Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kráčela, jako by jí patřil celý svět, a možná tomu tak opravdu bylo. Její chůze byla roboticky pravidelná, ale přitom tak energická, plná. Vítr si lehce pohrával s vlasy rudými jako oheň, spadajícími až někam pod ramena. Černé šaty jako by splývaly se stejně barevnými punčochami v místech, která již nemohou být nazvána stehny. Letmý pohled zelených očí, trvající snad hodinu, vytvořil pevný most. Další krok, trvající snad den, na ten most vstoupil. Pohození rudých vlasů, trvající snad měsíc, zapálilo vše kolem. A neznatelný dotek dvou protijdoucích lidí, trvající snad celý zbytek života, roztříštil okolní svět. Musím ji mít!

"Kde jsi tak dlouho?" ozvalo se z kuchyně těsně po prásknutí domovních dveří.
"Pracoval jsem," promluvila Františkova Snaha o ukončení debaty.
"Chceš kuřecí, nebo vepřový řízek?" snažil se přívětivý hlas z kuchyně, navzdory nepřívětivému tónu předchozí odpovědi.
"Jdu spát," odpověděla Snaha hlasem, jenž nedával prostor k dalšímu rozhovoru.

František padl do postele, která postrádala svoji dřívější měkkost.
Stálo to za to? Co když na to někdo přijde, Františku?
Ne, nepřijde, nikdo nemůže dohledat spojitost mezi mnou a jí. Žádná spojitost totiž neexistuje!
A co ona, Františku?
Není to jedno? Jí už to je jedno, tak proč by mně nemělo? Určitě to za to stálo. Ona to tak chtěla. Kdyby snad ne, chovala by se a oblékala jinak. Nemůžu za to, že se to zvrtlo, to není moje chyba. Já jsem nebyl ten, kdo začal vyvolávat problémy.

František vyšel ven do vlahé noci. Ulice, jemu dost dobře známá, byla tuto noc něčím zvláštní. Sirka se rozhořela plamenem rudým jako její vlasy a podpálila cigaretu. Když dopadla na zem, zhasla jako její oči. František si potáhl z cigarety, ale očekávané uspokojení se nedostavilo. Druhé potáhnutí a prázdný kouř byl jen prázdným kouřem. Po třetím potáhnutí padala cigareta do hlubin kanálu a žhnoucí světlo se stále zmenšovalo, stejně jako když vyhasíná život mladé dívky. Ulice dnes nebyla ničím zvláštní, naopak byla více stejná než kdy dříve. To ta noc byla zvláštní. Čím byla zvláštní? Přeci mnou.

"Co si dáš k snídani?" jsou slova, která Františkovi prozrazují, že spánek mu prokluzuje mezi prsty.
"Nemám hlad, najím se v práci," odvětila Snaha, zatímco se František snažil chytit cípy spánku a znovu se přikrýt jeho bezstarostným štítem. Nešlo to. O pět minut později práskly domovní dveře.

"Nazdar Františku, proč jsi tu dneska tak brzo?"
Snaha zůstala mlčet a nebyl nikdo jiný, kdo by měl chuť odpovídat. Příchod polední pauzy se zdál oproti ostatním pracovním dnům velmi rychlý. Jídelna si i dnes zachovala svůj standard.
To se nedá jíst. Jedno sousto mi stačilo.
František vyšel ven a zapálil si cigaretu. Po třetím potáhnutí skončila pod podrážkou.
"Po práci jdeme s chlapama na pivo, půjdeš s námi?" ozvalo se za ním.
"Půjdu," zazněla odpověď po několikavteřinovém boji mezi Snahou a Františkem.
"Dneska jsi nějak mimo, snad ti ta tvoje nedělá problémy?"
Co má se mnou za problém? Nemůže si všímat sebe? Kdo se ho prosil o nějaký soucit? Co by dělal on v mé situaci? Samozřejmě že nic. Je to ubožák. Neuměl by se správně chopit příležitosti tak jako já.
"To ty mi děláš problémy," řekl František rázně, dopil svoje pivo, hodil na stůl odpovídající peníze a práskl dveřmi.

Po třech pivech na lačno byla chůze poněkud jiná. Možná to byl ten důvod, který Františka přesvědčil jít domů pěšky. Než však stihl zaregistrovat vykročení na cestu, už se ozvalo prásknutí domovních dveří.
"Ahoj, dneska máme návštěvu, doufám, že jsi na to nezapomněl," uvítal ho hlas z kuchyně.
"Samozřejmě že nezapomněl," odpověděl po souboji František.
Večeře pro Františka skončila třetím soustem, které bylo i tak dost namáhavé.

