Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Redakce, v níž jsem zaměstnán, se sice jmenuje Nový svět, ale vůbec nový mi nepřijde, alespoň ne v oboru, na který se specializuji - na vražedné kriminální činy. Vraždy se totiž dějí stále stejné jako kdysi a ani motivy se moc nemění. A právě takový příběh, téměř podle knihy jednoho starého ruského spisovatele, vám přiblížím.

Petr D. se snažil živit uměním. Maloval různé obrázky a prodával je na Karlově mostě. Leč jeho podivné metody malby se nikomu moc nezamlouvaly, a tak jeho díla nešla na odbyt tak, jak by si představoval. Bez známostí se těžko stanete světaznalým malířem, i to si on pomalu začal uvědomovat, avšak přesto do práce chodit nechtěl, nikoliv z lenosti, ale z přesvědčení. Po vystudování pražského gymnázia nikam nenastoupil, ani na vysokou, vzdělání ho prý brzdilo v umělecké činnosti, stejně jako by ho zbrzďovalo i zaměstnání.

A tak není divu, že zanedlouho mu docházely peníze i na nájemné a majitelka mu hrozila vyhazovem. Chtěl jí prodat své obrazy, ale ona mu je doslova hodila na hlavu a dala striktně najevo, aby co nejdříve zaplatil, nebo se vypakoval. To umělce popudilo, v tu chvílí měl jasnou představu, co musí udělat.

Jednoho rána se probudil a u dveří už bušila majitelka bytu, aby jí dal peníze nebo vypadl. On jí slíbil, že do večera ty peníze sežene a aby ho večer čekala. Nebydlela ve stejném činžáku, majitelka měla na starosti více bytů po celé Praze, spíše většinou v těch zapadlejších oblastech. Avšak důrazně jej upozornila, ať na ni nic nezkouší, jinak další den bez řečí musí zmizet.
Nakonec to byl ale někdo jiný, kdo další den zmizel...

Petr D. v ten večer dorazil do jejího bytu na Hradčanské a předstíral, že má peníze, v ruce držel poměrně nabitou peněženku. Majitelka jej pozvala dovnitř, načež mu tu peněženku okamžitě vytrhla z ruky a zády k němu si chtěla její obnos přepočítat. Náhle však zjistila, co je vlastně uvnitř - jen rozstřižené papírky... Otočila se a chtěla mu začít nadávat, místo toho spatřila, jak se umělec chopí cínové sošky z police a přibližuje se k ní. Majitelka se polekala, ihned ho začala prosit, aby sošku položil, ať zanechá hloupostí. Přitom ustupovala pomalým krokem od něj, až narazila do zdi. Začala zoufale křičet, Petr D. se rozmáchl, ona se sklonila a asi za dvě vteřiny ucítila strašlivou bolest na hlavě, pak další, další a tu poslední již nevnímala, byla bezpochyby mrtvá.

Umělec se nepoložil, měl moc dobře promyšlené, co udělá. Po činu mrtvou zabalil do koberce a odnesl dolů do sklepa, kde ji uzavřel do její kóje. Pak se pustil do zábavnější práce, prohledávání bytu. Hledal peníze, zlato, šperky či jiné cennosti, ale zprvu nacházel jen bezcenné cetky. Ta žena si dobře uměla schovat to, na čem jí záleželo. Až nakonec skrýš našel pod postelí a v ní doslova královský poklad: šperky, zlato, prostě vše, po čem toužil a proč udělal to, co udělal.

Když se radoval z nalezeného pokladu, otevřel někdo dveře a hlučně zakřičel: "Zlatíčko, jsem doma!" A při tom se uchechtával, snad i něco pobrukoval. Ten muž byl očividně opravdu silně opilý. Petr D. se vyděsil, nemohl si představit, že by taková megera měla manžela, nikdy s ním v jeho baráku nebyla a nikdy o něm ani nemluvila, avšak kdo jiný by to mohl být? Pro Petra D. to byl nechtěný svědek...

Muž se ovšem dál jak do předsíně nedostal, lehl si tam na lavici a tvrdě usnul. Přestože nic neviděl, Petr D. nechtěl nic riskovat, opět vzal tu sošku a pěti ranami ho sprovodil ze světa. Byl to opravdu snadný terč. Potom ho taky zabalil do koberce a dal vedle jeho ženy do sklepa. Z domu odcházel asi po půlnoci s jměním v tašce.

