Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sotva otevřel dveře od jejich nového domu, slyšel manželčin hlas: "Jak to, že minulý měsíc přišlo na účet jen dvacet pět tisíc? Teď jsem se dívala na výpis a je to tam černý na bílým. Takhle tu hypotéku nesplatíme..." nemyslela to jako výtku, ale tón jejího hlasu říkal něco jiného. Děti dnes hodně zlobily a vůbec měla nějakou špatnou náladu.
"Nedostal jsem prémie. Víš Leni, jak jsem těch čtrnáct dní musel zůstat s dětmi, tak mi je prostě nedali." Až teď si konečně zul boty a svlékl kabát. Lenčina matka byla tehdy vážně nemocná a do toho ještě onemocněly jejich děti. Všechno jako naschvál.
"No, ale to ti je teda dát mohli. Sami určitě děti nemají," měla opravdu špatnou náladu, "a ostatní takhle odírají. Měl ses nějak ozvat. Škrtové!"
Chtěl ji políbit na uvítanou, ale nějak si to rozmyslel. Navíc se teď zamyslel nad tím, co mu řekla. 'Možná se opravdu měl ozvat,' řekl si. Jak on neměl rád jednání s lidmi. Navíc z pozice žadatele a ještě k tomu žadatele v takové přeci jenom nesmyslné věci.
"Co děti, už spí?" přerušil své uvažování otázkou.
"Opravdu, zkus to," nevěnovala jeho otázce pozornost, "však za to nic nedáš a těch pár slov tě nezabije."
"Vždyť je to hloupost. Existují nějaké firemní směrnice a podobné věci a ty se prostě musí dodržovat," doufal, že tato debata co nejdříve skončí, "a co děti, spí už?"
"No ty jsi jako dítě. Jako malé dítě! Kluk, který se v obchodě bojí zeptat, kolik že stojí ty nové žvýkačky. Kéž bys v tomhle směru dospěl," ještě stále necítila, že už to přehání a stává se hysterickou.
"Co je k večeři?" diplomatickou cestou se ji snažil přivést na jiné myšlenky. Hádku chápal jako nutné radikální vyústění velmi vypjaté situace, kdy ani jedna ze zúčastněných stran není schopna zracionalizovat své myšlení. Spíše to tak někde četl, ale tento názor přijal za svůj. Navíc se mu zdálo absurdní hádat se o něčem takovém. Špatně jim přece není.
"Sněz, co najdeš. Dnes jsem nevařila. A nezamlouvej to. Slib, že se zítra určitě zeptáš," schopnost racionálního myšlení se, alespoň u něj, snižovala.
"To nemůžu mít ani hlad? Navíc po deseti hodinách v práci?" nějak to pořád nechápal. Vždycky si myslel, že na peníze mají stejný názor. Že jsou nutné zlo k přežití. Do práce jezdil pořád starým autem, nekouřil ani nepil. Nebyl lakomec, ale skromný, pravda, možná trochu víc než je zdrávo.
'Třeba si chce dopřát trochu nějakého luxusu nebo tak,' napadlo ho. 'Snad si nemyslí, že bych jí chtěl zakazovat výdaje mimo domácnost. Vždyť je to moje žena. Zná mě přece. Ale možná... Možná, že to přece jen netuší, že bych nikdy...' jeho úvahy se měnily v pochybnosti rychlostí světla.
"Jo, vynes prosím odpadky," ozvalo se ze sedačky.
Mlčky uchopil černou igelitku. Svázal ji a vyšel zpět do tmy, ze které před chvíli přišel. Ani si nebral kabát.
"Sakra," už byl na ulici a zrovna když otvíral popelnici, tak se pytel roztrhl. Stačila chvilka nepozornosti a už se několikadenní odpadky válejí po zemi. Vztekle do nich kopnul. Zmar. Nepořádek. Vztek. A zase zmar. Všechno se mu sypalo.
"Dobrý večer, pane Ctirade," ozvalo se za ním.
"Ani moc ne, paní Jirásková," trošku se uklidnil.
"Je to jen smetí," mírnila jeho vztek sousedka. "Tím se teď netrapte. Ale já vám musím něco říct. Já se na vás tak ráda dívám, když jdete s manželkou a dětma. Jak se vás drží, jak vás mají rády."
"Hmmm," odvětil vzorný otec.
"A co vy pro ně všechno děláte a pro manželku jakbysmet. Lepšího si ani nemohla najít a moc dobře to ví. Však jsme o tom spolu mluvili. Nemohla si vás vynachválit. Je to prostě krása," a zmizela v brance svého domu.
Odpadky nechal rozházené okolo popelnice a vrátil se domů. V hlavě měl podobný zmatek jako u oné popelnice. Manželka na něj čekala hned za dveřmi. To objetí, které následovalo, znamenalo daleko víc, než jen prosba za odpuštění. A on teď věděl, co vše v něm doopravdy bylo.