Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• sci-fi povídka

Na stěně, která je součástí mikrovlnky, visí milimetrový kalendář. Dnes ukazuje robosobotu. Alice, nejmladší dcera paní Benzenové, si ho velice pečlivě prohlíží, jako by čekala, že tam uvidí něco neobvyklého. Leží na své posteli, malé krabici od vanilkového mléka, a poslouchá, odkud se blíží ty hlasité kroky.
"Kde jsi byl celou noc!?" křičí paní Benzenová po Bobovi.
"No, já jsem se byl projít, nemohl jsem usnout," vymlouval se skoro decimetrový robot.
"Já ti ukážu, ty neřáde! Šel jsi za plot!" žene ho po celém domě ústy, tedy matičkou od šroubu, dokořán.
"Jsem už dost velký a zkušený na to, abych se tam podíval!" odvětil Bob.
"Já tě ale nechci ztratit jako tvého tátu, když tam šel!" ztišila se robomamka.
Nastalo ticho. Paní Benzenová, Bob i Alice, která se šla podívat, co se děje, se na sebe dívali. Nikdo z nich ani nešpitl. Bob se otočil a odešel, aby se nachystal na cestu do servisu, je přeci robosobota. Mamka nechtěla odpovídat na zvídavé otázky, a proto také šla. Jediná Alice zůstala stát na místě, celá zděšená a zároveň fascinovaná tím, co právě vyslechla. "Bob šel za plot?" zeptala se sama sebe.

"Bobe, Alice, Lízo, Marku! Vyrážíme do servisu," svolala své ratolesti paní Benzenová.
Jít do servisu znamená, že se jde k doktorovi. Svářeči se podívají, jestli se jim nerozpadá hrudník z platinové desky. Tankeři se mrknou na dostatek paliva; roboti k vytvoření energie potřebují stříbro. Všichni byli v pořádku, až na Lízu. Museli jí vyměnit oči, tedy golfové míčky, taky vlasy, protože rezivěly. Nezbytně jí dali drátěnku, nemusí ji rozčesávat a každý den umývat olovem.

Pětičlenná rodinka jde domů, mamča si ještě skočila koupit půl mililitru bílku na leštění oken, které má v plánu umývat.
"Bobe, je pravda, že jsi byl za plotem?" ptá se ho tichounce Alice.
"Ticho! Ještě aby nás někdo slyšel!" okřikne mladší sestru. "Pojď se mnou za roh, něco ti povím. Dnes, brzy ráno, jsem se vydal za plot. Ano, mamce ani nikomu jsem nic neřekl a vážně jsem šel."
"Jak to tam vypadá, viděl jsi tátu?" vyptávala se Alice.
"Táta tam nebyl, ale místo něj plno jiných věcí a součástek."
Alice napjala uši, oči dokořán.
"Všude vládl chaos. Železo, plast, sklo i dřevo bylo na sebe naházené. Bylo to něco jako smetiště hmot. Krom toho, když jsem tam vstoupil, náhle jsem pocítil radost, smutek, hněv, bolest. Bylo to šílené, motala se mi hlava. Utíkal jsem zase zpět, přestalo to. Stačilo se podívat na tu obrovskou dlouhou kopu z dálky a všimla by sis, že tvoří most. Most do neznáma. Na jeho konec naše oko nedohlédne."
"Co tam je?" vyptávala se Alice.
"To ti nepovím, to je cesta, která mě čeká příště!"