Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Úvod

Jednou, kdysi dávno, v nedalekém vesmíru na hranicích systému, to když ještě Země neměla ani Měsíc, byla jedna malá obydlená planetka. Tuto planetku si pojmenujeme Eletris, podle jejího tehdejšího označení "Elothorenodatus", což znamená průměrný, nebo také dobrý. Naskýtalo se zde mnoho nádherných míst pro život. Obyvatelé planety žili spíše na povrchu než ve vodě, ačkoli to byli obojživelníci. Říkejme jim Delfouni. A tedy všichni tihle Delfouni měli za ušima ... opravdu všichni měli za ušima ... dýchací otvory v podobě řasovitých výrůstků, díky nimž se přizpůsobovali jejich mořskému systému. Sladkovodní toky na planetě nečekejte. Byla to planeta tichá a klidná. Války se tu konaly kdysi dávno mezi kmenem Founským a Delfským. Jak jste správně pochopili, síly kmenů byly vyrovnané a náčelníci se rozhodli spojit oba národy. Ačkoli mluvíme o náčelnících, jejich technika byla nade všechny naše nynější vyspělé stroje. Místo oštěpů již využívali fotonových pušek, které nebýt štítů zabíjí hned. Štíty byly tvořené především hologramovým snímačem, jenž při vstupu objektu metr před štít zhmotnil bariéru, kterou ovšem během chvíle zase rozložil. Ale postupem času se dostáváme k tomu, o čem právě chci vyprávět.

Kapitola první - Vývoj

Píše se rok 5621 a na Zemi jsme několik miliard let před naším letopočtem. Od doby, kdy naši Delfouni vynalezli štíty a opravdu silné zbraně, uběhlo mnoho let. Je třeba upozornit, že rok na jejich planetě trval rovných 500 dní a kvůli dvěma měsícům a umístění planety oproti jejich hvězdě měli noc opravdu často. Žili o teplotách -85°C až 50°C, takže chápete, že tato planeta nebyla zrovna zelená, jako spíše modrá až bílá.
Delfouni vynalezli zbraňové systémy a štíty, aniž by potřebovali veliké zdroje energie pro napájení. Když zkonstruovali první vesmírný koráb jménem Ploute, zdálo se jim, že nebude schopen letu, měl opravdu zvláštní tvar. Ovšem jejich "inženýři" přesně počítali s každým centimetrem a byli si jisti, že poletí a že bude schopen letět i déle, než si ostatní myslí. Motory byly elektrické. Solární panely pokrývaly celý koráb. Ovšem jejich technologie obsahovaly nanoboty téměř ve všem, můžeme proto počítat s tím, že solární panel byl osazen nanoboty. Nebyl to tedy náš obyčejný panel, který by dokázal zásobovat po určitou chvíli jednu místnost. Jen centimetr čtvereční by stačil na napájení celého bytu, a když je takovým solárním panelem osazen celý koráb, který měl několik stovek metrů krychlových, pak napájení stačí na štíty, pohon, zbraňové systémy, podporu života a mnoho dalšího.

Lodní piloti se pokusili prvně vzlétnout s jejich korábem. Celá posádka se napřed velice zalekla, když se koráb při startu motorů rozklepal, ale to se během pár minut uklidnilo. Zjistilo se, že motor je správně zapojen a že žádná poškození lodi nezpůsobil. Vyletěli. Vše se zdálo být klidné, tak se kapitán rozhodl vydat se na okružní cestu kolem Eletris. Scannery poukázaly na blížící se změny klimatu po bleskurychlém počtu jednoho z hlavních procesorů. Procesor počítal s každou výchylkou a ukazoval hodnoty téměř na sekundu přesně. Nejenže vypočítal vše, jak měl vzhledem k určitému místu na planetě, ale taktéž dal kapitánovi pokyny, když již z dálky zaznamenal jakékoli blížící se objekty, ať to byl měsíc, meteor, nebo nepřátelská loď. To byla práce jen pro jeden procesor, který se zatěžoval až ve chvíli, kdy musel korigovat hlavní toky energie do štítů a jiných systémů, což dělal společně s ostatními procesory.

