Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Život je zoufale zamotaný," zašeptala Erika a sklonila uslzenou tvář k zemi. Už se nedokázala dívat do rozzářených oken panelákového bytu, za kterým prožila tolik krásného a šťastného...vlastně jediné krásné ve svém životě. Ta okna ji přitahovala jako sladká limonáda vosičku, ta okna mluvila čarovnými slovy bezpečí, jistoty, tepla a lásky, otevírala zářivou náruč, volala, nabízela. Jenže Erika k nim nemohla. Nemohla, protože by tím způsobila mámě a tátovi problém. Nevlastní mámě a tátovi, tak by to mělo být správně. Jenže kdo rozhoduje o tom, kdo je vlastní a nevlastní, koho mít a koho nemít rád? Erika byla rozhodnutá, že paní Marta Klásková a pan Vojtěch Klásek jsou její skuteční rodiče, ti, kteří ji milují, ti, kteří jí dávali všechno, co mohla potřebovat a teď také ti, kteří mají zakázáno jí to všechno dávat, přestože by moc chtěli. Nesmysl, že? Bohužel.
Nesmysl, ale pravda. Bolavá, zoufalá, tvrdá pravda. Držela v ruce papírek, napsala jim dopis, ale věděla, že jim ho nikdy nehodí do schránky, protože pak by ji máma Klásková určitě vyhledala, chtěla by jí pomoci a Roman by ji zabil, nebo aspoň zmlátil, nebo by splnil kteroukoliv jinou ze svých výhružek, které od něj Erika slýchla, kterými jí vyhrožoval.
Erika se narodila jako jiné dítě. Vlastně ne, to by nebyla tak docela pravda. Okolnosti jejího narození byly trošku jiné. Narodila se doma. Její máma byla trošku zvláštní, aspoň to Erice říkali lidé, kteří ji znali, staří sousedé, lidé z pavlačového domu, kterému říkali Dům hrůzy. Je to taková stará, ale dost velká barabizna, na každém podlaží má deset bytů a podlaží je celkem pět, takže 50 bytů a v nich samí ztroskotanci. Aspoň tak to Erice dnes připadá. Dřív to ale nevěděla. Eričina máma se kdysi dávno rozhodla, že opustí civilizaci a bude žít co nejpřírodnějším životem. Samozřejmě že s tím měla velké problémy. Jak chcete žít přírodně, když ke všemu potřebujete elektřinu, plyn, umělé osvětlení. Ono udělat si v panelákovém bytě ohniště a opíkat na něm vlastnoručně uloveného králíka, to je dost problém, že? Navíc si Eričina máma další problémy přidělala. Zamilovala se do muže odlišné barvy pleti i kultury. No prostě, zamilovala se do mladého, ohnivého, pohledného a silného Roma. A tak šla z domu. Za ním, za Romanem. V Domě hrůzy ze začátku všechno šlo. Nebylo tam nic, jen studená tekoucí voda v malém bytě bez přípojek elektřiny, bez osvětlení. Topilo se v kamnech, svítilo svícemi a voda se ohřívala ve velkých hrncích. A láska mezi dvěma mladými lidmi mohla kvést. Jenže postupem času se máma začala sžívat nejen s romantikou prostředí, ale také se zvyky tamních obyvatel. Kde byly její vzletné plány a ideály o návratu k přírodě, ochraně životního prostředí. Přestala pracovat, protože jí připadalo divné, aby se ona jediná z celého domu denně vracela v podvečer uštvaná a unavená, zatímco ostatní sousedé i její vlastní manžel klidně přežívali na sociálních dávkách. Jenže aby rodina dostala sociální dávky, musela mít dítě, a tak přišla na svět Erika.
Nepříjemné zjištění. Narodila se jen proto, aby rodičům zajistila pohodlný život podle jejich představ. Jenže ty představy se začínaly bortit. Otec byl přistižen při nějaké trestné činnosti, zřejmě při krádežích, a tak šel na čas sedět. A mámě najednou bylo zatěžko samotné se starat o dítě, najednou toho bylo moc, a tak má Erika z dětství takové rozporuplné pocity lásky-nelásky, nenávisti i neobratného, omluvnéhjo sbližování. Nedokáže to přesně definovat, ale dnes má pocit, jako by pro mámu byla jen nějakou hračkou, přívěškem, nálepkou, která jí cosi umožnila, a potom už neměla právo ji dál obtěžovat. Přesto když na mámu myslí, jihne jí hlas a v krku cítí takové divné tetelení, jako by se jí stahovalo hrdlo, jako by chtěla pro mámu plakat. Máma je totiž mrtvá.
Zemřela, když se otec Roman vrátil z vězení. Nikdo přesně neví, jak se to stalo, ale Erika má pocit, že by o tom měla něco vědět. Bylo jí tehdy 7 let. Vzpomíná si na okamžik, když se otec vrátil. Vstoupil do pokoje, rozrazil dveře, mohutný, zarostlý, mnohem divočejší, než ho Erika znala z jediné zachovalé fotografie, na které vypadal ještě jako nezralý mladíček. Jí si ani nevšiml a chvatně vtrhl do ložnice, kde byla máma s nějakým sousedem. Erika si už nepamatuje, kdo to byl, ale vzpomíná si, že ho otec vyhodil na chodbu a při tom ho mlátil tak, že mu zlomil ruku. No a pak, za několik hodin, když už byla noc a Erika nikým nerušena usnula u kamen, ji probudilo houkání sanitky, křik a nadávky. Potom si pro ni přišla velmi milá policistka a odnesla ji pryč. Pryč z toho Domu hrůzy. Pryč z místa kam vstoupila smrt...