Nějakou dobu si užíval života plnými doušky. Zaplatil si nějaké noviny, aby o něm napsali a kšefty se mu začaly jen hrnout. "Novodobý Picasso", jak ho novináři přezdívali, se těšil nevídané popularitě. Jenomže i přes to všechno se nezbavil špatného svědomí. Věděl, co způsobil a litoval toho. Často se novinářů soukromě ptal, co je nového, jestli se na Hradčanech nestal nějaký mord, oni však netušili, kam tím míří, jako kdyby o té dvojité vraždě zatím kromě něho vůbec nikdo nevěděl.

Nakonec mu to nedalo a vydal se na místo činu, co se tam stalo. Klíče si nechal, takže se bez problémů dostal jak do bytu, tak do sklepa. Tam vše bylo netknuté, jak on tehdy zanechal. Nejspíše je nikdo nepohřešuje, ba ani nepotřebuje. Naneštěstí, když vycházel z bytu, potkal starší dámu, jak vychází z protějšího bytu, asi drbnu, hned totiž začala s otázkami, co je se starými, proč nevycházejí a podobně. Petr D. si uvědomil, jakou chybu udělal, že se tam vrátil. Teď se bude muset zbavit dalšího člověka...

Nemohl ji však zavraždit na chodbě, kdykoliv tu mohl někdo přijít, a tak staré dáme nabídl své rámě a kam že chce zavést. Ona se rozesmála a poslala ho pryč, prý potřebuje jen do sklepa pro nějaký květináč. Nic horšího nemohla, chuděra, říct. On se jí samozřejmě vnutil a s výmluvou, že do sklepa taky jde, tam spolu odešli. Mezitím jí vykládal různé povídačky o tom, kdo je a co v jejich bytě dělal. Pak se dole rozloučili a ona šla ke své kóji, on jakoby k té své. Otevřel ji a hledal něco těžkého, čím by ji zabil, leč nic nenašel, jen provazy a lepenku. Stařenka už chtěla odejít, ale Petr D. k ní rychle přistoupil a zezadu jí dal pěstí do hlavy, ona spadla, načež schytala ještě pár ran do obličeje. Potom ji v bezvědomí odtáhl do kóje s mrtvolami, svázal ji a ústa zalepil lepenkou. Následně "svůj" i její sklep zamkl a ponechal si i její klíče. Na chodbě už nikoho nepotkal a odešel pryč.

Další dny žil v nejistotě, jestli tu starou ženu někdo neobjevil. Jeho oblíbené malování ho už přestalo bavit, nenaplňovalo jej jako dřív. Ztratil chuť i podplácet noviny a utrácet peníze. Nic ho nebavilo. A v takovém stavu se mu najednou do ruky dostala kniha Zločin a trest, kde chudý student zabil lichvářku i nechtěnou svědkyni a po činu se tím začal užírat až do té chvíle, než se přiznal. Petr D. se s tím "hrdinou" ztotožnil, četl do jisté míry o sobě. Ale k dobrovolnému přiznání se už nedopracoval.

Nedlouho po posledním činu Petra D. uslyšeli mladí manželé nad sklepem v domě na Hradčanské podivné bušení zezdola, nepřestalo ani v noci, takže se tam k ránu vydali zjistit, co to je. Do kóje, odkud se klepání ozývalo, nebylo přes krytí vidět, a tak muž přeřízl zámek, aby se mohl dostat dovnitř. Tam zprvu zahlédl zoufalou stařenu v provazech, pak se zaměřil na dva vysoké koberce, z nichž se linul odporný smrad. Stařena hned po vysvobození vyjekla, že jsou to mrtvoly a kdo ji tam uvěznil.

Po Petru D. se rozjelo celostátní pátrání. Noviny, které uplácel, ho s radostí práskly. V momentě, kdy se duševně připravoval na výslech na policii, zazvonili u jeho dveří dva policisté. Petr D. se ničemu nebránil, neměl důvod nic zatajovat, Raskolnikov z té knihy taky nelhal, a tak policii vše vypověděl do nejmenšího puntíku.

U pozdějšího soudu vyfasoval dvanáct let natvrdo, to jej ovšem ponechalo v klidu a celé soudní přelíčení měl takový uklidňující pohled, jako by neměl před trestem, ale po trestu.
"Za své kariéry u soudu jsem se nesetkal s tak klidnou reakcí při vynesení rozsudku," prohlásil soudce, když Petra D. odváděli ze soudní síně.
Petr D. se i přes nesouhlas svého obhájce neodvolal a do vězení se těšil, jak ho ovlivní v tvorbě svých maleb, ke kterým se opět radostně vrátil.