Delfouni byli velice moudří a měli genetickou paměť. Jeden jedinec věděl opravdu mnoho věcí. Nejen to, co sám prožil, ale také to, co před jeho narozením zažili jeho rodiče, jejich rodiče před narozením jejich dětí atd. Jejich vývoj byl tímto velice urychlen. Nemuseli se téměř ničemu učit, věděli totiž, jak to dělali jejich předci. Když došli takového pokroku, že jim chybělo jen málo, aby měli všechny jejich teorie prozkoumané, začali cestovat na jiné planety a kolonizovat je. Nejprve z jednoho prototypu korábu byly koráby dva, poté čtyři, osm, šestnáct, ... až se stavění korábů rozmohlo na celé Eletris. Každý Delfoun planety si vymýšlel svůj stroj na základě prvního prototypu. Stavba většího korábu nebyla zase tak levnou záležitostí, museli tedy odevzdat díl nalezených artefaktů hlavnímu vůdci, jenž poté artefakty nechával prozkoumat a pokud byly bezúčelné, vystavil je s cedulkou, kde se nacházelo jméno planety, na které byl artefakt nalezen. Napřed byla prozkoumána nejbližší planeta Eletris, jíž byla Mongha - hned na ni začali cestovat archeologové tehdejší doby. Zjistili, že planeta byla vždy neobydlená, ale že by se dala přizpůsobit jejich životu. Začali práce na přizpůsobení planety. Každá změna ji nějakým způsobem vychýlila z oběžné dráhy, což zaznamenal až korábní astrolog Ésep, který svému kapitánu řekl: "Mistře, myslím, že Mongha se hýbe jinak, než by měla," načež se kapitán otázal: "Planeta že se nehýbe správně!?" "Ano, hýbe se směrem k Eletris a pokud to takto bude pokračovat, do dvou dnů se planety v oběžné dráze srazí," odpověděl v klidu Ésep a pomalým krokem opustil kapitánovu kajutu. Kapitán ihned zastavil práce na planetě a nechal ji osídlit hned. "Osídlení hned" znamená více práce pro sazeče ... musí se osadit nová pole na neúrodné půdě, protože atmosféra nebyla zcela přizpůsobena. Také sazeči musí naplánovat, co se kde bude dít, a to vše v izolaci, která znemožňovala větší možnost pohybu. Sazeč zasadil první rostlinu a doufal, že vyroste a začne přírodním způsobem měnit atmosféru. Rostlinka rostla týden, dva, měsíc, rok, až z ní vyrostl malý stromek. Ihned květinku dali do karantény, kde rostlina vytvářela kyslík a vše potřebné, aby si sazeč mohl konečně vše promyslet na povrchu planety. Práce pokračovaly, dokud kolonie nebyla připravena k osídlení, což trvalo několik set let. Za tu dobu již ale mohla být kolonie konečně osídlena. Hned se tam stěhovaly stovky Delfounů, někteří se stěhovali, jiní se přijeli podívat a ostatní byli jen zvědaví, jak se jim to povedlo.

