Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

- povídka vycházející z událostí dne 30. července 1419, kdy se odehrála první pražská defenestrace

Už ráno jsem cítil, že se něco bude dít. Napětí ve vzduchu v kostele se dalo krájet. Několik mužů přišlo dokonce ozbrojených.

Byl typický nedělní den, nebe bez mráčků a slunce zplna svítilo. Seděl jsem v druhé lavici v chrámu Panny Marie Sněžné a poslouchal kázání. To, že se chystalo předem připravené povstání, jsem se dozvěděl až později. Mé myšlenky byly zrovna soustředěné na něco úplně jiného, když jsem uslyšel výkřik kněze.

"Vzhůru do boje!"
Lidé v kostele se sborově zvedli, jako by o tom tušili všichni, kromě mě. Náš farář, pan Želivský, proběhl kostelem jako první a vyšel ven na ulici. Všichni lidé z kostela ho beze slova následovali. Přidal jsem se k nim, i když jsem neměl ani ponětí, co se bude dít dál. Celý dav se ubíral směrem k Novoměstské radnici.
"Co se děje?" zeptal jsem se potichu muže, který šel vedle mě.
"Jde se na konšely," odvětil mi muž a dál už si mě nevšímal. Jeho odpověď jsem vůbec nepochopil, ale pokračoval jsem v chůzi s davem.

Když jsme došli až k radnici, muži, co šli první, rozrazili dveře a vydali se nahoru po schodech. Po chvíli jsem uslyšel křik. Spolu s ostatními jsem se vydal nahoru. Uviděl jsem, jak pár mých příbuzných bojuje s konšely. Vydal jsem se jim na pomoc.
"Dělej, vyhoď ho z toho okna," zakřičel na nás někdo. Než jsem se nadál, jeden z konšelů byl z místnosti pryč. Přiskočil jsem k oknu a už jsem jenom viděl, jak konšel leží na zemi a jeden z husitů do něj symbolicky zapíchl svoji dýku.
Udělalo se mi mírně nevolno a co nejrychleji jsem se snažil dostat z budovy pryč. Minul jsem několik bojujících skupinek a po chvíli motání se na schodech jsem se konečně dostal ven.

Venku to byl ještě vetší masakr než vevnitř. Vypadalo to, jako by se sem seběhli lidé z celé Prahy. Někteří jenom přihlíželi, někteří se dokonce dali i do boje. Zbaběle jsem se rozběhl pryč. Upřímně, nesnášel jsem krev a násilí. Když jsem to jednou řekl svému otci, který byl významný bojovník, vysmál se mi, že jsem slaboch. Možná to byla pravda.

Co nejrychleji jsem došel domů, kde mě přivítala manželka. O dění ve městě neměla ani tušení.
Konečně se blížila noc.
"Půjdu se projít," řekl jsem jí, když se chystala do postele a ona mi jenom přikývla. Vyklouzl jsem do potemnělého večera a nenápadně jsem se plížil podél domů. Konečně jsem došel k jedinému rozsvícenému domu v celé ulici. Zaklepal jsem na okno. Po chvíli se pootevřely dveře a silné ruce mne vtáhly dovnitř.
"Chyběl jsi mi," zašeptal mi do ucha.
"Ty mně taky..."

Dveře se za námi zavřely a světlo zhaslo. Do svítání jsem musel být doma. Ale díky nocím, jako byla tahle, jsem byl rád, že jsem naživu.

A co si myslím o tom, co se stalo tu neděli? Upřímně, doteď nevím, co to všechno mělo znamenat...