Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jmenuji se James Scott. Pracuji jako soukromý detektiv v New Yorku. Lidé si mě najímají, abych vyřešil například vraždu příbuzných, nebo abych vypátral něco, co už bylo dávno zapomenuto. Na záhadu, kterou Vám chci vyprávět, si mě ale nikdo nenajal...

Když jsem totiž před nedávnem otevřel noviny, abych si přečetl nejčerstvější události, zaujal mne jeden článek. Nebyl to jeden z těch typu "V dole záhadně uhynuli dva horníci" nebo "V Mezopotámii právě vykopali nejstarší pozůstatky Tutanchamonovy hrobky". Ne. Byl něčím výjimečný. Už od pohledu na něj mi tuhla krev v žilách. O to víc jsem se o něj začal zajímat. "DŮM HRŮZY ZABÍJEL" - tak zněl název na první straně časopisu New York Times. Nemohl jsem ani číst, jak jsem byl rozrušený: "Je to jako zlo, které přichází ze záhrobí. Smrt tam číhá za každým rohem..." Takto popisuje své pocity Kate Brownová, bývalá majitelka domu hrůzy, jež jako jediná přežila masakr v domě 315...

Na Internetu jsem si zjistil další informace jak o domu 315, tak o celé rodině Brownových. Kate Brownovou hned po tragédii umístili do ústavu pro choromyslné. I když se už začínalo pomalu stmívat, rozhodl jsem se, že déle už čekat nemůžu. Sbalil jsem si nejnutnější věci, blok a tužku, a vyrazil.

Kate seděla na své bíle povlečené posteli, těsně přitisknutá ke zdi a schoulená do klubíčka. Přistoupil jsem k ní blíž a opatrně ji oslovil: "Paní Brownová, mohla byste mi říci něco o katastrofě, která se odehrála v domě 315?" Kate na mě vyděšeně pohlédla a začala s hrůzou v hlase opakovat ty samé věty: "Všichni umřeli! Ten dům je zlý! Všichni umřeli! Ten dům je zlý!" Najednou věty opakovat přestala. Rychle mě chytila za paže a s hrůzou v hlase řekla: "Nechoďte do toho domu!" To mě ale neodradilo.

Časně ráno jsem vyrazil. Cesta ubíhala vcelku rychle. K večeru jsem už projížděl prašnou cestou, která vedla až k onomu místu. Zastavil jsem a podíval se na dům. Okamžitě mi přejel mráz po zádech. Byl to obrovský dům postavený v gotickém stylu. Je to zvláštní. Každý druhý člověk by vzal hned nohy na ramena a utekl co nejdál. Ale mě ten dům přitahoval jako magnet. Kráčel jsem stále blíž a blíž. Až jsem se dotkl kliky u jeho dveří. Byla studená. Skoro jako ruka nějaké mrtvoly.
"Ááá!" zařval jsem hlasitě a uskočil. 'Sakra Jamesi! Vždyť to byl jen tvůj odraz na staré měděné klice!' -
'Mám z tohoto domu divný pocit,' poznamenal jsem si ještě pro sebe, stiskl kliku a vešel do dveří.

Na Internetu se psalo, že krev byla úplně všude - po stěnách, na zemi, na křeslech, jak v kuchyni, tak v obývacích pokojích. Těla se ovšem nikde nenašla. Ani kousek nohy, ruky, ani žádné vnitřnosti. Nic. Jenom krev... Zvláštní ovšem bylo, že teď tu nebyla ani ta krev. Jako by se někam záhadně vypařila. Všude bylo čisto. A pochybuji, že by někdo po tom všem celý dům od základů vyčistil.

Když jsem si důkladně prohlédl obývací pokoj, napadlo mě, jestli tento dům má také sklep. Měl. Hned vedle schodů do druhého patra se točilo dolů úzké temné schodiště. Opatrně jsem našlapoval na několik desítek let staré trámy. Kromě pár odložených věcí tu vcelku nic nebylo. Stejně jsem si to tu důkladně celé prošel. Po celou dobu jsem cítil takový divný pocit, že mě někdo sleduje. Zrovna když jsem se chystal vydat se zpět do prvního poschodí, pocítil jsem, jak mi něčí vlhký studený dech doléhá na krk. Prudce jsem se otočil. Nikdo tak však nebyl. Náhle jsem spatřil nějakou postavu, jak vybíhá do schodů.

"Stůj!" zakřičel jsem. Postava se velmi pomalu otočila směrem ke mně... V příšeří, které sem doléhalo zvenku malými okénky, jsem zahlédl pouze dvě rudě žhnoucí oči. Dívaly se mým směrem. Postava začala pomalu sestupovat schody, které před chvílí vyběhla. Rudé oči jí teď žhnuly ještě jasněji. Začal jsem pomalu ustupovat dozadu a mezitím se rozhlížel po nějaké skrýši, nějaké cestě, která by vedla do bezpečí. Nejlépe k vchodovým dveřím. Začínal jsem mít pocit, že se mě zmocňuje strach. V tu chvíli jsem si všiml nějakých podivných vzkazů napsaných všude kolem mě. Byly jich tam desítky! Nejprve byly nečitelné, ale jakmile si moje oči pořádně přivykly na šero, začal jsem rozeznávat jednotlivá písmena, pak slabiky a nakonec jsem dokázal přečíst celá slova - MĚL JSI UPOSLECHNOUT VAROVÁNÍ! TOHLE JE TVŮJ KONEC!

