Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka, případně líčení/vypravování

Přecházím znaveně po pokoji. Jedna noha mine druhou. Přistupuji k oknu. Venku je zvláštní obloha. Taková divně šedá. Asi se bude schylovat k bouři. Vzápětí vidím přes transparentní okenní tabuli lehce padající kapky vody. Odvracím se a usedám do proutěného houpacího křesla. Začínám se houpat. Sem-tam. Sem-tam. Zavírám oči a cítím, jak mi nohy i ruce těžknou. Je mi neuvěřitelně příjemně, takhle mi už dlouho nebylo. Mám jasně čistou mysl. Ani nespím, ani nebdím. Nad ničím nepřemýšlím, je to strašně zvláštní. Jako bych zapomněla na tenhle pocit. Je to nádherná krása. Teď se náhle a lehce propadám. A ne a ne se podívat, ne, nebudu otevírat oči. Začínám se lehounce a pomalinku propadat. Jako kdyby byla v křesle nějaká díra, která se pomalinku zvětšuje. Nořím se pořád hlouběji, stále a stále. Vteřinově mi problikává před očima jasné světlo. Stále je mi ale úžasně lehce. Čím více se propadám, tím je světlo silnější. Už v něm jsem po pas a najednou: "DRŘŘŘŘŘ!" Strašně jemný náraz.

Ocitla jsem se na prapodivném místě. Oči mám dokořán, zornice rozšířené. Jsem oslepena jasným světlem. Není to ale nepříjemné. Je to jiné, zvláštní, magické. Stojím na bílé zemi. Je to ale zem? Ne, to určitě není zem. Nedokážu to popsat. Přijde mi ale, že to tu znám. Že jsem to již někdy viděla. Nedokážu si ale vybavit kdy a kde. Pomalu začínám zapojovat všechny své tělesné smysly. Stojím na bílé zemi. Kolem prstů mi vane lehký a svěží vánek. Stoupá výš a výš, už ho mám u obličeje. Je vlahý, příjemně chladí... Přinesl mi vůni. Vůni, jíž moc dobře znám. Dlouho jsem ji necítila, ale i přesto si ji moc dobře dokážu vybavit. Tady mi něco přestává hrát. Nechápu to. Kde to jsem? Myslím, že tuším. Ze slastného opojení mě vytrhne myšlenka. "Jsem snad......mrtvá?" "Ne, nejsi." Otáčím se ze strany na stranu, nikoho ale nevidím. Uvědomím si, že to nebyl hlas. Byla to jakási melodie. Ne, to není jen tak nějaká melodie. Tu přeci znám úplně stejně jako tu vůni. Tu si velice často pouštím od určité doby na svém starém gramofonu. To nebyl hlas! To byla ta melodie. Dívám se na hravě poletující vánek. Je nazlátlý. Přináší mi vše, co v tuto chvíli potřebuji. Sílu, pocit bezpečí, klid a mír. A tu vůni. A tu melodii...! Tu mi přece pouštěl......

"Jsi to ty? Jsi tu se mnou?" ptám se s lehkým pocitem beznaděje. "Ano, jsem to já, nejsi sama." Ty slova mi přináší ta melodie, ta NAŠE melodie. Nevadí mi, že ho nevidím. Cítím ho, objímá mě, chrání mě, hladí mě. Po tak dlouhé době. Můj sen naplněn jest.

Cítím jeho dotyk, krásný a vřelý. Takový jako vždy. Vychutnávám ten pocit, že mohu být s ním. Hravě s vánkem skotačím, směji se, přináší mi radost, potěšení, odvahu. Náhle ale začíná zrychlovat. Začínám mít strach. Najednou vytryskne proti mně. Dostal se mi do oka. Dlouhý, zlatavý, voňavý a hrající pruh sfér mi proběhl mým okem jako lehká laň.

