Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jako každé úterý usednu před televizi a sleduju dostihový závod. V ruce držím čerstvě zakoupený los a modlím se, abych konečně vyhrála. Mým šťastným koněm je tentokrát Amadeus. Lesklý kůň bílé barvy se dostane na osmé místo, což pro mě znamená vyhozené peníze a žádnou výhru. Hrábnu do stolu ke svému sázkovému deníčku a škrtnu další nešťastné jméno. Tak snad příště, ušklíbnu se... Posadím se na balkón a zapálím si. Z druhého patra jsou vidět všechny reklamy v naší ulici. Jak koupit kvalitní maso, kde sehnat peníze na dluhy, dokonce čištění koberců zapakatel. Vydechnu kouř z mých oblíbených Chesterfieldek. V kapse nahmatám pár liber a pocítím nutkání opět naposledy vsadit. Pokolikáté už?

Cesta k nejbližší sázkové kanceláři trvá asi 20 minut autem. V městě není vůbec složité sehnat si dopravu do různých částí Londýna. Z taxíku pozoruji špinavé zdi starých domů. Lidé vypadají jako loutky podléhající dění kolem. Usměju se na chlapce, který si hraje s přáteli na malém hřišti. Mladí lidé se drží kolem pasu a žertovně spolu laškují. Kéž bych našla někoho podobného, pomyslím si a raději pročítám dostihový sloupek. Litovat se, protože jsem už nějaký ten pátek sama, by zřejmě nemělo cenu.

Stoupnu si do řady za všechny dychtivé sázkaře a přemýšlím nad výherním jménem. "Au," vykřiknu vztekle a cítím bolest pravého malíčku. "Omlouvám se," uslyším za sebou. Ztěžka se otočím, abych hloupě přikývla, že se nic nestalo, ale zůstanu stát jako opařená. Můj bývalý přítel Mark. Podá mi ruku a jeho oči pokyvují na pozdrav. Cítím jeho vůni tak jako tenkrát. Připadám si omámená, vrací se pocity viny, zklamání a hořké pravdy. Uvidí lístek s nápisem DOSTIHY a v jeho pohledu čtu výčitky za mé sázení. Ano, konec našeho rozvíjejícího vztahu jsem zavinila já. Ukradla jsem mu peníze, abych mohla vsadit. Nedokážu to, zmačkám lístek, strefím se do koše a se svěšenou hlavou odcházím. Něco na mě křičí, ale nevnímám ho...

Odpoledne se sejdu s kamarádkou. Usedneme k modernímu stolečku v cukrárně a poručíme si dva velké poháry. Svěřím se s dopoledním setkáním. Jessy mne v dostihových hrátkách podporuje, věří, že jsem dítě Štěstěny. Zahalené v kouři se dohadujeme, který kůň je tím pravým. Musím si věřit. Výčitky se mi v hlavě mísí se sny a ideály, s představami vítezství. Rozhodnu se vsadit na Černou lásku. Můj vytipovaný kůň je černý s bílými fleky a chlubí se číslem 12. Napjatě sedím celou dobu, než dostih začne. Zápas odstartuje za 3 minuty. Ruce se mi potí, tělo mám ztuhlé. Doufám a věřím. Sleduju televizi jako nikdy předtím, pozoruju každý skok, každou překážku, Černá láska se dostává do popředí na páté místo, najednou je hned před Velkým snem, předbíhá Figara i hbytého Leonarda - ano, prvníííí... Srdce mi buší jako o závod. Ruce se třesou radostí a křeč povoluje. Seberu ošoupaný los a utíkám pro výhru.

Vycházím z obchodu. Vítr mě šlehá do tváře. Konečně jsem šťastná. Všechno mi připadá krásnější. To je onen vysněný pocit z výhry? Moje radost trvá jen mlhavou chvíli, než si uvědomím, kolik slz mě stály všechny sázky a obrátím se směrem Sheffield Street. Zazvoním na sedmý zvonek. Čekám. Ozve se chraptivý hlas a za chvíli už slyším dupot po schodech. Když se otevřou dveře, nemusíme ani jeden mluvit. Určitě to cítí. Určitě ví, že jsem vyhrála a teď mu peníze vracím. Nemůžu být více spokojená. Usměje se, sebere obálku a pozve mě dovnitř. Zhluboka vydechnu a sedneme si na balkón. Nechám si galantně zapálit. Ze sedmého patra vidím kostelík a malý lesík na konci města. Obejme mě. On je moje skutečná výhra...