Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Přijela jsem zase jednou do většího města, abych doplnila zásoby, nechala okovat Jupitera a dokoupila si něco málo z výstroje za těžce vydělané oreny zabíjením různých zvěrstev. Jupiho jsem dovedla ke kováři a potom jsem si šla vyhlídnout novou bojovou kazajku.
Jako vždy se mě ptali, jestli to chci pro svého muže, ale jak jsem si sundala kápi z hlavy a na ramena mi spadla záplava rudých vlasů a také uviděli mé zmutované zorničky, tak jejich první reakcí bylo: "Vypadni, mutante, já prodávám jen slušným a čistokrevným lidem!" Většinou jsem se s nimi nehádala, otočila se a odešla, protože neměli to potřebné a kvalitní zboží, až u jednoho stánku, kde měli skvělou kazajku s dlouhými rukávy pobitými stříbrnými cvočky i chrániči této konstrukce. Dokonce byla jen za 100 orenů, tak jsem si řekla, že stojí za těch pár obtíží a ihned jsem zareagovala.
Okamžitě jsem vytáhla svou zerrikánskou šavli, kterou jsem dostala od mého bývalého společníka Johna k mému postupu do cechu vlka, saltem jsem přiskočila k obchodníkovi a dala mu k mému kvalitnímu železnému meči čichnout. Očividně se lekl, ale jinak se s těmito lidmi zaklínač nedomluví. Vůbec si uvědomují, že si zahrávají se žhavým železem, o které je sakra jednoduché se popálit. "O...co...máte...zájem...ctěná bojovnice?" koktavě se zeptal ihned po tom, co jsem mu šavlí přejela pod bradou a tím mu pokazila jeho skoro trpasličí plnovous. "Vzala bych si tu kazajku s těmi cvočky," řekla jsem mu ledovým a co nejvíce odměřeným hlasem. "Ano, tady je, stojí 100 orenů, ale protože vy jste přítelkyně, tak to bude na mě," odpověděl pohotově a už mi ji podával. No to jsem sice nechtěla, klidně bych mu zaplatila, ale když jinak nedá? Odešla jsem i s košilí za roh, kde jsem chytila záchvat smíchu. No nic, šla jsem si pro svého koníka, protože už musel být překutý, abych ho odvedla do veřejných stájí a já pak šla na kus dobrého jídla, žejdlík piva a poohlédnout se po nějaké té práci, protože okolo takového velkého města se vždy něco najde. Vešla jsem do místního hostince, objednala si to zmiňované pivo a jídlo a sedla si ke stolu. Všichni se na mě a mé dva meče připevněné na zádech dívali dost podezřívavě. Jen děti, které zde vypomáhaly, se okolo mě točily a pořád chtěly vědět, co jsem zač. Myslela jsem, že tím, jak si sundám kápi, je odradím stejně jako dospělé, ale opak byl pravdou. Začaly se na mě fascinovaně dívat a být ještě dotěrnější. Naštěstí je odchytli jejich rodiče. Když se konečně dokoulel hostinský s mou objednávkou, šel se sklopenou hlavou, aby se na mě nemusel dívat, tak jsem rozhovor začala já. "Nemáte zde práci pro jednoho práci hledajícího zaklínače?" Změřil si mě pohledem a odpověděl: "Pro zaklínače? Jistě, ale pro vás?" Tím mě naštval a už jsem sahala po meči, ale on rychle dodal: "Dobrá, už vím, že si neděláte srandu. Jde o jednoho hrozného ptáka, na kterého už šlo mnoho hrdinů, avšak nikdo se nevrátil. No, ale radní vám toho řekne více, jděte za ním..."
Přemýšlela jsem, co by to mohlo být, když jsem jedla a pila. No uvidíme... Hned ráno jsem za tím radním šla. "Místní hostinský ze Zatuchlé vrby mi řekl, že sháníte někoho, kdo by zabil nestvůru, která vás sužuje, a také mi řekl, že mám dojít za vámi." Radní sedící za obrovským tmavým stolem se na mě podíval skrze husté obočí a řekl: "Kdo jste?" Vytáhla jsem si zpod nové kazajky medailon s vlkem, nechala ho neskrytě viset na krku. Znovu se na mě podíval, aniž by pohnul hlavou a potom řekl: "Jedná se o tvora napůl ptáka a napůl lva, ale už vás nepotřebuji, protože se přihlásila skupinka trpaslíků drakobijců, kteří mi sdělili, že tato stvůra už brzo nebude žít. Ale když tak teď přemýšlím, vy máte daleko větší zkušenosti a zručnost, tak bych vám zaplatit 1000 orenů, pokud však předeženete ty trpaslíky, což myslím, že nebude problém, protože vy všiví vědmáci se pro prachy přetrhnete."
Tak teď mě naštval, zaprvé po mně chce, abych zabila kodexem chráněného tvora, který nikdy nikomu bez provokace nic neudělal, ale ještě k tomu říká, že prahneme jen po penězích. To vůbec není pravda, vždyť to všechno děláme, abychom vás chránili, ty pitomče, a peníze za to bereme levně, protože koně nějak okovat nechat musíme a i bez jídla by to nešlo. "Ne nepůjdu." "Tak dobrá, 2000, ale doopravdy víc nedám, i když myslím, že to ti trpaslíci nezvládnou. Ve vás však věřím, konáte své řemeslo," přerušil mě. "Já to myslela jinak, nepůjdu, protože gryfinové nejsou netvoři a kdybyste ho nevyprovokovali, tak by vám nic nedělal," dokončila jsem. "Také jste mě špatně pochopila, my ho chceme zabít kvůli tomu pokladu, nikdy jste neslyšela o gryfyních pokladech? Mívají stejné, ba větší než draci, ti odporní a hnusní netvoři." Tak teď jsem se raději nevyjadřovala, toto město je doopravdy zkažené. Otočila jsem se a brala se k obchodu, když mi dal dobrou nabídku: "Opravdu poslední šance, tady máte 200 orenů na ruku, když se tam aspoň vydáte, jestli ho zabijete či ne si rozmyslíte sama, protože v případě, že ho zabijete, dostanete 50 % pokladu, tak to je férová nabídka, ne? Plácneme si?" Řekla jsem si, že když mi dá peníze za to, že se tam jen vypravím, tak to zní dobře a ještě k tomu můžu zkusit zastavit ty zabijáky. "Tak dobře."