Návštěva se dostavila během chvíle. František si otevřel pivo a nechal Snahu, aby se účastnila hovoru místo něj.
"Františku, řekni nám taky něco, celou dobu si jenom žužláš pivo a díváš se na mě jako vrah," snažil se kamarád vyřadit Snahu na druhou kolej. O tři vteřiny později byl kamarád pokropen zbytky Františkova třetího piva, jež se mu rozbilo nad hlavou o stěnu.
"Já nejsem žádný vrah!" křičel František zběsile, zatímco chytil kamaráda kolem krku a snažil se ho dostat ven ze svého domu. Protesty ani jedné ze dvou manželek nebyl schopen vnímat. Návštěva byla ukončena přibouchnutými dveřmi.
"Co to do tebe vjelo? Poslední dobou tě vůbec nepoznávám. Jestli máš nějaký problém, tak přeci víš, že jsem tu vždy jenom pro tebe. Spolu to zvládneme."
"Ty to asi nechápeš, to ty můžeš za všechny moje problémy," zbytek rozhovoru přenechal František Snaze. Jeho průběh mu byl lhostejný, neměl proto ani důvod ho dále poslouchat.

Ticho. Konečně. Je pryč. Takhle jsi to chtěl, Františku? Kdo za to může? Můžeš za to ty!
Ne, já za to nemůžu. Neměla se do mě navážet. Jenom jsem chtěl, aby mi dala pokoj, to ona ode mě teď utekla, když jsem ji potřeboval. Za všechno může ta holka.
TY JSI JI ZABIL, FRANTIŠKU!
NE! To ona se zabila. Zabila se tím, jak se na mě dívala. Moc dobře věděla, co dělá. Jenom si se mnou hrála. To ona za všechno může. Probudila ve mně vášeň, která musela někoho spálit. Ona byla ta, kdo tu vášeň probudil, a proto ona za to musela zaplatit. Zasloužila si to.
ALE TY JSI JI ZABIL, FRANTIŠKU!
Neměl jsem na výběr! Musel jsem ji mít a pak už nebylo cesty zpět. Musel jsem se podřídit svému osudu a vykonat to, ale to ona byla viníkem. Já jsem byl pouze vykonavatelem, ale to není důležité.
TY JSI JI ZABIL!

Sklenice se roztříštila o zeď a zanechala v ní znatelné známky společné srážky. Do kuchyně se, nejspíš ze zvědavosti, přišourala kočka a líným pohledem zhodnotila situaci. František vzal kočku do náručí a usadil se s ní na židli.
Ťukyťuk.
Kdo tam?
To jsem já, mohl bych se vrátit zpátky do svého života?
Vážně si myslíš, že ten život patří tobě? Tvůj život teď leží mrtvý vedle té dívky. Zabil jsi sice její tělo, ale zároveň i svoji duši. V tomto životě jsi už pouhým hostem.
Zelené kočičí oči se setkaly s těmi lidskými.
František nemohl vydržet ten pohled. Jeho ruce objaly krk nevinného zvířete.
Takhle to nemusí být, Františku.
Ale ano, musí.
Do krve rozškrábané ruce nepovolily ve svém úsilí. Žádná fyzická bolest nemohla Františkovi ublížit natolik, aby překonala tu psychickou. Další zelené oči musely vyhasnout.

František vyšel ven a zapálil si cigaretu. Potáhl si a nechal ji spadnout do kanálu. Cítil, jak mu život prokluzuje mezi prsty. Zaťal je v pěst, ale ta zůstala prázdná. Po několikerém pokusu byl výsledek pořád stejný. Vždycky je přeci nějaká možnost jak dál, tak kde je teď? Já nejsem jen loutkou ve světě okolností. Všechny okamžiky v mém životě vyústily do tohoto jediného a o každém z nich jsem rozhodoval pouze já. Proč tomu tak není i teď? Proč ten, kdo rozhoduje, už nejsem já, ale něco, co jde mimo mě?
PROTOŽE JSI JI ZABIL!
Dost! Pokud se před svými činy nemůžu skrýt, nebo je nějak odčinit, mohu před nimi ujet. Ujedu někam pryč, kde mě nenajdou.

František věděl přesně, kam pojede. Bez dlouhého rozmýšlení se vydal na nedaleké nádraží. Prošel vstupní halou a podchodem přímo na perón. Vlak zrovna přijíždí. Konečně se jeho život zase ubírá správným směrem a on je tím, kdo rozhoduje o směru. Vytáhl cigaretu, strčil ji do pusy a zapálil.
TY JSI JI ZABIL! TY JSI JI ZABIL! TY JS...