Kapitola druhá - Poznání

Národ tušil, že cesta je nebezpečná, ale když všichni Delfouni dorazili na planetu, udivili se. Bylo to tak krásné místo, všichni si tu přáli žít. Během několika dnů se tu rozjely jejich "továrny" (neznečišťovaly životní prostředí, protože využívaly speciálních technologicky vyspělých filtrů). Továrny měly zpočátku málo zaměstnanců, ale jak týdny plynuly, zaměstnanců přibývalo. A jeden mladý učeň jménem Lok usiloval o práci v továrně tak moc, že se nakonec protlačil na místo zástupce ředitele. Lok byl totiž velice výřečný a nebál se mluvit kdekoliv a říkat cokoliv. A když po několika dnech zjistil, jak snadná je to práce a že si odpracuje opravdu mnoho hodin, rozhodl se využít toho, kolik odpracovaných hodin měl a vyměnil první odpracovaný týden za malé vesmírné vozítko. Vozítko mělo svůj malý zdroj a jako mnoho věcí ve městě fungovalo na napájení ze Slunce, tedy přes několik solárních článků nejen na střeše vozítka. Díky napájení se přes den vozítko nabíjelo. Lok si tedy jezdil po planetě, jak jen chtěl. Jako jeden z mála takové vozítko na nové planetě i vlastnil. Všichni na planetě ho proto měli za "boháče". A přitom on, jenž byl odsuzován za luxus, který si poctivě odpracoval, si jen užíval svého vozítka. Až jednoho dne přišla rána. Vozítko, které mělo nejnovější zabezpečovací systémy i se senzory proti ukradení, zmizelo. Ne, nikdo jej neukradl, ani ho nikdo nemohl odvést bez jeho vědomí. To by totiž bylo proti všem delfounským zásadám a pravidlům.
Ne. Lok se podíval trochu výš, na oblohu. A uviděl, jak planety nejsou daleko od toho, aby se srazily. Jeho vozítko totiž přitáhla gravitace druhé planety. Bylo to vznášející se vozítko, nemělo odpor vůči gravitaci "shora". Nyní vozítko létalo s mnoha jinými mezi oběma planetami. Vypukla panika. "Planety se srazí!" řvali Delfouni po obou planetách, pobíhali a nevěděli co dělat. Vůdce nařídil oběma planetám klid. Koráby byly na cestě pro vyzvednutí všech osob z Monghy. Převoz na planetu Eletris nebude trvat déle než pár hodin. Ostatním Delfounům bylo nařízeno, aby se přemístili na přesně spočtenou pozici. Tou pozicí byla odvrácená strana srážky. Delfouni naříkali. "Zemřeme," ozývalo se ze všech stran. Během několika dnů se všichni do jednoho pod kontrolou korábů přemístili na určenou pozici a čekali. Jídla i pití měli dostatek. Nikdo nevěděl, co se stane po srážce planet. Eletris se k Mongze přibližovala čím dál tím více rychleji. Lok se již začínal obávat, co se stane. Vozítka mezi planetami už byla všechna rozdrcená. Atmosféry se prostoupily. Všichni obyvatelé planety byli vyděšení. Vláda vše vysvětlovala tak, že obydlením planety se změnila gravitace o několik desetin, a když se lehce vychýlila, tak si ji Eletris "přitáhla" k sobě. Obě planety tak byly velice blízko u sebe. Atmosféry planet se rozvinuly v zuřivé bouře. Jako kapky deště tu létaly části půdy a kamenů. Nejenže tu létalo vše přírodní, mohlo být viditelné, jak se rozpadají budovy a jejich kusy létají vstříc zničení na všechny strany. Delfouni kolem místa, kde dnes všichni byli, vyslali koráby, aby létaly kolem a štíty kryly veškeré obyvatelstvo. Lok se přihlásil na jednu z lodí. Neměl oprávnění, nepustili ho. Ze všech sil se Lok snažil zapojit do obrany. Nechtěl jen sedět a přihlížet. Utekl tedy. Běžel, aby se mohl nějak podílet na záchraně, běžel, aby našel něco, s čím by mohl pomoci. Nenalezl nic. Nic, co by mohlo pomoci. Byl jen pár kilometrů od místa, kde se nacházela korábová bariéra. Již v tom místě, kde byl Lok, začínala zemětřesení a přírodní katastrofa počala. Moře se rozbouřilo, tornáda vznikala a světy byly zničeny. Jen jedna chybička jednoho z astrofyziků a světy byly zničeny. Jenže nikdo netušil, že právě na odvrácené straně, právě tam, kde je bariéra, vznikala trhlina. Nikdo to netušil. Jen Lok, když se snažil utéci před katastrofou do bezpečí bariéry, viděl, že trhlina postupuje po povrchu.

