Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ema rozzuřeně rázovala ulicemi města. Zase se pohádala se Samem, jenže tentokrát to bylo horší než kdy jindy. Jen se zeptala, proč se každou noc plíží ven. Pro jednou hloupou otázku tolik křiku. Její kroky ji zavedly do parku. Čím déle jím procházela, tím unavenější byla, až nakonec ulehla na lavičku. Spala dřív, než bys řekl švec.

Probudil ji nějaký hlas. Zmateně se posadila a rozhlížela se po parku zalitém stříbřitou září měsíce, ale nikoho neviděla.
"Tady, děvče," ozval se za ní stařičký hlas.
Ema nadskočila leknutím, vyjekla, vstala, ruce sevřené v pěst. Jenže jediné, co uviděla, byla lavička. Nepřítomně na ni hleděla a po chvíli jí začalo připadat, jako by jí lavička pohled opětovala. Ještě jednou se rozhlédla, ale byla si jistá, že je v parku sama.

"To na mě mluvíte vy?"
"Kdo jiný? A nezírej na mě takhle."
"Omlouvám se, nejsem zvyklá mluvit s lavičkami."
"To v dnešní době nikdo. Lidé nás už neposlouchají, nemají na to čas."
"Já vás budu ale ráda poslouchat."
"Opravdu?"
"Samozřejmě."

A tak lavička začala vyprávět, zatímco se Ema uvelebila na pěšině.

"Vyrobili mě v roce 2007 z dubového dřeva a betonových patníků. Spolu se mnou sem dovezli dalších padesát laviček, všechny na chlup stejné jako já. Tehdy jsem ještě nebyl nijak speciální, ale to se díky šťastné náhodě změnilo. Naproti mně tu zapomněli jednu z laviček, kterou jsem měl nahradit. Říkala si Kevin a byla opravdu stará. Díky ní jsem takový, jaký jsem. Ve dne se Kevin snažil mluvit s lidmi, v noci mi vyprávěl o všech dobrodružstvích, která zažil. Dokonce na něm prý našli mrtvého bezdomovce! Jednou si na něj sedlo moc lidí a on praskl. Odvezli ho a já tu zůstal sám. Snažil jsem se bavit s jinými lavičkami, ale ani jedna nereagovala. Své jméno jsem získal asi měsíc po Kevinově odchodu. Tu noc mě poprvé posprejovali a pokřtili mě tak na Spaga. Od té doby se nic moc nedělo. Nápisů přibývalo a zarůstal jsem mechem, nikdo se o lavičky nestaral. Až loni se tu objevil nějaký muž, oškrabal z nás mech, vyměnil ztrouchnivělá prkna a znovu nás natřel. Až dalšího dne na mně někdo zapomněl noviny a já se dočetl, že nás chtěli zničit a že nás onen tajemný muž zachránil. Následujícího dne přišel znova a já na něj promluvil, stejně jako na tebe. Pověděl jsem mu svůj příběh a poděkoval mu za záchranu. Na oplátku mi on vypověděl svůj příběh a během té noci se z nás stali přátelé. Od té doby sem chodí každou noc. Hele, zrovna tamhle jde."

Ema se otočila a spatřila Samuela, jak kráčí po stejné pěšince, po níž přišla ona sama. Když v osobě před Spagem rozpoznal Sam Emu, rozpačitě se zastavil a nevěděl co dál. Vyřešila to za něj Ema. Rozeběhla se k němu a objala ho.

"Proč jsi mi to neřekl?"
"Stejně bys mi nevěřila."
"To máš pravdu..."

Pak si každý sedl z jedné strany Spaga a poslouchali jeho hlas. Jak šel čas, Samuel pře Spagem požádal Emu o ruku a žili spolu šťastně až do smrti.