Vím, nebylo to ode mne moc čestné, ale mé úspory byly celkem mizivé, protože Jupiter měl podkovy už v hodně špatném stavu, takže jsem mu musela koupit nové a vydřeli ze mě za to 500 orenů, sice jsem dostala i nové udidlo, ale i tak... Od toho slizouna jsem šla rovnou pro lusitána. Nesedlala ho, dala mu celou novou uzdu, připnula k sedlu vaky a pochvu se stříbrným mečem a mohla jsem vyrazit. Od radního jsem věděla, že musím do Gryfyních hor. Hmmm, jak příznačné jméno. Jela jsem plným cvalem, Jupi byl odpočatý, takže to zvládal, trvalo asi tři hodiny než jsem uviděla trpaslíky.
Dohonila jsem jejich karavanu a vydobyla jsem si rozhovor s vůdcem. Rozhovor se konal pod starou borovicí na jedné z mýtinek stranou od karavany. "Takže ty chceš, abychom sa vykašlali na vodměnu 2000 orenů, protože bysme prodali svoju čest? Ha, co je nám do nějaký podělaný cti? Víš, kdo já su? Menuju sa Gamlin, jsem největší zabiják zvěrstev, a já ti kašlu na čest. Mně de jen o prachy!" To mi řekl, když jsem se ho snažila přemluvit. No nic, zkusím jet s nimi a pořád do nich budu rýpat, aby to nedělali. Když jsme přijeli ke vchodu Dobrovské jeskyně, zkusila jsem to naposledy. "Prosím, nedělejte to, gryfinové jsou dobrá a ušlechtilá zvířata. Nechte je pokojně žít, vždyť o nás zaklínačích se říká, že jsme bez srdce a přesto je chrání náš kodex, proč asi?" "Vypadni ty vědmačko jedna podělaná, už jsme ti všichni asi stokrát řekli, že ti na čest kašlem!"
Najednou se z jeskyně ozvalo: "Odejděte, než bude pozdě anebo pojďte na čestný souboj jeden proti jednomu." A z jeskyně vylezl obrovský gryfin. Za ním vykukovalo pět dalších, ale ten, co vyšel, na ně kývl zobanem a oni zmizeli ve tmě jeskyně. "Toš já du na něj. Rafe, nahoď mi tu moju sekeru, abych mu moh rozpůlit ten jeho drzý zobák." A už si to jeden z trpaslíků mašíroval k jeskyni. Gryfin se sokovi uklonil a naježilo se mu peří na hřbetu. Trpaslík zaútočil, zvíře ho však chytilo zobanem za kalhoty a mrštilo s ním o stěnu doupěte. Už se chystal další trpaslík, avšak já jsem se mu postavila do cesty, rychle jsem vytáhla svou zerrikánskou šavli a přichystala jsem se mu zabránit v průchodu.
"Tak to s tú cťů myslíš vážně? Za to si budeš lízať prdel, protože ťa porazím a pak i přefiknu, co ty na to?" Myslel asi, že mi nažene strach, ale to se mýlil, mé oči se jen stáhly soustředěností a já ukázala jeden z nejhnusnějších úsměšků, které dokážu. Vrhl se po mně. Já jen uhnula jeho sekeře lehkým půl obratem a pak jsem mu z ladné piruety přeťala krční tepnu, teď se na mě vrhají tři další, saltem a následnou piruetou se dostávám z dosahu jejich seker, avšak já mečem jsem jim rozřízla břicha a byla jsem ještě tak milosrdná, že jsem je nenechala, až zemřou vykrvácením a otravou z rozřezaných žaludků, ale rychlou tercií jsem jim přeťala hrdla. Zastavila jsem se v postoji a se staženými zorničkami a vlasy přilepenými k obličeji krví. "Kdo jde dál?" Grifin se postavil výhružně za mé záda.
Trpaslíci odhodili své zbraně a Gamlin na mě promluvit zastrašeným hlasem: "A tož mělas pravdu, asi je to správné, je nechat žít, když vidím ty tvoje fiky mečem jen kvůli nim, tak si řikám, že to nemože být bez cti. Dějuju ti za otevření očí, do háje, jak sem moh být celých těch padesát let tak hlupý." Nyní promluvil ke gryfinovi: "Dokázal bys mi to odpustit?" A tvor na to: "To, cos dělal celou tu dobu, se odpustit nedá, protože zmařené životy nevrátíš, avšak pokud jsi procitl ty, máme naději a i ostatní, že smrt nebyla zase tak úplně zbytečná. A ty, ctěná Kahlan z Blavikenu, z tebe by si měli brát všichni hubitelé příklad. Bránila jsi nás pod záštitou pravé a neocenitelné cti, proto byla nezištná. Budiž ty tedy přítelkyní nás."
Potom se otočil a odešel. Já tam stála jako opařená nějakou tu chvíli a potom jsem se vydala spolu se zbytkem družiny zpět směrem k městu, ale ještě před ním jsem se odpojila a pokračovala vlastní cestou hledat práci. Pouze jedna otázka mi hlodala v hlavě, jak mohl znát mé jméno? Ledaže by ten radní...