Kapitola třetí - Rozpad

Lok neměl jinou možnost než jít k zemi. Lehl si na zem a čekal, co se bude dít. Mezitím mu proběhlo hlavou tolik myšlenek o tom, co zažil, jestli ještě něco zažije, nebo taky o tom, jestli někdo přežije. Když trhlina postoupila, všichni umírali a padali dovnitř trhliny. Koráby zajišťující bariéry se rozletěly do stran. Delfouni byli nechráněni. Padaly kameny, meteory a jiné zbytky. Jádro planety se "vylilo" na povrch Monghy. Eletris se rozdělila na dvě poloviny, pak na čtyři a pokryla více než polovinu Monghy jako nový povrch. Planeta již nebyla ani kulatá, ani šišatá. Připomínala spíše oblouk. Mongha srážkou neutrpěla téměř žádná poškození. Některé povrchní části Eletris zůstaly nepoškozeny, přitaženy Monghou. A jak láva ve směsi s mořem vytuhla, části planety zůstaly "přilepené" k povrchu Monghy. Na jedné z částí byl i Lok. Měl ohromné štěstí, protože pár metrů vedle něj spadla stará satelitní stanice. Jeho "ostrůvek" mohl mít jen pár set metrů čtverečních. Lok byl v bezvědomí. Otřesy byly tak silné, že Delfouni létali na všechny strany. Kdo přežil, to se zatím nevědělo. Několik miliard Delfounů zahynulo v trhlině, v níž se v té chvíli valilo obrovské množství lávy. Je nemožné, aby tam někdo zůstal naživu. Kolem Loka se všude rozprostírala poušť utvořená seschlou lávou. Srážka planet měla devastující účinky na celou sluneční soustavu. Několik planet se vychýlilo z oběžných drah. Hrozila srážka s dalšími planetami. Všichni přeživší museli být co nejrychleji transportováni na tajnou základnu na jednom z měsíců bývalé Eletris. Byla to jen malá budova s dodávaným kyslíkem, ale bylo to jediné útočiště. Nějakým způsobem se museli dostat právě sem a co dál, to se vymyslí poté.

