Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Probudil ho zvuk projíždějících aut. Zatracení blázni! Ani v noci nemůžou dát člověku pokoj. Rozmrzele vstal z vyhřáté postele a přešel k pootevřenému oknu. Rozhlédl se po ulici, ale nikde nebylo vidět ani živáčka. Otočil se tedy a zamířil zpět k lůžku, slibujícímu návrat do říše snů. Ale v půli cesty mu ostrá, palčivá bolest v hlavě až příliš živě připomněla trpkou skutečnost. FAYETŮV SYNDROM.
Nedávno objevená nemoc, která se okamžitě stala noční můrou všech lékařů. Původ - neznámý, způsoby přenosu - pravděpodobně dědičná porucha, léčba - dosud nezjištěna; stálo černé na bílém v jejich tlustých odborných knihách. Ale pro něj ta dvě malá, nicotná slovíčka dostala zcela nový rozměr. Jednou, snad o tom ani nebude vědět, se něco stane. Změní se. Na první pohled bude možná stále stejný - stejné oči, tvář, postava. Ale cosi uvnitř něj už nikdy nebude jako dřív. Ano, změní se. V člověka bez citu, v něco nepředstavitelného, neskutečného - v tvora schopného čehokoliv. I vraždy.
Jak mu to tenkrát říkal ten doktor, který stanovil diagnózu? Bylo by lepší, kdybyste u nás zůstal, postaráme se o vás... Postaráte se. Jistě. Stejně jako o ty ostatní, zavřené v útrobách sanatoria a odsouzené k šílenství. Mě nedostanete. Nikdy.
Projel jím závan chladného větru, což mu připomnělo, že stále ještě stojí bosý uprostřed pokoje. Jeho zrak zalétl ke spící postavě v jeho posteli. Erika. Ta jediná o něj opravdu stojí. Dojalo ho, jak se na něj tenkrát dívala tam v nemocnici. Měla zlomenou ruku. Velmi rychle ji přesvědčil, že jeho jídlo je mnohem chutnější než nemocniční strava. Ach ano, přesvědčování mu vždycky šlo výborně. Zbývá už jen, aby jí o sobě řekl celou pravdu. Ona to jistě pochopí.
Konečně došel k lůžku a přikryl se dekou až po bradu. Pohodlně se zachumlal a zavřel oči. Pět minut, deset minut, pak dvacet. A spánek stále nepřicházel. Začal tedy znovu přemýšlet o svých možnostech. Vlastně JEJICH možnostech. Odjedou hned zítra ráno. Benátky, Londýn, Paříž. Kdo by je mohl zastavit? Leda blázen.
Převrátil se na druhý bok, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Měsíční světlo jí měkce dopadalo na obličej a zjemňovalo její rysy. Kdoví, co se jí zdálo, ale stále se na něj tajuplně usmívala. Nebo to byla jen hra světla a stínu?
Znovu zavřel oči a ještě v duchu viděl její sličnou tvář. Pokud bude stát při mě, pomyslel si, nemůže se mi nic stát, vždyť i doktoři se mohou mýlit - byla jeho poslední myšlenka těsně před tím, než se propadl do sladkého světa zapomnění.
A mezitím, v rytmu pravidelném jako tlukot lidského srdce, na zem pod Eričinou stranou postele dopadaly kapky něčeho rudého a lepkavého...