Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je večer. Všude je ticho a tma. Žádné auto už nejede v okolí, aby vyrušilo pomalu usínající obyvatele nedaleké čtvrti. Nikde žádná lidská noha. Je nov, a tak měsíc neozařuje smutné kouty londýnského nábřeží. Jen kužely pouličních lamp osvětlují zpustlé ulice. V těch nejzazších koutech se ukrývají osamělé kočky, které se choulí v roztrhaných krabicích před nočním chladem. Z nedalekého městského lesa se jen občas ozve strašidelné zahoukání staré sovy. Všichni už zalezli do svých vyhřátých bytů. Mají už jistě po večeři a své děti už uložili ke spánku. Ti, co nemusejí zítra vstávat kolem osmé do práce, sedí nad knížkou či šachovou partií.

Je už půl dvanácté, když vtom někdo kráčí osamělou ulicí. Ale kdopak to může v tuto pozdní hodinu být? Kdo se v tuto dobu nezahřívá u rozpáleného krbu a nepopíjí teplý anglický čaj? A zatím se potlouká osamělými uličkami Londýna? Z tmy se vynořují tři postavy. Jejich chůze je pomalá. Kdopak by se také divil? Nikam už nemusí spěchat. Poslední vlak z londýnského nástupiště odjel před několika minutami a pokud se teď procházejí po nábřeží Londýna, jistě se nehodlají nechat zítra ráno vzbudit budíkem před devátou hodinou. Jejich tváře lze rozeznat až poté, co na ně posvítí pouliční lampy. S velkým překvapením lze rozpoznat známé tváře belgického detektiva Hercule Poirota, jeho přítele Hastingse a inspektora Jappa. Nejdou tudy náhodou. Vracejí se z nedaleké prvotřídní restaurace Blue Star, kam je inspektor pozval na večeři. Noční klid náhle vyruší inspektorům hlas.

"Poirote, Vy jste skoro nic nejedl?" říká inspektor.
"Jappe, ale ano. Vy jste neviděl ten salát, co jsem měl?" odpovídá Poirot.
"Ale viděl. Já jsem si dal pěkně krvavý biftek s pěkně propečenými brambůrky, ne nějakou stravu pro králíka."
"No jo, vy Angličané," namítá Poirot. "Když jdu jednou za čas do takové slavné restaurace, pořádně se najím, ne?"
"Přestaňte se už hádat," na to Hastings, "pojďme si raději zavzpomínat na staré časy. Vzpomínáte si na tu vraždu paní Ketteringové v tom vlaku?"
"Jistě," odpovídá Japp, "kdo by mohl zapomenout na vraždu v Modrém vlaku a krádež šperků?"
"A co ta vražda v zubařské ordinaci," připomíná Japp. "Ta byla hodně neobvyklá. Každý se bojí jít k zubaři, ta bolest. Ale nikdo nepomyslí na to, že místo vytrženého zubu může přijít o život."

Pomalu se blíží ke starému klášteru. Slavný Big Ben právě odbijí dvanáctou hodinu a už se i značně ochladilo. Všichni tři se schoulí do svých kabátů. Najednou se Poirot zastaví a povídá: "To je ale zima, měli bychom už pomalu jít, ale když jste začali s těmi starými časy, vybavila se mi jedna vzpomínka. Povím vám jeden příběh, který se stal hodně dávno. Možná si ho už ani nepamatujete, i když jste u toho byli. Pojďte, sedneme si na tamtu lavičku."
"Tak dobře. Už jsem zvědavý," říká nedočkavě Hastings.

Vstoupí zastaralou bránou na hřbitov vedle kláštera. Tento klášter je už hodně starý a pomalu a jistě chátrá. Nikdo se už o něj nestará, možná také proto, že sem nechodí mnoho lidí. Vysoká zeď zakrývá všechny zarostlé kouty okolní zahrady a sluníčko tu už svými paprsky ani v letním odpoledni neproniká přes neprostupné větve mohutných košatých stromů. I hroby, které se zde nacházejí, jsou sice staré jen dvacet let, ale na lidi, jež v nich leží, už dávno všichni zapomněli. Jsou porostlé břečťanem a zakryté opadanými listy a pavučinami. Všichni tři se posadí na lavičku, která tu ještě kupodivu zůstala a Poirot začne pomalu vyprávět: "Salisbury je známé tím, že se o tomto malém městečku vypráví hodně příběhů, pravdivých i nepravdivých. Jeden příběh je však jistě pravdivý. Zažili jsme ho všichni tři. Vidíte těchto devět hrobů a devět křížů? Těchto devět hrobů a křížů..."
Přeruší ho ale Hastings: "To mi připomíná jednu písničku! Dávám sbohem břehům..."
"Ale Hastingsi, ta písnička se nejmenuje devět ale Tři kříže!"
"Není to jedno?" namítne Hastings, "devět nebo tři."
"Už mě, prosím Vás, nepřerušujte. Takže, těchto devět hrobů a křížů ukrývá jeden z mnoha zločinů, které se staly tam v Salisbury. Začalo to tehdy v Londýně...