Lok se vzbudil v náručí nádherné Delfouňanky. Nevěřil svým očím. Právě ona ho našla a probrala. Jmenovala se Koka. Lok byl v bezvědomí uprostřed ničeho. Byl na místě zakrytém kouřem, stromy a zbytky po planetě, divil se tedy, jak ho našla. "Ahoj...," řekl vyděšeně Lok a raději se ještě zeptal: "...nezdá se mi to? Nejsem mrtev? Co se stalo?"
"Jsi očividně vyděšený, vše se dozvíš, až tě převezeme," odpověděla Koka a dala mu něco na umrtvení.
Nic jiného se u Delfounů nepoužívalo. Nic jako "uspávací léky" neexistovalo. Lok o sobě nevěděl. Nevěděl zrovna o ničem. Koka ještě s dvěma nalezenými ho naložili do korábu a letěli hledat další. Koráb nalezl Loka jen náhodou, protože Delfoun, jenž měl na starost skenovací zařízení, zemřel, když koráb ztroskotal, kvůli štítům, které selhaly z neznámých příčin.
První se probral Kapitán. Nikdo z jeho posádky nepřežil. Koku nalezl kousek od místa zřícení. Oba dva se pak vydali pátrat po ostatních Delfounech. Koka se o Loka starala celou cestu. Oblíbila si ho už od doby, co jeho tělesnou teplotu zachytil skener. Oba k sobě cítili zvláštní pouto.
"Prolétáme nad oblastí, kde erupce ještě zuří!" zařval kapitán a rychle stočil koráb vlevo. V korábu v tu chvíli všechno letělo na opačnou stranu. Ovšem krom řídící místnosti. To byla jediná místnost, v níž byly zprovozněny všechny přístroje včetně umělé gravitace, tlumičů, řídících panelů a dalších přístrojů. Ovšem v této místnosti mimo kapitána nebyl nikdo. Lok, Koka a Sell byli v nákladovém prostoru. Sella našli, když ho ze všech stran obklopovala žhnoucí láva. Zachránili ho na poslední chvíli. Koka musela v nákladovém prostoru ihned Loka oživit, jinak by nepřežil poté, co v zatáčce explodoval přístroj na držení jeho těla při životě. Všichni s lehkými zraněními byli lehce otřeseni, když v tu chvíli kapitán zařval: "Všichni se něčeho chyťte!"
Všichni se něčeho chytli včetně právě "probuzeného" Loka. Cesta byla divoká, koráb sebou házel na všechny strany. Když bylo po všem, kapitán musel vysvětlit posádce, proč to s nimi tak házelo. Štíty chránily koráb před žárem již v několika stech metrech, ale nebylo by problémů, kdyby koráb nezasáhla erupce, jíž se snažil kapitán vyhnout. Štíty koráb ochránily, ale to vše na úkor energie v motorech. Koráb proto klesl na pouhých pár desítek metrů. Štíty spotřebovávaly tím více energie, čím níže koráb byl k lávovému moři. Kdyby kapitán neprovedl poslední chytrý krok, jímž bylo vypnutí štítů, nebyl by dnes nikdo z nich naživu. Kapitán vypnul štíty, podařilo se mu zvednout koráb o pár metrů a pak láva doslova usmažila podvozek a generátor štítů propadl propálenou podlahou. Kapitán si ale věděl rady a donutil zbytky korábu, aby letěly ještě pár metrů na seschlou část magmatu.

Koráb v ohlušujících skřípějících zvucích dopadl z těch několika metrů na zem. Koka venku ošetřila všechna lehká zranění, ale na Sellovu zlomenou nohu neměla žádné léky. Podala mu část korábu, aby se měl čím podepřít. Ušli pár set metrů, když spatřili, jak nad nimi letí další průzkumný koráb. Koráb neletěl k nim. Koráb neměl totiž vrchní část a jen tak svévolně si létal na oběžné dráze. Nikdo z nich nevěřil, že mají naději na přežití. Usadili se.
"Bez jídla i pití vydržíme všichni nanejvýš dva dny," spočetl kapitán.
Když se Lok vzpamatoval, začal se vyptávat na to, jak se dostali k němu, proč ho zachránili a co se vlastně stalo. Koka mu začala vysvětlovat: "Víš... Když se obě planety srazily, došlo k mohutné magmatické záplavě. Po Eletris jsou tu již jen malé zbytky, jako například právě ta láva všude kolem. Měl jsi štěstí, že jsi přežil. Než jsi se probudil, muselo kolem tebe být tolik lávy... Ostatních několik miliard Delfounů toto štěstí nemělo..." a rozplakala se.
"Nemysli již na svého otce, teď je tam, kde mu bude lépe..." utěšoval ji Sell.
Kokyin otec byl jedním z prvních, co spadl do kráteru, on totiž měl na starosti veškeré výpočty, jenže zapomněl na to hlavní, a to byl "materiál" planet. Eletris, která byla z poloviny krytá vodou, byla ze zbytku stavěná z hlíny a kamení. Kdežto Mongha - jako jedna z mála planet v galaxii - měla celý povrch z titanových úlomků, včetně podvrstev. Proto si v dole Lok tolik vydělával, byl to totiž důl na kov, konkrétně 98procentní titan, z něhož jsou dělané jen některé koráby hlavní třídy. Kdyby kapitánův koráb byl z tohoto titanu, pak by vše bylo jinak. Lok si uvědomil, že pro něj tito tři odvážlivci udělali všechno a že jsou skoro jako jeho rodina, kterou nikdy neměl. Lok byl sirotek, což o něm nikdo z blízkých nevěděl. Matka mu zemřela po narození a otce nikdy nenalezl. Koka se Lokovi moc líbila. On se jí také převelice líbil. Ale ani jeden neuměl dát najevo své city. Nebyli schopni na sebe nezírat déle než pár minut. Pečovala o něj a on ji chtěl chránit.
Lokovi právě došlo, jak může všechny zachránit. Rozeběhl se ke zbytkům korábu a snažil se najít něco, co by mu posloužilo jako základ pro jeho vozítko. Věděl, jak se takové vznášející vozítko staví, ale musel sehnat všechny součásti.
"Co zase ten Lok blbne?" ptal se kapitán, když ho umlčela Koka svým: "Neblbne... Je chytrý, pojďte!" usmála se a běžela za ním. Kapitán nařídil Sellovi, aby zůstal, když nemůže hýbat tou nohou a rozeběhl se za Lokem s Kokou. Sell neuposlechl, přestože byl voják, a šel za ostatními. Když přišel, právě Koka našla součástku, kterou Lok marně hledal již přes několik minut a s úsměvem mu ji podala. Ruce obou se střetly, když Lok od ní bral danou součást a v tu chvíli se do ní naplno zamiloval. Vše od té chvíle bylo jak ve zpomaleném filmu. Kapitán se do toho musel vložit se slovy: "Od sebe, vy hrdličky, akorát se zpomalujete v práci!" Oba zrudli, že byli skoro k nerozeznání od lávy všude kolem. Ale to je nezastavilo a začali pracovat snad ještě mnohem rychleji.