Vidím malou holčičku, jak běhá po nějaké zahradě. Za ní běží starší pán. Ta holčička se krásně hlasitě směje, takovým tím dětským hláskem. Je neuvěřitelně šťastná. Její malé nožičky však nestačí těm dlouhým toho černovlasého spokojeně vypadajícího pána. Už ji předběhl a bere do svého mužného náručí. Párkrát se spolu zatočí na místě a hlasitě se všemu smějí. "Až jednou vyrosteš, pamatuj si, i když je někdo větší, neboj se ho a nevzdávej se. Neznamená to, že je i více chytrý." Zdá se, že holčička ho bere vážně. Vesele přikývne a vymrští se z jeho náručí. Chci dále pokračovat, ale zase ten zlatavý pruh a...obraz se rozplynul.

Teď stojím na okraji plaveckého bazénu. Je zde hodně lidí, ale můj pohled opět spočinul na hrající si dvojici. Holčička má na rukou rukávky. Mohou jí být tak 4 roky. Zuřivě plácá do vodičky, aby pána postříkala. Ten však má větší sílu a začíná plácat taky. Holčička se na něj zlostně podívá, je jí do breku. "Víš, Terezko, pamatuj si, nikdy nečiň druhým to, co by se tobě nelíbilo. Vidíš, ty jsi na mě stříkala vodu, měla jsi z toho radost a mně to vadilo. Když jsem to udělal já tobě, zjistila jsi, že to není příjemné." Teď je holčičce do breku ještě víc. Pán ji bere do náručí a začnou spolu hrát "spadla lžička do kafíčka", to je její oblíbená hra, zdá se. "Terezko! Pojďte, už musíme jít." Ohlídnu se a na druhém břehu stojí jakási starší paní. Vypadá velice sympaticky, odpočatě a šťastně. Holčička s pánem vylézají z vody a paní jim podává ručníky... Chci vidět, jak to je dál, ale zase ten pruh. Rozčeřil vodní hladinu a obraz se znovu rozplynul.

Ocitám se v jakémsi domě, nejspíš v předsíni. Je zde hodně lidí, mimo jiné i čerti s Mikulášem. Ti vypadají vcelku hrozivě, jeden má pár svítících zelených očí. V rohu sedí ten pán a na klíně mu sedí plakající holčička. Vypadá, že se čertů hodně bojí. Nejradši bych je odtáhla pryč, ale nemůžu. Holčička se tiskne k pánovi. Ten ji pevně drží a říká: "Běž, čerte, běž pryč. Tady jsou jenom hodné děti. Tady tvoje pekelná moc nevyhraje. Nemáš šanci." Holčička zvedá hlavu a sleduje odcházejícího čerta. Jak se vzdaluje, přibližuje se znovu zlatavý pruh.

Teď jsem znovu na tom dvorku, kde v prvním obrazu oba dva pobíhali. Zase je zde hodně lidí. Všichni sedí kolem ohniště. Á, je tady ale i holčička s pánem a paní z bazénu. Opékají si párky. Holčička je na můj vkus až přespříliš hyperaktivní, ani chvíli neposedí. Teď už je ale větší, řekla bych tak 9-10 let. Rodiče ji stále okřikují. Ale ona ne a ne se uklidnit. Není drzá ani rozmazlená. Jenom prostě pořád potřebuje něco dělat. Otáčím se. "Ale né! Další děti!" vykřikla jsem, ale nikdo to neslyšel, jak by taky mohl. Děti si vesele hrají. Tak to proto je tak rozdováděná. Závodí mezi sebou, kdo dřív uběhne daný úsek. "Připravit, pozor, teď!" Děti se rozeběhly a ta malá holčička jasně vyhrává. Dvě neznámé děti však do sebe vrážejí a padají na zem. Holčička se otáčí a běží k nim. V tu ránu se zvedá od ohniště neznámý muž s brunátně vypadajícím obličejem. Běží k holčičce, kterou jsem již tak často viděla a dává jí co proto. Když to ovšem vidí ten postarší pán, zvedá se z lavičky a běží za druhým mužem a okamžitě ho klidní a začíná na něj něco křičet... "KŘŘ"... "Co se to stalo?" letím prostorem a vracím se na to podivné světlé místo. Trochu se mi chce brečet při vzpomínce na všechny tyto události a vědět, že už nikdy víc... Z melancholie mě však vytrhne zlatý pruh, který se přede mnou ztenčuje a vrací do původního stavu. Melodie přestala hrát, zarazila se. Už jsem si vzpomněla. 23. minuta. Ano, tam je poškrábaný disk, vždycky se muselo počkat, až se najde správná kolej. Tady by mohl být ten prostor. "Víš, strašně mě mrzelo, že jsem Ti nestihla povědět spoustu věcí. Vždycky jsi za mnou stál, byl jsi spravedlivý, nikdy jsi mi neřekl, že něco dělám špatně, podpořil jsi mě. Vzdávám Ti obrovské dík, protože teď už vím, že Ty jsi byl ten, kdo mě připravil na život. Nebyl to nikdo jiný, jen Ty."

