Stalo se to osudnou noc v pátek 14. listopadu. Jeli jsme autem na mokré silnici, pršelo a byla bouřka. Byli jsme na cestě k tetě Elis, která bydlí v Schafilldu, který je asi 30 mil vzdálený od mého rodného města Menfilld. Udělali jsme si malou pauzu na pumpě. Nakoupili benzín, koupili něco k jídlu a dárek pro tetu - knihu
Srdce touží znát pravdu, jež stála rovných 30 dolarů, ale mně to nevadilo, tetu Elis jsem měla ráda. Moc ráda si četla ve svojí houpací židli na svojí velké farmě, která nesla název
Ranč u tety Elis. Hrozně ráda jsem tam jezdila už z toho důvodu, že má zvířata - slepice, krávy, housata, kůzlata, ale hlavně koně. Já koně zbožňuji, tvoří celý můj život. Jakmile jsme nakoupili, můj kamarád Radek zaplatil za benzín a jídlo a taky koupil tetě kytku. Nasedli jsme zpět do auta a vyjeli zpět na kluzkou silnici. Pustili jsme si rádio a já pozorovala krajinu kolem. Najednou jsem něco spatřila. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak jsme jeli po cestě, vedle nás na pustině klusal krásný mladý černý hřebec. Byl nádherný. Byla jsem zmatená, kde se tam vzal a taky to hned řekla Radkovi - ten z toho byl očividně rovněž stejně jako já překvapen. Tak zpomalil, abychom si ho mohli lépe prohlédnout, ovšem jakmile zastavil, hřebec se vzepjal a postavil se na zadní nohy, zařehtal a dal se na útěk. Byli jsme zmatení a chvíli jsme se dívali na místo, kde před chvíli stál ten záhadný černý hřebec. Jako první se vzpamatoval Radek a řekl: "Už musíme jet." Nic jsem nenamítala, a tak jsme pokračovali v cestě na ranč tety Elis a já se těšila, až jí budu vyprávět, co jsem dneska zažila a viděla. Dojeli jsme na místo přesně v poledne. Teta Elis už na nás čekala i s obědem. Vystoupila jsem s auta a utíkala tetě Elis do náruče. Nemohla jsem popadnout dech, jak jsem byla ráda a hned jsem ji začala vypravovat naše setkání s černým hřebcem, a to ji trochu zaskočilo, úplně strnula a pak řekla: "To není možné, to je jen legenda a smyšlený příběh, ten jsem ti povídala, když jsi byla malá a mně ho vyprávěla moje mamka a jí zase její maminka, ale nevěřila bych, že to bude pravda. No nic, určitě jste vyhládlí..." Vtom jsem si vzpomněla na dárek pro tetu a rychle jsem seběhla po schodech a utíkala pro něj do auta. Jakmile jsem ho našla, běžela jsme hned zpátky a dárek tetě předala. Měla obrovskou radost, až jí vyhrkly slzy, a pěkně mi poděkovala a řekla mi, že mi pak o tom hřebci poví víc, ale teď že už musíme jít ke stolu. Když jsem vešla do kuchyně, na zdech visely obrázky koní a mého strýčka, jenž zemřel na infarkt a tetu Elis to moc vzalo. Měla ho moc ráda a od té doby, co žije sama, tak se o ranč i sama stará a těžko na něj stačí. Sedla jsem si k prostřenému stolu a teta na něj dala talíř s knedlíky, vedle kterých se usmívalo krásně dozlatova upečené maso. Radek zatím odjel - on mě sem jenom dovezl a musel spěchat za Karol, což byla jeho pětiletá fenka, která čekala štěňátka; já jsem si jedno zamluvila. Rychle jsem dojedla, aby mi mohla teta povědět o tom černém hřebci. Vzala jsem talíř, opláchla ho a utřela a utíkala na verandu za tetou, která už na mě čekala ve svém oblíbeném houpacím křesle s fotoalbem, v němž byly fotografie, které jsem nikdy dříve neviděla. Teta mě objala a začala své vyprávění... "Když mi bylo 15 let, stejně jako tobě, šla jsem se projít do přírody, protože jsme se pohádala s mojí maminkou, a tak jsem utekla. Měla jsem taky svoje oblíbené místo, říkala jsme tomu U stromu Elis. Taky jsem si to tam vyzdobila podle sebe. Byla jsem naštvaná a kopala do všeho. Nakonec to skončilo tak, že jsem úplně zničila svůj domeček, ale v té chvíli mi to bylo jedno. Jakmile jsem vysílením padla na zem, uslyšela jsme dusot kopyt, otočila jsem se a uviděla, jak mým směrem běží černý kůň. Lekla jsem se a schovala jsem se za křoví. Trvalo to snad jen pár sekund, než jsem odtamtud vylezla, abych se na ten podivný úkaz podívala. Vylezla jsem a nemohla se vynadívat té krásy a čistoty, a tak jsem promluvila: 'Ahoj, ty jsi ale krásný koníček, kde ses tu vzal?' On si jen odfrkl a dupl, jako by mi chtěl dokázat, že on je tady pánem. Dala jsem se na ústup, ovšem on se ke mně přibližoval, bála jsem se. Přišel až ke mně a já si ho mohla pohladit. Jeho srst byla tak hladká a matná, byla zkrátka nádherná. Pak se něco stalo a on se strašně vyděsil, vzepjal a postavil na zadní, kopl mě a já omdlela. Dál už si nic nepamatuji, vzbudila jsem v nemocnici a u mojí postele stála moje maminka a vypadala naštvaná a měla taky právo. Utekla jsem a