Když již chybělo jen málo, aby vozítko bylo hotové, nemohl nikdo z nich nalézt součást, která by odpovídala daným rozměrům. Lok byl nervózní, že součást nikdy nenajde. Po chvilce klení a nadávání si lehl unaven na zem a koukal na oblohu do dýmových mračen. Kapitán to nevzdával a prohledával celou loď. Našel právě tu součást, jíž Lok tolik potřeboval, akorát přesně neseděla, a kapitán byl připraven na vzestup lávy. Již si jen lehl vedle Loka a povídá: "Že jsme si to ale dobře užili, viď chlapče?" Lok jen odkýval a oba unaveni usnuli. Několik dní nespali, až do teď, když oba myslili, že ztrácí naději. Koka ani Sell si nevěděli rady. Až když Koka hledala ještě ve skladu, jestli něco nepřehlédla, tak si Sell uvědomil, že to, co je zapotřebí, má stále u sebe. Opěrná, zaoblená tyč přesné velikosti byla to, oč se Sell neustále opíral a právě tato část chyběla. Vložil tyč do stroje, aby zjistil, jak přesně sedí na svém místě. Sell si šel lehnout, ale než odešel, vzal si tutéž součást ve větším provedení, právě tu, která jim neseděla a pak si lehl. Koka vyšla ze skladu, uviděla válející se chlapy, dokončené vozítko a vše jí hned bylo jasné.