Jednoho krásného podzimního dne, kdy se na stromech držely jen poslední lístky a mrazivý vzduch už nepříjemně kousal do nosu, mi slečna Lemonová nabídla, abych strávil poslední listopadový víkend s ní v městečku jménem Salisbury. Bylo to právě v té době, kdy na mé dveře zaklepal nějaký ten klient jen jednou za čtrnáct dní, a to jenom s prosbou, abych našel jeho služebnou, která odjela ke své tetě na venkov, nebo ztracený zásnubní prstýnek. Takové případy ze zásady odmítám. A tak jsem nabídku slečny Lemonové přijal a společně s Vámi, Hastingsi, jsme se následující pátek vydali do tohoto malebného městečka, kde měly proběhnout oslavy ke dnu založení místního kláštera.

Celé městečko žilo přípravami na oslavu. Jedna z jeptišek kláštera byla přítelkyně slečny Lemonové, jmenovala se Lucy, a právě ona nás pozvala na návštěvu. Ubytovala nás v budově kláštera. Pokoj, jenž jsme měli k dispozici, však neskýtal mnoho možností krácení dlouhé chvíle. Dvě postele, skříň pro pár kusů našeho oblečení a v rohu malé umyvadlo zahalené do lepkavé pavučiny. Žádný velký luxus, na přespání nám to však muselo stačit. Jeptišky nás samozřejmě mile přijaly a byly překvapeny nezvyklou návštěvou.

Do Salisbury jsme přijeli dopoledne, a tak jsme měli ještě čas na prohlídku nedalekého zchátralého hradu lorda Doyla. Náhle mě Hastings přerušil: "Ano, pane Poirote, už si vzpomínám. Průvodkyně tohoto hradu nám vyprávěla o duchu lorda Doyla, který tam straší a za úplňku prochází městem, aby našel toho, kdo mu před lety přeťal jeho čáru života."
"Ano, Hastingsi, pamatujete si to velmi dobře, ale už mě, prosím, nepřerušujte, abych mohl pokračovat."
Tak tedy po návštěvě tohoto pro některé strašidelného hradu, opředeného pověstmi, jsme se vrátili do kláštera, kde již bylo vše připraveno k zahájení slavností. Společenský pokoj kláštera byl vyzdoben všelijakými pentlemi a stoly se prohýbaly pod množstvím různých delikates, které celé dopoledne připravovaly dvě z místních jeptišek. Všichni se náležitě bavili a k tanci jim hrála Salisburská hospodská kapela. Jelikož mé taneční umění není takové, abych ho mohl ve společnosti předvádět, přisedl jsem si ke starostovi, jenž si nenechal uniknout příležitost prohodit se mnou aspoň pár slov a zvesela spustil: "Dobrý den, pane Poirote, to se jen tak nevidí, aby osobnost Vaší velikosti zavítala do takových odlehlých končin, jako je právě naše městečko. Doufám, že se Vám dnes bude dobře spát. Je totiž úplněk."
"Problémy se spaním mám docela často a myslím, že nějaký měsíc na to žádný vliv nemá," odvětil jsem.
"Dejte si ale pozor. Být Vámi bych se raději případné noční procházce vyhnul. Víte přece, co se říká. Ducha Lorda Doyla už tu pár lidí vidělo, ale já osobně jsem ještě tu čest neměl."
"Snad přece nevěříte kdejakým povídačkám. Já jednoduše na duchy nevěřím," rezolutně jsem odmítl jeho tvrzení, a protože ručičky na mých hodinkách už ukazovaly téměř půl dvanáctou, odebral jsem se do naší skromné jizbičky a šel spát.

