Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Poručík Martinéz, bodrý chlapec s rancem nekonečných nápadů, pracoval na zdejší základně jako pobočník velitele Juvéze. Plukovník Juvéz byl starší a trochu natvrdlý chlap, vždy prvně střílel, než přemýšlel, ale přesto měl u mužstva respekt a báli se ho. Avšak armáda není jen o střílení a všechny ty vedlejší úřednické práce zastával vzdělaný Martinéz. Takhle to šlapalo půl dekády.

Jenomže po letech už Martinézovi přišlo vše stereotypní, nudné, že on je stále zalezlý nad papíry v kanceláři za pár šupů a že Juvéz je venku, řve na vojáky a přitom má kapsy dvakrát tučnější.
Tak jednou, ačkoliv předpokládal, že nepochodí, zašel za plukovníkem, aby mu trochu přidal a dopřál taky trochu času na cvičišti. Plukovník se rozchechtal, jako by mu někdo pověděl povedený fór, ale pak zvážněl a zamračil se: "Poručíku, zalezte si do těch papírů a nepleťte se tam, kam nepatříte. A nebojte, od nového roku se zvyšují platy, tak taky něco dostanete, ale víc jak o 2 % brutto to nebude, s tím počítejte! Ven!" Ukázal striktně na dveře a usedl si za svůj stůl.
Poručík s nehybnou tváří a velkým zklamáním odešel zpět do své kanceláře k účetnictví.

Po nějakém čase poctivého zařezávání ho opět napadlo něco, jak by ten stereotyp mohl trochu osvěžit a ještě by na tom vydělal - účetní podvody. Velitel je hlupák, třeba by nic nepoznal, přebytky nebo manka přece kontroluje jen poručík. Nikdo tedy nepozná, jestli například ve skladu něco chybí, nebo ne. Má to spočítané jen on, nikdo z vojáků na tom není lépe jako plukovník. Takže to začalo tak, že poručík tajně odnášel ze skladu menší zásoby, především munici a lehčí palné zbraně včetně paralyzérů. Na černém trhu na tom trhne mnohem více než v běžném gunshopu. V blízké Havaně je takových trhů dost a nejsou až tak moc hluboko. Poručíkovi ten jeho nový "kšeft" začal vynášet...

Časem, když už vzal dostatek munice a pistolí, aby se na oko nedalo nic poznat, přešel na těžší kalibry: samopaly, brokovnice a jednou začas i kulomet. Do skladu pro to chodil jedině v noci, a protože to nelze schovat jen tak pod kabát, vozil vše na vozíku, který si vypůjčil z kůlny. A aby přece jenom někdo neměl řeči, založil si poblíž skladu skalku a začal se o ni starat, navážel tam hlínu a stejným vozíkem odvážel i zbraně. Naprosto bezpečné, aspoň to si myslel.

Jednoho dne přišel do Martinézovy kanceláře Juvéz, naštvaný a nervózní: "Martinézi, můžete mi něco ksakru vysvětlit!? Kam se poděl ten kulomet ze skladu? Ten, jak byl blízko dveří!"
Martinéz mlčel, rozbušilo se mu srdce a z čela se stalo jedno velké jezero.
Rozčílený plukovník pokračoval: "Martinézi, vy jste mě neslyšel!? Mám to z vás vymlátit, hergot!" a bouchl do stolu tak silně, až se všechna lejstra, co na něm měl, rozletěla po kanceláři. Pak popadl němého Martinéze, který už rezignoval, za flígr a odtáhl jej do skladu. Ukázal mu to místo, kde měl být kulomet a znovu se na něj poručíka zeptal. Nic, ještě jednou, ale zase nic, tak to nevydržel a dal mu do nosu. Poručík upadl na bedny s municí, ale moc si nenatloukl. Plukovník ho proto zvedl a praštil jej do břicha a pak loktem do tváře, až upadl do postavených pušek, které tak porazil. To už tekla krev i pár modřin přibylo. Velitel ho však nesbíral a kopal do něj dál...jednou, dvakrát, pak se ale už neudržel a kopal jako divý. Když viděl, jak se poručík už nehýbe a je samá krev, odešel ven ze skladu s odplivnutím.

Asi po hodině se poručík probral, sice pomlácený a zakrvácený, ale živý. Naštěstí se mu povedlo vstát a kulhavou chůzí odešel ze skladu, při cestě vzal přilehlou osmatřicítku. Chtěl jít do kanceláře za velitelem, ale spatřil jej už venku u vojáků, kteří stáli kolem nějakého kulometu, ze kterého byly vypadlé roztříštěné diamanty. Mlátil tam jakéhosi vojína, který si patrně onen kulomet vypůjčil na cvičiště a při střílení tohle rozstřílel. Nikdo si v tu chvíli nevšiml zničeného poručíka s bouchačkou připravenou k palbě, ale jemu se najednou něco nezdálo. Jak třeba přišel k těm diamantům? Plat velitele byl vysoký, ale ne tak vysoký, aby si mohl dovolit tak drahou věc. Zašel tedy do kanceláře velitele, dokud on se baví s vojáky, a trochu se porozhlédl. Ve skříni našel mnoho lejster od advokátní firmy, soukromého detektiva i od finančního poradce. Byly to zprávy, v nichž se objevovalo Martinézovo jméno. Plukovník odhalil jeho nekalou činnost. Bylo tam dopodrobna napsáno o všem, co všechno Martinéz ze skladu ukradl, kde to prodával a na jaký účet schovával. A podle dat už s tím Juvéz začal pár dní po Martinézově návštěvě v jeho kanceláři s žádostí o přidání a trochu odpočinku s vojáky. Nejhorší bylo, že Juvéz nějak získal povolení k inkasu z Martinézova účtu na neomezenou částku, takže on si sice peníze ukládal, ale Juvéz mu je poté nádherně luxoval. A za ně si pak mohl pořídit diamanty, které si schoval do kulometu; do toho největšího, protože tam byl jen jeden a myslel si, že ho Martinéz nevezme. I tak se to ovšem Juvézovi nepodařilo, neměl ty diamanty kupovat a už vůbec ne schovávat do kulometu. Vzdělaný opravdu nebyl, i když v tomhle Martinéze přechytračil.

Jakmile pak rozhněvaný Juvéz s roztříštěnými diamanty přišel do kanceláře, Martinéz věděl, co má udělat. Stačil vyslovit poručíkovo jméno a mozek se mu rozprskl po celé místnosti. Pak si Martinéz sedl na místo, kam si myslel, že patří - do Juvézova křesla a udělal to samé, co Juvézovi. V kanceláři zůstala ležet dvě těla s rozprsknutými hlavami, kousek od nich byla ona lejstra a v pomalu studených rukách dřímal Juvéz ještě ty diamanty, kvůli kterým takhle oba skončili.