Druhý den, když se všichni vzbudili, bylo vozítko připraveno na cestu. Všichni nasedli a vozítko se pokusil Lok nastartovat. Puf! Bang! Prásk! Téměř výbušné zvuky vydával hlavní motor. Jenže Lok věděl, že je to normální a startoval znovu. Prrrrrr...Brrr... Wruuumm ... Prrr.... "Ano, můžeme letět," řekl Lok, když vtom vedle nich v korábu zapípala kontrolka radaru.
"Příchozí spojení!" zakřičel kapitán a rychle seskočil z vozítka a běžel do hlavní místnosti, kde spojení přijal.
"Prosíme všechny, kteří přežili, můžete-li se dostat pod největší sopku, prosím, učiňte tak, najdete ji podle kouře. Ostatní, kteří se nemůžete dostat z vašeho místa, pro vás si doletíme! Stačí jen vyslat zprávu o vaší pozici. Opakuji..." křičel přístroj.
"Hele, tamhle je ta sopka!" vykřikl Sell. Kapitán si vzal s sebou přijímač, aby když tak slyšel, co se děje. Znovu všichni skočili do vozítka. Vozítko tentokrát nastartovalo, jak mělo, a to bez sebemenších výbuchů.
"Solární panel?" ptal se Lok, načež mu bylo třikrát zodpovězeno: "Funguje!"
"Dobře, můžeme tedy vyrazit," vyhrkl z posledního dechu Lok.
Vznášející vozítko nemělo žádné štíty, zato ale létalo poměrně vysoko, sto až dvě stě metrů nad zemí. Lok uměl své vozítko řídit dobře. Letěl vysoko, aby nepřišel do styku s erupcemi, ale ne příliš, aby nevlétl do mračen, která stále bouřila. Cesta trvala několik hodin. Klidná a dlouhá cesta Loka zneklidnila, přesto věřil, že najdou některé další žijící Delfouny.

Kapitola čtvrtá - Sjednocení

Doletěli pár stovek metrů. Již z dáli viděli houfy nadšených Delfounů. Tisíce živých Delfounů. Taková úleva pro všechny čtyři dobrodruhy.
"Já ti říkal, že nejsme sami!" zařval Sell na kapitána. Mezi několika generály se rozhodlo, že všechny, co dorazí s posledním korábem, odvezou na tajnou základnu, o níž byl informován každý, kdo přiletěl. Houfy lidí se během dne hrnuly do několika korábů. Čtveřice se rozpadla. Kapitán si šel sjednat velení na jedné z lodí a Sellovi bylo přiřazeno hlídání korábů, aby každý řádně nastoupil. Tisíce lidí během několika hodin byly naloženy do korábů. Lok a Koka spolu utekli. Schovali se za nejbližším vrakem a užívali si romantiky ostrova s čoudící vyhaslou sopkou. Koráby odstartovaly přesně o půlnoci. Pár se díval, jak ve světle z lávy startují krásné koráby směrem k měsíci. Sami dva netušili, jak se odtamtud dostat.
"Co vy dva tady!?" zeptal se podiveně kapitán, který oba dva našel a smál se.
"Dobře, chápu... Mohl bych vám pomoci..." zašeptal a ještě dodal: "Uvidíme, jak se vše vyvine, sraz zde za šest hodin!" a hned nato odkráčel, jakoby nic. Pár stále ležel a užíval si poslední chvíle na planetě, přece jen, dodnes jim byla planetou domovskou. Milovali se, nikdy by se nechtěli odloučit.

