Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Střední škola, normalizační temno.
Spolužák Prokop se prohlíží v zrcadle a s odporem sleduje svoji tvář. Než vyloudí úsměv, chvíli se lituje. Ale každá vada má i své klady. Kdo by si dovolil ho nelitovat, toho momentálně ztrapní. A funguje to. Lidé nedokáží Quasimodovi nic odmítnout.
Takže si shrne vlasy z čela a přemýšlí, zda dnes navštíví ten ústav. Gymnázium Budějovická. Institut plný snaživců a patolízalů.
Nemusí do školy moc chodit. Učitelé absence omlouvají, zvláště když na ně promluví a zkrabatí čelo. Má nejvyšší počet omluvených a sem tam i neomluvených hodin. Stejně na to kašle. Jako jeho otec, který mu nic nevyčítá. Rodiče vždy cítí vinu za svoje děti. Hledají chyby, protože děti obviňovat nemohou.

Prokop má ze soucitu k dispozici vlastní přízemní byt. Darovaný drahým rodičem, který nechtěl mít syna na obtíž, ale chtěl odpustek pro svoje svědomí. Brzy se byt stal průchoďákem v rytmu nepřetržitého rockového mejdanu. A nejen průchoďákem. Z bytu se stal i průjezďák. Prokop první pochopil výhody benzinového dvoutaktu a cestu mezi dvěma pokoji a kuchyní si zkracoval na motorce ČZ 250. A jednu zrezivělou Babetu dokonce v obýváku zaparkoval, protože ji nechtěl stále vyzvedávat ze Sběrných surovin s.p.

Ranní odchod do školy byl zcela rozdílný od našich odchodů. Zatímco jsme se loučili s rodiči, nevnímali různě kvalitní rady a postřehy o nejlepších letech života, Prokop držel v ruce nezkrotný stroj. Zápěstím túroval Čézetu do neuvěřitelných obrátek a vyrážel na divokou zteč za vzděláním. Občas se netrefil do vchodových dveří. To my jsme procházeli za vzděláním zcela bez nárazů.

Do školy jsme se táhli s kamennými obličeji, bez nadšení a bez vidiny příjemně stráveného času. Prokop se naopak objevoval rozjařený v roztrhaných šatech, s prachem ve vlasech a krví na kolenou a loktech. Nikdy nestíhal začátek vyučování. Ale míval námi obdivovanou omluvenku od Veřejné bezpečnosti, která nehody zapisovala. Ve škole jsme na Prokopa často čekali marně, i když ho někteří spolužáci viděli z autobusu vyrážet do školy.

Prokop si svůj vozový park sám udržoval. Což byl také jeden ze zásadních problémů jeho dochvilnosti. Měl jsem se o tom přesvědčit sám. Také jsem jednou vpadl do třídy až na třetí vyučovací hodinu, v roztrhaných džínách a výrazem sebevraha, který omylem přežil.

Sešli jsme se hodinu před běžným odjezdem do školy v Prokopově bytě. Motorka stála uprostřed obýváku. Prokop zápolil s pedálem, kterým ji měl nastartovat. Nic se nedělo. Motorku jsme vytlačili ostudně z bytu ven a já asi hodinu tahal Prokopa na motorce kolem paneláku. Motorka ani neškytla nějakou snahou o rozjezd. Jak Prokop přidával plyn, došlo k zaolejování svíčky. Musel jsem držet rozžhavený motor a Prokop ji vyšrouboval. Ani čistá svíčka nezměnila nechuť motoru odvézt na nás alespoň na část vyučování.

Při startování motorky jsme vypotřebovali veškerý benzin. Ale stejně si myslím, že by těch několik kapek na cestu do školy nestačilo. Prokop stejně počítal s tím, že mne vyšle "opatřit" palivo. Nikdy předtím jsem u cizích lidí nežebral. Jenže Prokop mi vrazil do ruky kanystr a pohrozil, že do školy dnes vůbec nedorazíme. A tak mne snaha o vzdělání donutila poprvé se živit žebrotou. U pumpy jsem narazil na paní středního věku, která se nade mnou div nerozbrečela. Řekl bych, že do mého kanystru nalila víc benzinu než do svého auta. Poděkoval jsem a doposlechl si chválu o mládeži, které je vzdělávání tak drahé, že musí žebrat.

