Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kolikrát jsem zahlédl toho muže s hubeným obličejem, rozpláclým nosem a pleší, vždy jsme se s kolegy smáli, jak se mu blyštila od světel. Jeho postava nebyla neobvyklá, střední, zhruba 180 cm vysoká. Z dálky se dalo říct, že je to obyčejný člověk, leč zblízka jsem na něm pozoroval něco zvláštního, skrytou nenávist v jeho černých očích vůči jiným lidem.

Vždy usedával ke kulatému stolu v rohu, na protější židli pokládal aktovku, aby si nikdo nemohl přisednout. Ani jednou jsem ho tu nezahlédl s další osobou. Rozložil si noviny a četl si. Občas si zapálil chesterfieldky, jež důkladně vychutnával. Se mnou ani s ostatním personálem nepromluvil, vždy jen slušně poděkoval, když jsme mu přinesli jídlo, nebo pozdravil. Ovšem tuzér v životě nedal, mnoho z mých vrstevníků na to mnohokrát nadávalo: "Ten hladovej škrt, ani haléř nedá!" A já vlastně taky. S nechápavostí jsem pozoroval toho introverta, když jsem procházel mezi stoly a tušil, že je v něm něco zvláštního, něco ďábelského. Avšak byl to host jako každý jiný, co si přál, to jsem mu musel splnit, ať už si o něm myslím, kdo ví co.

Jednou k nám do podniku přišli dva muži v kožených kabátech a černých kloboucích. Jeden z nich mě odchytl, já zůstal strnule stát, tiskl mě pevně za paži, až už to začalo bolet, pak se mě zeptal na jednoho muže, prý má hubený obličej, rozpláclý nos, pleš, střední postavu a podle všeho kouří chesterfieldky. Já hned věděl, o koho jde, v mysli jsem se začal rozhodovat, co udělám dál - říct jim, že je přítomen, nebo zalhat a povědět, že jsem ho nikdy neviděl? Hledaný si zatím odskočil na WC, nic netušil, jen na jeho stole zůstal ležet balíček chesterfieldek. Dlouho jsem mlčel, pak jsem zakýval hlavou a odešel k hostům, kteří už chtěli zaplatit. Muži v kabátech se na sebe podívali, rozhlédli se po lokále, nicméně pak chtěli odejít.

Jakmile bral jeden za kliku, vyšel ze záchodu onen muž, druhý si jej okamžitě všiml, vytáhl pistoli a...všichni hosté ztichli, udiveně zírali, co se děje, i já zůstal vyjeveně stát. Už u dveří vytahoval pistoli, avšak muž u záchodu byl rychlejší, malým koltem schovaným pod sakem jej zasáhl do krku, muž se potácel k zemi, kde po chvilce vykrvácel. Druhý muž zvedl ruce, vzdal se, muž u záchoda jej nechal být, vrátil se zpátky do kabiny, odkud utekl malým okénkem.

Poté co muž unikl, muž v kabátě popadl zbraň kolegy a tryskem vyskočil ze dveří. V dáli jsem slyšel ještě pár výstřelů, ale pak už byl klid. Já nebyl s to ani zavolat havrany pro toho chudáka na zemi, málem jsem se pozvracel.

Mnohem později, až druhý den, jsem se dozvěděl z novin, o co tu vlastně šlo. Záhadný muž měl údajně účinkovat v odbojové organizaci a aktivně se podílel na protistátní činnosti, ba dokonce měl spojení i s Američany, ti dva byli agenti StB a přišli jej zatknout. Část už známe, venku ho ten druhý nakonec zastřelil. To je celé. Za pár dní byl nový kulatý rok 1950 a takové věci se děly čím dál tím více, krutá doba. Ještě jsem zapomněl zmínit, že jsem si po tom "odbojáři" nechal jistou upomínku, krabičku chesterfieldek, kterou po svém útěku zanechal na tom svém stole. Krabičku nosím dodneška.