Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Doprovodil jsem Dorotu k jejímu domu v Zákeřné ulici, když vtom z postranní uličky na nás vběhla partička chuligánů ozbrojená noži a basebalovými pálkami. Nevěděl jsem, jak se zachovat.

Dorota byla mou kolegyní z práce, nijak moc se neprojevovala, občas jsem nevěděl, že tu vůbec je. Ale věděli jsem, že má velké finanční problémy, neboť její otec nepracoval a musela jej právě živit ona. A on peníze hlavně vrážel do pití a hazardních her. Domů prý chodil věčně namol. Dokonce na tom byli tak špatně, že neplatili nájem a vyhodili je z bytu ven na ulici. Než si Dorota začal shánět další byt, zasáhla ji další rána - otec v ten den, co opustili svůj byt, se v hospodě opil zcela do němoty, a když se šel vymočit, uklouzl a hlavu si rozbil o umyvadlo. Na místě byl mrtev. Dorota, jež musela zaplatit jeho pohřeb a plno dluhů, které po jejím otci zbyly, byla dočista na dně.

Nakonec se jí podařilo najít nájem v takové otřesné čtvrti, kde se potuluje spousta Romů a jiných chuligánů. Lidé se této části města vyhýbají obloukem, ani žádné obchody tu nejsou, ale měsíční nájem tu stojí tolik jako v běžném bytě za jeden den.

Dorotě už se pomalu začalo dařit lépe, splatila dluhy po otci a nájem vždy platila včas, jenže v téhle čtvrti člověk nikdy neví a jednou, když šla domů s výplatou, přepadli ji nějací chlápci a oloupili ji dočista o všechno, včetně dokladů. Po práci druhý den přišla pomlácená, poradili jsme jí, aby to ohlásila, leč ona měla strach, bála se i o život. Jakmile šla podruhé s výplatou, stalo se jí to znovu, stejní chlápci, stejné metody, opět neměla nic. Jenže Dorota opět nechtěla volat policii, bála se, aby jim to vůbec dokázali, neboť v té čtvrti drží všichni při sobě. Nabídl jsem jí tedy, že potřetí už jí s výplatou doprovodím. Souhlasila.

Když jsme šli po běžné ulici plné obchodů a života, zdála se být uvolněná, avšak když jsme se blížili k Zákeřné ulici, kde bydlela, počala se klepat. I já sem znejistěl, když jsem to šílené místo viděl: binec, temné uličky, popraskané zdi... Tak nějak vypadala ghetta za války a ne dnes, v 21. století.

Došli jsme až k jejímu domu a nic. Dorotě se ulevilo, ale ne na dlouho. Když chtěla odemknout dveře, vběhlo na nás s pokřikem několik tmavých mužů s noži a basebalovými pálkami, vypadali vskutku nebezpečně.

Jakmile k nám doběhli, začali nás mlátit těmi pálkami do hlavy, abychom ztratili vědomí. Nože chtěli použít nejspíš jen tehdy, kdybychom se bránili. Ve chvíli, kdy jeden z nich vytáhl Dorotě kabelku z rukou a pokusil se utéct, ozval se výstřel. Dorota se polekala, v první moment si myslela, že střílí po nás, ale když se pak zvedla, uviděla policistu, tedy přesněji mého kamaráda Edu ze střední, který teď dělá strážníka. Když se holomci pokusili o útěk, Eda dvakrát vystřelil do vzduchu, to už se polekali opravdu. Dorota byla celá překvapená, kde se tu vzal policista. Pak jsem jí vysvětlil, že jsem Edu požádal, aby nás tajně sledoval a zakročil, kdyby na nás zaútočili, aby to nemohl nikdo vyvrátit. Chuligáni tedy nakonec skončili v poutech a Dorota už o své peníze nikdy víc nepřišla.

Nedlouho poté se odtud odstěhovala do o něco lepší čtvrti, kde si už doopravdy žila šťastně a spokojeně.