V tu chvíli se mě zmocnila panika. Jako zázrakem jsem v ruce najednou stiskl velkou lopatu. Nečekal jsem ani minutu a ohnal se s ní po temně vzhlížející postavě. Jenže lopata jí jen prolétla jako oblakem dýmu. To, co se stalo, mi opravdu vyrazilo dech. Bylo to neuvěřitelné. Nic takového ještě nikdy v životě neviděl. Ale už nebyl čas čekat, co "stín" udělá. Odhodil jsem lopatu, jež s velkým rámusem dopadla do hromady nářadí, a proběhl kolem stínu, který se za mnou jen pomalu otočil a...rozplynul se. Rychle jsem se vrhl směrem ke schodům, vyběhl je a prudce za sebou zabouchl dveře. V hlavě se mi točilo tolik nesmyslných otázek. Já si na ně ale nedokázal odpovídat. Teď jsem musel myslet jen na jedno - jak se odtud dostat. Jediná cesta ven vedla vchodovými dveřmi. Jenže jakmile jsem se k nim vrhl, zabouchly se mi před nosem. Co teď? Co mám sakra dělat?
"Okno!" zakřičel jsem na celý dům s nadějí v hlase, jenže...marně. Všechny byly zvenku zamčené. Jediná cesta, která mě mohla dostat z mé největší noční můry, je nyní nadobro uzavřená. Ale ještě je tady přece jen malá jiskřička naděje!
"Pomóóóc! Slyšíte mě někdo? Halóó!" křičel jsem z plných plic a díval se z okna s nadějí, že mě přece jen někdo uslyší, zavolá policii a já odtud konečně vypadnu. Nic. Nikdo mě neslyšel. Anebo slyšet nechtěl, protože nechtěl mít s tímto domem nic společného. Nevím. Každopádně je to teď pouze na mě. Schoulil jsem se do rohu a čekal, co se stane... Dům nejspíš ví, že se bojím a nechává mě napospas mému strachu. A až se z toho všeho zblázním, tak... "Ani na to nemysli! Nesmíš si tohle připouštět, vždyť jsi ještě pořád naživu!" Co bych teď dal za to, abych mohl být doma, anebo řešit nějakou jinou, normální záhadu. Proč jsem byl tak chtivý! Proč!? Jenže teď už je to jedno. Jsem zde.

Najednou jsem zaslechl divné zvuky. Něco tu je. Něco je v této místnosti! Postavil jsem se, abych si mohl místnost prohlédnout. Pořádně jsem se kolem sebe rozhlédl. Všechno vypadalo jako dřív, až na podivnou skvrnu na podlaze. Zvláštní. Ta tam dříve nebyla... Přistoupil jsem blíž, abych si ji mohl důkladně prohlédnout. Byla to krev! V okamžiku, kdy jsem se na kaluž krve pořádně zadíval, se rozvlnila jako moře, když do něj hodíte malý kamínek. Normálně bych si myslel, že to byla jen náhoda, ale za daných okolností mi bylo jasné, že zde opět něco nehraje. Rychle jsem ustoupil o dva kroky dozadu. Srdce mi bušilo jako o závod. Znenadání se kaluž zase rozvlnila. Jenže až teď jsem si všiml, že se o hodně zvětšila. Něco na mě ze stropu káplo... Zvedl jsem hlavu. Všude na stropě byla krev! Začala kapat na koberce, křesla, začala stékat i po stěnách. Byla úplně všude! Přesně tak, jak to psali na Internetu a ve všech novinách. Jenže na webu psali, že tu byla jenom krev, žádná těla. Najednou začalo z kaluží cosi vylézat. Nejprve mi to připadalo, jako by tam plaval nějaký list nebo něco takového, ale to, co teď leželo na podlaze, jež byla po celém svém povrchu pokrytá krví, žádný list nebyl. Ležela tam po celém pokoji poházená rozřezaná lidská těla. Tedy spíše to, co z nich zbylo. Znovu mi přejel mráz po zádech. Zničehonic se části těl začaly skládat dohromady.
"Pomóóc!" zkusil jsem zařvat, ale znovu bezvýsledně. Jako by se chtěly složit do původního stavu, ve kterém byly ještě předtím, než je někdo rozřezal napadrť. Ale to už nejspíš nikdy nezjistím. V hloubi duše jsem sice pořád tajně doufal, že se stane zázrak a já z tohoto domu ve zdraví odkráčím, ale teď už vím, že odtud se už živý nikdy nedostanu...