních nájemníků jsme si nedělaly. V přízemí bydlí sama stará paní, která už kolik let pořádně neslyší a nad námi ve druhém patře šílená ezoterička spící výhradně se špunty, aby ji nerušily hlasy jejích myšlenek a podivně hmotných bytostí páté dimenze. Nepopírám, že naše vzájemné seznámení bylo poněkud kontroverzní, ale jinak si vcelku rozumíme.

Bylo mi docela špatně, tak jsem nechala Džun v zajetí karaoke a šla se na balkon nadýchat čerstvého vzduchu. Foukal studený vítr a příjemně chladil mé alkoholem rozpálené tváře. Hleděla jsem tak směrem k lesu, když jsem si všimla malého mihotavého světýlka, jak se pomalu přibližuje mezi stromy. Pokoušela jsem se zaostřit, ale hladinka mi v tom úspěšně bránila. I přesto mi to ale připadalo jako oheň. Jako zuřivé plameny plazící se kolem nejasné postavy jako hadi. Bylo to čím dál blíž. Velmi rychle se to dostalo až k pletivovému plotu oddělující naši upravenou zahradu se zarostlou loukou. Protřela jsem si oči a na pár sekund se mi povedlo zaostřit. Byla to žena, kolem které tančily plameny. Byly její součástí a osvětlovaly místo kolem i ji samotnou. Místo vlasů byla holá lebka s pár zacuchanými chomáči, podivné šaty byly plné děr, skoro roztrhané na cáry a celé černé, ohořelé. Vypadala docela mladě, maximálně třicet let, přestože měla kůži plnou strupů a spálenin. A její výraz! Téměř fanatický. Prázdné oči hleděly mým směrem. Rty se ani nepohnuly. Chvíli jsem si začínala myslet, že jsem jen paranoidní snílek, že si to celé představuji. Jenže potom plameny vyšlehly, pohltily její tělo a noční vzduch prořízl hlasitý mučivý křik plný zoufalství a bolesti. Vypaloval se mi do mozku, trhal ušní bubínky. S rukama na uších jsem vběhla zpět do obýváku a zabouchla za sebou balkonové dveře. Křik ustal. Džun usnula v polovině písničky, která pomalu dohrávala. A já se šla do koupelny opláchnout.

Nevolnost mě přešla, stejně tak dobrý pocit z koupě bytu. Voda mi ulevila od tlaku v uších a utlumila bolest hlavy. Podívám se na sebe do zrcadla a srdce mi vynechá jeden úder. Pár vteřin na to zrcadlo praskne a sesype se k zemi. Zpoza mě se ozývá chrčení. Dech se mi zrychluje, bojím se otočit. Nakonec ani nemusím, její ruka mě popadne a strhne na zem mezi střepy. Bolestně syknu, když mi jeden z nich prořízne kůži na ruce. Chce se mi volat o pomoc, ale v krku mám sucho. Zvednu zrak a konečně uvidím, co je zač. Napůl duch, napůl přízrak. Není průhledná, ale ani hmotná, spíš zašedlá, jako z kouře. Všechna její kůže je černá, spálená ohněm. Čiré zhmotnění všech nočních můr.

"Co...co chcete?" přeruším ticho a snažím se, aby se mi netřásl hlas.
Ona znovu zakřičí, vznese se ke stropu a s napřaženou rukou se snáší zpět k zemi. Popadne mě pod krkem. Na někoho, kdo je očividně mrtvý, je docela dost živá. Díváme si z očí do očí. V těch jejích se zrcadlí ty moje. Po chvíli se za nimi ale začne odehrávat příběh. Už tam nevidím odraz svého strachu, nýbrž dvě dívky, dvojčata. Zřejmě mi už začíná z nedostatku kyslíku odumírat mozek. Příběh se avšak odvíjí dál. Dívky spolu vyrůstají, dělají všechno společně, navzájem si důvěřují, jedna k nerozeznání od druhé. Ale přeci jen se v něčem liší. Z první dívenky vyzařuje neobvyklá krása, rozum a láska. Druhá je jen obyčejná, průměrná. Vedle její sestry si jí nikdo nevšímá.
"Arana a Hexia," zachroptí hlas ducha.
Scéna se začne měnit. Zatímco Arana, u které se projevily neobvyklé schopnosti Bílých čarodějek, má všechnu pozornost vesnice, která tady kdysi stála, Hexii, její obyčejné sestry, si nikdo nevšímá. Arana má všechno - krásu, moudrost, pozornost, lásku. Hexia začne žárlit, a když odejde z vesnice do hlubokých lesů, nikdo si toho nevšimne. Kromě Arany. Svou sestru se vydá hledat, ale když ji najde, skoro ji nepozná. Hexia kdesi v lese objevila pradávné mocnosti stínů, které z ní učinily Temnou čarodějku. Když se ty dvě střetnou, jejich souboj skončí nerozhodně. Hexia však Aranu střelí do zad a tím si zajistí vítězství. Poté se triumfálně rozletí zpět k vesnici.
Vesničané jsou v šoku, očekávali návrat jejich milované Arany, ne rozzuřené pomstychtivé Hexie. Ta rozpoutá peklo. Zapaluje domy, ničí úrodu, otravuje vodu i okolní stromy, trhá dobytek na kusy, šíří a zrychluje průběh nemocí.
Když už by se zdálo, že je celá vesnice ztracená, z lesa vyjde Arana a své sestře oplatí útok do zad. Hexia, zaskočená, jen bezbranně odvrací útoky. Nakonec ale jeden nevykryje a je tak poražena. Rozhněvaní vesničané Hexiu zajali a ještě ten večer postavili hranici a upálili.
"Řekla, že mi pomůže. Že se mi nic nestane. Lhala!" konečně mě pustí Hexia a já lapám po dechu. "Byla za mnou pár hodin předtím, než mě její vesnice upálila! Jako čarodějnici! Přitom jsem nebyla o nic víc čarodějnicí než ona. Ale teď za to zaplatí. Ty za to zaplatíš!" Vrhne se znova mým směrem, ale duchapřítomně se odkulím.
"Proč já? Co jsem vám kdy já udělala?" křiknu na ni. Děsivě se zasměje.
"Proč ty? Protože jsi její potomek! Její prapravnučka! Její krev! A dokud bude žít, tak moje duše nemůže dojít klidu a zadostiučinění!"
Jen matně si vybavuji, jestli se nějaká moje předchůdkyně jmenovala Arana, ale v tuto chvíli je to to nejmenší, co mě tíží. Hexia se chystá k dalšímu útoku. Seberu všechnu svou sílu a zbytky rozumu a rychle vyběhnu pryč z koupelny. Do obýváku nemůžu, tam spí Džun. Vrhnu se tedy ke dveřím a poté po schodech dolů. Hexia je však rychlejší a zatarasí mi cestu ven na ulici. Rozhodnu se tedy pro zadní vchod a cestu na zahradu...