Po šesti hodinách přišel kapitán se zjištěním, že nemají pro poslední koráb pilota a že by ho měl dělat on. Koráb poveze na základnu jen poslední suroviny.
"Nabízím vám jídlo, pití a vše ostatní pro přežití, berete? Já bych vás klidně svezl," řekl Kapitán a tajemným krokem odešel.
"Asi chce, abychom šli za ním," odvětil Lok, vzal Koku za ruku a vyrazili.
Nikdo je neviděl. Nastoupili do nákladového prostoru, kde byla tma, aby se potraviny nezahřívaly, a co se tam dělo, nemusíme vědět. Kapitán s korábem vzlétl. Koráb napřed trochu zacukal, zavrzal, ale pak letěl naprosto spolehlivě vstříc osudu. Na měsíční základně se všichni sešli, krom kapitána, Loka a Koky. Koráby opustily základnu měsíce hned po jejím vyklizení. Ani si nikdo nevšiml, že kapitán svůj koráb "ukradl". Byla to první krádež v dějinách Delfounů. Koráby, které byly na cestě pryč ze sluneční soustavy, přistály hned na několika světech a založily kolonie, jež tam mohou být i dodnes. Zároveň měl tehdy jeden koráb namířeno k Zemi. Jenže Země nebyla vůbec vhodná pro život a hned po přistání a zjištění podmínek znovu odletěli. Na všech těchto vládních korábech byl nadsvětelný pohon, novinka v technologii Delfounů. Cryogenní komory na palubě nesměly chybět. Do takových komor pak nalezla posádka a byla zmražená po dobu letu. Nadsvětelný pohon sice povoluje dosáhnou ohromných rychlostí, ale nejsou to takové rychlosti, aby dosáhli cíle během měsíců, natož dnů. Cesta k Zemi trvala stovky let. Kapitán s Lokem a Kokou měli namířeno rovněž do naší sluneční soustavy, jenže jejich cílem byl Mars o několik set let později, než když předchozí výprava dorazila na Zemi. Bylo zjištěno, že výprava na Zemi zanechala šváby. Dnes jim říkáme trilobiti, ale pro Delfouny to byl jen otravný hmyz. Zmražení v cryogenní komoře Lok i Koka byli po dlouhých pár tisíc let. Dorazili na Mars, ale počítač je neprobudil. Až dnes byli probuzeni. Počítač měl záložní systém, který se nedařilo nastartovat. Nakonec si běžný systém vteřinu před selháním dokázal spustit záložní. Šlo totiž o čelní ztroskotání. Lokovi, ani Koce se nic nestalo, avšak kapitán byl mrtev. Kapitánovu cryogenní komoru zavalila prosklená deska, která mu roztrhala celé tělo. Když si Koka uvědomila, co se stalo, dala se do pláče. Kapitán byl pro ni jako otec.

Kapitola pátá - Poslední shledání

Když se po několika týdenní práci podařilo oběma zprovoznit koráb, zkontrolovali povrch planety. Planeta byla zcela nevhodná pro osídlení. Museli vzlétnout. Když si oba po několika dnech prostudovali návod k obsluze korábu, jenž byl v nouzové schránce, pokusili se vzlétnout.
Píše se (delfounský) rok 11929. Na naší planetě již jsou rostliny a trilobiti se vyvíjejí. Moře již obklopuje některé kontinenty. Když pár vycestoval z Marsu, musel se na Zemi dostat za všech podmínek. Skřípějící a vrzavý koráb se zbytky potravin zamrzlých v podpalubí se nesl polovinou sluneční soustavy za jediným cílem, přistát na Zemi. Pár dní trvalo, než se k Zemi s korábem přiblížili. Bezpečně přistáli, i když s kodrcavým vstupem do atmosféry. Koráb dopadl doprostřed oceánu. Lok a Koka, jakožto obojživelníci, se rozhodli žít pod vodou. Pod vodou také pohřbili tělo kapitána, protože si ho vážili a chtěli ho mít stále na blízku. Pod vodou je čekalo méně nebezpečí nežli na souši, kde se trilobiti rozrostli do deseticentimetrových rozměrů. Delfounka Koka byla již několik měsíců těhotná, když nepočítáme cryogenní komoru, která proces značně zpomalila. Lok byl otec. Jenže to ještě netušili, že to jsou sourozenci a nikdy to vědět nebudou. Proto je inteligence delfínů vysoká, ale ne tak, jako tehdejší inteligence Delfounů. A tak se Koce po několika měsících, týdnech a dnech narodilo hnedle šest dětí, porod trval šest dnů a narodilo se každý den jedno. Děti měly ale srostlé nohy, byly méně inteligentní a neuměli mluvit. Bylo to zvláštní. Koka hned po porodu zemřela. Lok byl celý zbytek života smutný, ale utěšoval ho pohled na jeho hloupé děti, které byly podobné jejich matce. Lok po nějaké době zemřel a děti se množily. Rozmnožily se tak, že vzniklo hned několik druhů delfínů.

Děti Delfounů byly tedy delfíni a děti delfínů jsou delfíňata... Naše civilizace vznikly až o mnoho let později.