Melodie znovu začala hrát, blíží se 25. minuta. Úplně si to pamatuji, absolutně přesná stopáž. Znovu mě vánek začal ovívat. Teď ale nějak jinak. Tak jakoby silněji. Vlastně i ta vůně je mnohem silnější. Lehký vánek se mění v rychlou spirálu, jež obklíčila celé mé tělo. Pálí mě, jako kdybych se pálila na sluníčku. Jas je mnohem ostřejší. "PFFFFF"...

"Už jsem venku, konečně!" Letím bílým prostorem a zanechávám dole radující se své tělo. Letím nahoru, svobodně jako orel, rychle jako šíp a klidně jako pomalá voda. Nemám kam spěchat. Čekám na zlatý pruh. Už je tu. Spokojuji se s ním. Po očku sleduji výraz mého obličeje. Je radostný, naplněný vším, po čem ze srdce touží. Svobodou, klidem, tichem a mírem. Následuji pruh, letíme lehce, volně, ale přesto rychle a přesně. Konečně chápu. Dvě duše se spojily... A dole zanechaly tělo bez duše.

Pruh znovu začíná zrychlovat, klikatí se do spirály a znovu mě pohltil. Dívám se dolů, znovu na svůj obličej, je překvapený, možná i lehce zmatený, stejně jako já.

Ocitám se v kostele. Všude jsou lidé oděni v černých šatech. Kostel je plný a venku stojí ještě nespočet lidí. Vepředu stojí ta holčička, nejspíše se svou rodinou. Už ale trochu povyrostla. Odhadovala bych ji na takových 15 let. Stojí u otevřené rakve, kde leží ten pán, se kterým si vždycky tak výborně rozuměla a kterého milovala. Pláče. Pláče a nemůže přestat. Vlastně, všichni pláčou. Úplně všichni. Ohlížím se, ale zlatý pruh tu se mnou není... "Kde jsi? Kam jsi se ztratil? Nenechávej mě tu samotnou." A nic. Nikde po něm ani památky. Do kostela vcházejí 4 muži s vrchním poklopem a rakev zakrývají. Následuje mše. Nevěnuji jí pozornosti, spíše si prohlížím všechny přítomné. Najednou ale něco zašustilo. Nikdy si ničeho nevšiml, nikdo nic neslyší. Vnímám to pouze já. Připlouvám k rakvi a poslouchám. Ano, vychází to odtamtud. Odplouvám kousek dál a čekám, co se bude dít. Ze zavřené rakve vystoupal zlatý pruh. Nikdo si ničeho nevšiml, nikdo ho nevidí. Pouze já. Připlouvá ke mně a říká mi: "Tak to je... Strašně rád bych jim pár věcí sdělil. Strašně rád bych své manželce řekl, že ji miluji, že miluji své děti a svá vnoučata. A ostatním bych řekl toto: 'Neplačte drazí nade mnou, nechte mě v klidu spát. Bůh pokynul a já šel za ní, muselo se tak stát.'" Bez sebemenšího pohybu užasle sleduji pruh. "Pojď, už půjdeme." A znovu ho následuji. Obraz se rozplynul. Letím ke svému tělu, je mi tak zvláštně, smutně. Vidím svůj obličej, v očích se mu lesknou slzy, ale nepustil je. Je totiž po tom pánovi... "PFFFFFFF"

Znovu mě ovívá vánek, krásný. Hudba stále hraje. Ruce mi začínají těžknout, cítím i malátné nohy. "Nikdy se ničeho neboj, na všechno dohlídnu." Hudba dohrála...

"PRÁSK"...blesk, pokoj, křeslo... Jsem zpět...