Bim bam. Hodiny na klášterní věži odbily dvanáctou hodinu, když jste Vy, Hasingsi, náhle vtrhl do našeho pokoje a s výrazem vyděšeného dítěte, které právě uvidělo strašidlo, mi oznámil: "Pane Poirote, vstávejte. Právě přiběhla jedna z jeptišek. Říká....říká, že před branou kláštera leží Luciin bratr s proříznutým hrdlem!"
Jelikož můj spánek nebyl příliš hluboký, po pár vteřinách jsem byl už schopný rychle reagovat, a tak jsem přes sebe přehodil kabát a běžel společně s Vámi ven, kde už se před zrezivělou klášterní branou shromáždila skupinka účastníků oslav. O pravdivosti Hastingsových slov jsem se mohl na vlastní oči přesvědčit. Tělo mrtvého muže leželo v kaluži krve, která ještě stříkala z proříznutého hrdla.
Všichni byli zděšeni a z většiny očí se dala vyčíst jediná myšlenka: Byl to on, duch lorda Doyla. To však nebyl můj pohled na skutečnost. Jak jsem již zmiňoval, na duchy jsem nevěřil, nevěřím a nikdy věřit nebudu. Lidé byli vyzváni k tomu, aby se vrátili zpátky do kláštera a tohoto pokynu samozřejmě uposlechli. Oslavy tedy skončily a bylo zapotřebí přivolat policii. Tohoto úkolu se chopil ještě trochu vyděšený Hastings. Až v této chvíli přiběhla k místu vraždy také samotná Lucy.
"Ne, to nemůže být pravda. To nemůže být přece Jeremy," s obličejem plných slz se prodírala davem lidí, aby spatřila bratrovu tvář. Tomuto bolestivému pohledu však raději slečna Lemonová zabránila a odvedla ji do kuchyně, kde jí nabídla skleničku brandy na uklidnění.

Během půlhodiny zaskřípaly brzdy a do Salisbury se přiřítila auta Scotlandyardské policie. S mrzutým obličejem vystoupil také inspektor Japp a hned nás obšťastnil poznámkou: "Pane Poirote, jak Vy to děláte, že jsme vždy na místě, kde se stane nějaká vražda? Dokonce i v takovém zapadákově jako je Salisbury."
"Jappe, Jappe, říkáte to, jako kdybych zato mohl já, ale opravdu to nikdy nebylo v mých plánech. Přijel jsem zde jenom na oslavy."

Policejní patolog měl práce dost, a tak jsme se všichni tři odebrali do útrob kláštera, kde už na nás nedočkavě čekal hlouček třiceti vyděšených lidí, kteří čekali na uspokojivé vysvětlení nastalé situace. Policejní inspektor Japp si ihned sjednal pořádek: "Takže, jelikož se jedná o vraždu, o tom nemůže být pochyb, je nutné Vás všechny vyslechnout. Postupně si vás budeme zvát do jednoho vybraného pokoje a každého podrobíme náležitému výslechu."
Takto naše celonoční práce začala. Vyslechnout asi třicet lidí trvá nějakou tu hodinu, a tak jsme byli rádi, že Kathy, jedna z jeptišek, byla tak ochotná a uvařila nám všem šálek silné kávy, která nám dopomohla k bdělosti na celou noc. Postupně se ve vybraném, tedy našem skromném pokoji vystřídalo deset obyvatel Salisburského městečka, starosta, patnáct lidí, kteří do kláštera přijeli s jediným úmyslem, a to kvůli účasti na oslavách, a devět jeptišek. Museli jsme vyslechnout i nervově zhroucenou sestru Jeremyho, Lucy. Tu jsme si ale nechali až na závěr našeho celonočního výslechu, tedy až do ranních hodin, kdy už byla schopna výpovědi.

"Vím, že je to pro Vás velmi těžké, ale zkuste si vzpomenout, co jste dělala včera a kdy jste naposledy viděla svého bratra," těmito slovy započal Japp svůj výslech. S ještě trochu roztřesených hlasem Lucy tiše odpověděla: "Ráno jsme všechny vstávaly už kolem páté hodiny, abychom stihly připravit vše potřebné k odpoledním slavnostem. S bratrem jsme zajeli do města pro potraviny a zastavili jsme se také na poštu, odkud si Jeremy vyzvedl nějaký balíček."
"Říkáte, balíček? Nevíte, kdo byl jeho odesílatelem," ihned jsem reagoval na Luciinu poznámku.
''To opravdu nevím. Bratr balíček schoval do svého batohu. Byl ale značně znepokojený a zdál se mi nervózní. Když jsme přijeli zpátky ke klášteru, pomohl mi odnést věci do kuchyně, kde už na nás nedočkavě čekaly Kathy a Elizabeth, které se mnou až asi do půl čtvrté vařily a připravovaly večeři a pohoštění. Jeremy odešel a to bylo naposledy, kdy jsem ho viděla živého." Luciinu tvář zalily slzy.