ještě jsem na ni křičela. Bylo mi to líto, ale to mi moc nepomohlo. Když jsem se uzdravila, měla jsem na onen den památku v podobě jizvy na ruce." Teta skončila vyprávění a ukázala mi tu jizvu. Byla tam pořád i po 30 letech. A dále řekla: "Od té doby jsem ho už neviděla a teď jsi mi o něm řekla ty, moc mě to udivilo, ale jsem ráda, že nejsem sama, kdo ho spatřil. Nikdy jsem o tom své mamince neřekla a byla to chyba, avšak než zemřela, řekla mi něco, co si pamatuji dodnes. Řekla mi: 'Budu tady s tebou, ať budu vypadat jakkoli, to si pamatuj.' A taky si to pamatuji." Ukázala mi staré zažloutlé fotografie, na kterých je teta Elis, když byla malá. Vypadala skoro jako já. Když jsem se šla pak projít, zašla jsem za stodolu tak, jak mi poradila teta a v dáli jsem uviděla veliký košatý strom a pod ním nějaké věci. Rozběhla jsem se, a když jsem tam doběhla, byla jsem ve stejné situaci jako má teta Elis. Všechno bylo rozbité a to místo bylo smutné. Na zemi v písku jsem si všimla jistých stop, myslela jsem, že je to od člověka, ale zmýlila jsem se. Byly to koňské stopy. Zřejmě od pořádného hřebce. Když jsem už chtěla odejít, uslyšela jsem ten známý dusot. Oči se mi rozzářily a byla jsem šťastná. Trošku jsem se i bála, ale překonala jsem se. Když hřebec docválal ke mně, bylo to jako ve snu. Přistoupil ke mně a já si ho mohla pohladit, byl to nádherný pocit, určitě stejný, jako prožívala moje teta Elis. Potom ustoupil stranou, abych si ho mohla prohlédnout. Připadalo mi, že se zastavil čas. Byla jsem ráda a zvědavá, co se bude dít. Pak pokynul hlavou, a to znamenalo, abych si na něj sedla. Řekla jsem si, že takovou šanci už mít nebudu. Odrazila jsem od země a vyhoupla se na jeho hřbet a on se vzepjal, ovšem já se udržela a chytla se jeho husté hřívy a on vyrazil. Byla to nádhera. Uháněl jako vítr. Cválal pustinou a já v dáli spatřila ranč tety Elis a uviděla ji tam a ona mě jistě taky viděla. Všude ticho, kromě nás, my jsme cválali jako o závod a byl na nás nádherný pohled, jako sehraný tým. Byla jsem šťastná a tohle mi mohl každý závidět. Nezastavoval a já nevěděla, kam uhání. Běžel jako smyslů zbavený a doběhl ke staré roklině, kde bylo veliké údolí, snad to největší co jsem kdy viděla. Tak zastavil a já viděla tu nádheru i z koňského hřbetu. Nikdy jsem se necítila tak šťastná. Slunce zapadalo a on tam pořád stál a v tu chvíli mě napadlo, že se možná chtěl o tenhle pocit s někým podělit, ale pochybovala jsem. Když zapadlo slunce, uháněl zase nazpátek, nedovezl mě však ke košatému stromu, ale na ranč k tetě Elis a tam jsem slezla. Když teta uslyšela ten křik a dusot, vyběhla rychle ven, aby se podívala, co se to venku děje. Jakmile spatřila hřebce, spustily se jí slzy a začala lítostivě plakat. Já jsem byla zmatená a kladla jsem si otázky, pročpak teta Elis asi brečí? Teta přistoupila blíže a hřebec taky pochopil a opětoval krok jako teta Elis. Když k sobě došli, dal hřebec tetě Elis do náruče svou obrovskou hlavu a jako by hledal pochopení. Tetě tekly slzy a poprvé jsem viděla, že kůň pláče. Byl to nádherný pohled. Bohužel byl už večer, a tak byla už zima a ochlazovalo se. Hřebec se postavil na zadní a odběhl pryč. Já jsem tetu obejmula a zcela jsem ji chápala. Byla to její maminka v těle koně, jen neumí mluvit, to je jasné, pomyslela jsem si. Ale teta mě přerušila a řekla, že jí maminka vše řekla srdcem a že mě chtěla vidět, ale jednu věc jsem chtěla vědět - kdo byl ten hřebec před třiceti lety? "Byl to můj otec." "A kde teď je?" ptala jsem se? "V nebi, dítě mé." Už jsem se na nic nevyptávala, vzala jsem tetu za ruku a odvedla ji domů. Od té doby jsem už toho hřebce neviděla. Ale teta mi pověděla, že nemám být smutná, že ho jednou uvidím díky lásce, kvůli které jsem mohla vidět ty hřebce. Uběhl měsíc a teta umřela. Měla rakovinu a mě to vzalo. Brečela jsem na jejím pohřbu a nechtěla jsem se s tetou Elis rozloučit. Každý den jsem chodila na hřbitov dívat se na její hrob a dávat tam čerstvé květiny. Věřila jsem, že tetu Elis nevidím naposledy. V závěti jsem zdědila celý ranč a teta si přála, abych ho přejmenovala podle sebe a nikdy jej neprodávala. To by mě ani nenapadlo prodat tak nádherný
Ranč u Niky. Byla jsem šťastná, měla konečně nového společníka, štěňátko černého hřebce, jak jsem říkala mému novému příteli-pejskovi, protože byl černý jako úhel. Radek zůstal se mnou na farmě a pomáhal mi. Byl mi velkou oporou.Tak žiji dodnes a stále čekám na toho hřebce a věřím, že přijde a taky že přišel. Byla to moje teta Elis. Řekla mi to srdcem.