Vítězoslavně jsem nalil benzin do motorky. Bohužel ani další roztlačování s tím pekelným strojem nehnulo. Tedy hýbal se jen díky naší síle a mým nohám. Což u motorového dopravního prostředku není nějaké velké terno. Místo vděčnosti jsem si musel vyslechnout přednášku o kvalitě mnou obstaraného benzínu. Ale na to, že neotevřel přívod paliva do motoru, neřekl nic. Teprve motor s palivem může plnit funkci dvoutaktu.

Konečně se motor rozeřval. Prokop se zatvářil vítězoslavně, přidal plyn a já musel naskočit na náhle jedoucí stroj jako kovboj na koně. Ovšem ani kůň nepádí rychlostí 60 km/h. Nebo jsem o takovém zatím neslyšel. A také žádný kůň neuhání stále vpřed bez zastavení.

Ukázalo se, že nehybná motorka tlačená lidskou silou není zdaleka takové peklo jako jedoucí stroj. Který nebrzdí. Prokop se teprve nyní přiznal, že seřizoval před jízdou nejen motor, ale i toto důležité zařízení. Později jsme zjistili, že mezi čelistmi a kolem i při největším možném stisknutí zeje asi centimetrová mezera. Nový druh brzd jsme nazvali vzduchovými. Ale účinnost nebyla vůbec popsatelná. Na přibrzdění motorky neměla vliv.

K brzdění nám sloužily naše podrážky, které se rychle ojely, což jsme našemu gumárenskému průmyslu velmi nešetrně vyčítali. Pamatuji si na různé řidiče, kteří prokazovali ohromné pochopení pro naši bezstarostnou jízdu. Alespoň tak muselo vypadat naše plynulé projíždění křižovatkami bez ohledu na druh světla na semaforu. Ještě horší situace nastávala, když před námi jelo auto, které signály ze semaforu respektovalo, protože náš zoufalý brzdný odpor se ukázal naprosto marným.

Nejvíc na svoji zkušenost s dopravním provozem doplatil taxikář, jenž zřejmě příliš nespěchal na rito. Shodou náhod se jeho nablýskaná Volha ocitla před námi. Když jsme mu poprvé otevřeli kufr, blahosklonně vystoupil z auta, kufr zabouchl a veselým zamáváním se s námi rozloučil. No...ani my jsme ho už nechtěli potkat.
Na další křižovatce jsme opravdu dělali, co jsme mohli, abychom nezastavili o jeho zadní kapotu. Bohužel. Taxikář se opět vysoukal z vozu, trochu pomaleji než poprvé, zabouchl kufr a vyčítavě na nás pohlédl.
Na další křižovatce jsme nejen brzdili, ale Prokop se snažil motorku strhnout do protisměru. Nějak jsem tento manévr nepochopil a motorku vyrovnal. Takže jsme opět skončili na zadní části taxíku. Řidič taxi ztratil úplně smysl pro humor, zlostně zabouchl kufr auta a zahrozil nám pěstí.
Do školy zbývaly už jen 2 křižovatky. Úpěnlivě jsme si přáli zelenou vlnu. Když jsme do auta počtvrté narazili, taxikář překvapivě rychle vyskočil z vozu, prudce zabouchl kufr a ulevil si řadou sprostých nadávek. Prokop sice něco ukazoval směrem k ruce, která svírala brzdu, ale taxikáře tyto technické podrobnosti vůbec nezajímaly. Řekl bych, že jeho výhrůžky dokonce naplňovaly nějaké paragrafy trestního zákona.

Jakmile se znovu rozjel a naši motorku nic opět nebrzdilo, valili jsme se vesele za ním s hrůznou předtuchou. Prokop kličkoval jako bychom po ránu degustovali a snažil se dostat před nás alespoň jiné auto, o které jsme ještě nebrzdili. Poslední náraz o kufr taxíku jsme sledovali se skutečnou hrůzou. Taxikář se vypotácel z vozu, držel se za hruď a zoufale se snažil nabrat dech. Zachránilo nás, že v rozrušení zapomněl taxi zabrzdit ruční brzdou. Jak auto trochu popojelo, uvolnila se mezera mezi autem, námi a kolabujícím řidičem taxi. Vysoukali jsme se z kufru auta a vyrazili ke škole. Bez problémů jsme se pak zastavili o potlučený sloup lampy před školní budovou. Ten Prokop trefil přesně, a tak jsme se konečně dostavili na třetí hodinu vyučování.

Od té doby se vyhýbám rychlejším dopravním prostředkům. Úplně mi stačí autobus, který je sice přeplněný, ale zastavuje podle úmyslu řidiče.