Po výslechu všech osob přítomných na oslavách, jsme konečně aspoň na pár hodin ulehli ke spánku. Naše další pátrání po vrahových stopách započalo kolem poledne. Po vynikajícím obědě, který uvařila Kathy, jsme se odebrali na radnici. Starosta nám dal k dispozici záznamy místní matriky a místní kroniku. Díky jeho pomoci jsme se dopátrali zajímavých souvislostí. Zjistili jsme, že kdysi dávno, ještě za doby lorda Doyla, měl s ním jakési spory o pozemky, sousedícími s jeho hradem, správce kláštera, velmi vzdálený příbuzný matky Jeremyho a Lucy. Při lovu lord Doyle zabloudil v lese nedaleko kláštera a od té doby o něj už nikdo neslyšel. "Tak přece jen to byl vážený lord Doyle," neodpustil si trpkou poznámku inspektor Japp. Můj názor na toto tvrzení byl jasný, hledal jsem pouze racionální vysvětlení.

"Poirote, tak už nás přece dále nenapínejte. Začíná už mi být vážně zima a mé nohy už jsou jako dvě kostky ledu," poznamenal promrzlý inspektor Japp, "máte pravdu, vzpomínám si, že jsem měl tento případ na starosti, ale je to velmi dávno, co se tato vražda stala a už si vážně nevzpomínám, kdo byl vrahem. Byl to tedy duch lorda Doyla?"
"Tak dobrá, já Vám tedy stručně objasním, jak byla tato vražda spáchána a kdo byl jejím autorem."
Nevím, jestli si vzpomínáte aspoň Vy, Hastingsi, ale když už jsem s vyprávěním začal já, tak to už dokončím. Celá vražda, i když s tím ze začátku nechtěla většina souhlasit, měla racionální vysvětlení. Motivem této vraždy byl spor, ale úplně jiný, mnohem aktuálnější, ne několik set let starý, a to mezi Jeremym a Kathy, jednou z jeptišek. Ano, byla to ta, která se o nás laskavě a ochotně starala po celou dobu naší návštěvy. Zamilovala se totiž do Jeremyho, ovšem protože on už měl svou dívku, nezbývalo mu nic jiného než říct Kathy ne. Ta to nesla docela špatně a jak nám později vypověděla, řekla si, že když nemůže Jeremy patřit jí, ať nepatří nikomu.
"A jak to celé vůbec provedla? Pokud si dobře vzpomínám, po celou dobu trvání oslav jsem ji viděl v místnosti a dokonce jsem měl možnost s ní tančit," vyzvídal dále Hastings.
To ano, ale už jste zapomněl na ten okamžik, kdy došel jablečný mošt a Kathy s Elizabeth pro něj došly do sklepa. Elizabeth tak Kathy poskytla potřebné alibi. Obě totiž byly nerozlučné kamarádky už od dětství. Kathy si domluvila s Jeremym poslední společnou schůzku, aby mu řekla, jak moc ho miluje. On jí ale ukázal zásnubní prsten, který mu přišel ráno poštou až z Londýna a byl určen Rosemarry, jeho nastávající. To však Kathy nemohla přenést přes srdce a nožem, jenž měla zrovna v zástěře, mu podřízla hrdlo a snubní prstýnek, který byl určen Rosemarry, si navlékla na svůj prst. Tvrdila nám pak, že dopoledne ji požádal Jeremy o ruku a svatba měla být následující měsíc a také proto chtěla odejít z kláštera.
"Tak takhle to nakonec bylo," rozpomenul si nakonec Hastings.
Jappovi to však bylo vcelku jedno. Byl promrzlý až do morku kostí, a tak jen prohodil: "Kdo s tím vůbec začal? Vzpomínat na staré časy. Vždyť ještě nejsme tak staří."
"Myslím si, Jappe, že v tomhle nemáte pravdu. Vy sám si přece už na to nevzpomínáte, a to se to událo asi tak před dvaceti lety. Za tu dobu všechny jeptišky tohoto kláštera spokojeně odpočívají v těchto devíti hrobech. I tu hříšnou devátou zde pochovali. Ale také si myslím, že pro dnešní večer bylo vzpomínání až až."

Všichni tři se zvedli, prošli zastaralou branou hřbitova a pokračovali zpustlou ulicí v jejich cestě domů.