Vzduch zaplní prach a kouř. Nikde ani známka po ohni a přitom nemůžu dýchat. Oči mi začnou slzet. Připadám si dezorientovaná, jako v horečkách, a mám strach. Vím, že se odtud už nedostanu. Že to bylo varování. Že mě zabije.

Zase mám vidiny. Klečím ve vyhaslém popelu, kolem mě ohořelé zbytky dřeva a kousky látky.
"Nikdo vám nedal svolení..." slyším se říkat.
"Byla to čarodějnice!" ozve se za mnou mužský hlas a přizvukování davu.
"O nic větší než já! Mohla jsem jí pomoct!"
"Nemohla, Arano. Byla ztělesněním stínů! Vysvobodit ji mohlo jen světlo!"
"Já jsem světlo!" a na důkaz svých slov začne Slunce oslnivě zářit, až si musí všichni zakrýt oči.
"Já jsem světlo..." opakuji jako ve snách Araninu frázi. Hexia stojí pár metrů ode mě, její oheň spaluje všechno kolem ní.
"Tak dlouho jsem čekala..." zachroptí a letí přímo na mě. Její výpad čekám, přesto mě zaskočí, s jakou vervou mě srazí k zemi.
"Já jsem světlo," mluvím já a přitom někdo jiný. Hexia jako by neslyšela. Oheň zapaluje trávu kolem. Chystá se mě zabít stejným způsobem, jakým zemřela ona. Upálit.
"Já jsem světlo!" zakřičím. Měsíc se rozzáří a osvětluje okolní scénu jako ve dne. Stíny ustupují, stejně jako Hexia. Oheň skomírá, tráva se opět zelená. Na nic nečekám a chytím čarodějku za ruku. Zařve a ucukne, ale já nepustím. Naplňuje mě zvláštní síla a cítím k této, pro mě neznámé, ženě pouto. Sesterské pouto. Vím, jak jí pomoci. Arana je sice po smrti, ale její duch žije dál. Ve mně.
Pevně Hexiu stisknu a přivinu do objetí. Chvíli se zmítá, snaží se mi vyškrábat oči, vyškubat vlasy, ale stíny slábnou, stejně jako ona.
"Mrzí mě to. Nechtěla jsem to tak. Kdybych mohla, zvrátila bych všechno, co se stalo. Vždycky jsme byly spolu, ale já tě opustila. Omlouvám se," slyším se říkat.
Hexia sebou přestane zmítat a poté mě pomalu a celkem neohrabaně obejme zpět. Cítím, jak se její kůži vrací původní vzhled. Jak její vlasy získávají zpět svou délku, barvu i pružnost. Jak kouř ze vzduchu pomalu mizí a oheň v jejím srdci pomalu vyhasíná. Všechno tohle je nahrazeno klidem a stíny jsou vyměněny za světlo, které teď prostupuje každou částí jejího těla.

Už ji neobjímám. Nevím, kdy jsem to stihla, ale sedím na zemi kousek od ní. Stal se z ní duch, takový, jakého známe ze všech filmů i knížek. Bíle průsvitná, vznášející se mlhavá postava.
Když se pohne, všimnu si, že tam nestojí sama. Za ruku ji drží jiná žena, úplně stejná jako ona. Arana, její sestra. Vrátila se pro ni. Chvíli se dívají mým směrem a usmívají se. Vím, co chtějí říct. Jeden pohled na ně vydá za tisíc slov. Nepatrně kývnu a už jen sleduji, jak se otočí a ruku v ruce jedna druhé po boku mizí zpátky v lese, kde se rozplynou.