Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zazvonil telefon.
Pak chvíle ticha, jako by se telefonující s oním aparátem nějak zvláštně spojil a oba se domluvili o troše provokativního škádlení.
Zazvonil znova. Dlouze a otravně.
Bylo tak trochu divné, že je stále schopen zvonit. Zabalený do obvazů a ponožek. Zaházen kopcem prádla, ať už čistého či špinavého....nebo zimními kabáty, letními kabáty, obleky na lyže....i lyžáky, a i obleky na kolo, samotným kolem....a na tom všem ještě obrácen stůl.
Ona vzniklá hromada, pod kterou - byť tichounce - bzučel onen telefon, vypadala (při troše představivosti) jako Bratislavský hrad. Nohy se tyčily do nehostinně tmavé místnosti jako věžičky, vyhlížejíc v nějakém nepřátelském světě.
Adam do hromady strčil. Možná byl opilý...tedy určitě byl opilý, ale ona opilost mu nestačila k tomu, aby ten kopec jednoduše uklidil.
Bratislavský hrad padl. Jednoduše se obrovským rámusem překotil, než zůstal v tichosti ležet na boku.
Adam se jako šílený vrhl na kopec prádla, vrážel do něj své tlapy, ne-hygienou znetvořené téměř k primátím, a rval jej jako vlk svou kořist. Pomalu doloval, hadry i předměty létaly všude po místnosti a pomalu zakrývaly vše okolo, těžko nazvat to nábytkem.
Konečně ho měl. Uchopil telefon a pomalu ho zvedl z jámy lvové. Pomalu sáhl na sluchátko a čekal na onen příhodný okamžik ho zvednout.
Ale nic se nestalo.
Telefon již nezvonil.
Adam ustrnul v krátké póze překvapení a nerozhodnosti. Svíral onen hlasitý, černý aparát a nemohl se za boha rozhodnout, jestli s ním praštit hned, nebo až potom.
Rozhodl se alespoň odmotat obvaz.
Byl to starý telefon. Možná ještě po dědovi, těžký jako cihla a také neopakovatelně krásný. Adam přemýšlel, proč na něj namotal obvaz a asi v půle jej napadlo, že to byl prvotní čin k umlčení otravného zvonku, hlasitého tak, že to rvalo uši.
Nevěřil tomu, ale i tak to přišlo. Tak nečekaně jako epidemie, jako sníh v červnu.
Telefon zazvonil.
Byl to takový šok, že ho skoro upustil na zem. Zvonek, fungující vlastně i na podobném principu jako ty velké kostelní zvony, rozvibroval celý telefon Adamovi v rukou. Byl to hrozivý pocit.
Chopil se sluchátka.
Pomalu ho zvedl a ještě pomaleji přiložil k uchu.
Neslyšel nic....jen podivné praskání. Pak se konečně někdo ozval:
"Není tam Andrea?? Andreo! Zatraceně Andreo ozvi se!!"
Leknutím přirazil sluchátko zase na telefon. Možná z onoho leknutí, možná z chlastu anebo z nálady jím vrhl do protější zdi.
Telefon letěl jako velký, černý pták.
Jako velký černý míč se odrazil ode zdi.
Adam postřehl, že se k němu zase vrací.....jako bumerang, jako mstící se bumerang. Sehnul se a zakrývajíc si hlavu čekal, až do něj narazí. Pak uslyšel ránu a nic.
Otočil se a telefon nikde. Udělal pár kroků na všechny strany, ale aparát nikde nenašel. Za poslední možnost uznal tu díru v hromadě prádla. Opatrně tam nakoukl.
A on tam opravdu byl. Spadl tam naprosto přesně. Jako by ho odtamtud nikdy nevytáhl, i sluchátko spočívalo na svém místě, jako by ho nikdy nikdo nezvedl.
Šel si dát pivo, překonal menší hradbu knih, jež se utvořila přede dveřmi lednice. S láhví v pravici a cigaretou v levici spadl do starého, změkčeného gauče a koukal do stěny.
Na té stěně nebylo nic zvláštního. Byla to obyčejná, již mnoho let nenamalovaná, vybledle žlutá stěna. V každém rohu vrstva pavučin, každý půl metr zalátaná díra od hřebíku k obrazu. Do půl metru od země svéhlavě seřazeny, tedy spíše naházeny knihy.
Už roky toužil něco na tu stěnu namalovat. Dokonce jednou i sundal všechny obrazy, vytahal hřebíky, zalátoval díry sádrou - dokonce ji i očistil....a stejně se k tomu nikdy nedostal.
Vždy ho přepadla lenost, nebo i nechuť cokoli dělat...občas i oboje dohromady.
Zhluboka upil.
To pivo už nebylo moc dobré. Měl ho v lednici už někdy od srpna. Chlazením mu jen prodlužoval tu zlatavou barvu a chemicky hořkou chuť. Cítil, jak už polovina laboratorně vyhoněných bublinek splaskla a jak už pivo nechutná pomalu jako to pivo, ale jako moč po týdnu na slunci.
Znával chemika abstinenta, co mu chtěl kdysi zkazit notorismus tvrzením, že pivo jsou hovna a chcanky té miliardy kvasinek, co tam plave.
Ten chemik je už po smrti. Zapomněl, že i kazišukové jednou chcípnou.
Někdo zlehka zaklepal na dveře.
Adam odložil pivo vedle gauče a pomalým couravým krokem přešel místnost k vchodu do předsíně. Málem se přerazil o další knihy, které přehlédl snad kvůli nedostatku světla.
Přitiskl ucho ke dveřím a opatrně se zeptal:
"Kdo tam....?"
"Švanda..." odpověděl dotyčný na chodbě.
Adam pootevřel dveře. Do očí ho praštil nenadálý příval světla a chvilku trvalo, než pohlédl sousedovi Švandovy do tváře.
Byl to malý, seschlý stařík s plnovousem. Bydlel sám ve vedlejším bytě. Byl celoživotní, invalidní důchodce. Měl nějakou nevyléčitelnou skoliózu...nebo něco na ten způsob.
Vedle hůlky, o kterou opíral svou zkřivenou postavu, měl položený prádelní koš s jídlem a štěně piva.
Adam si ani nedokázal představit, jak to všechno dokáže Švanda vytahat nahoru....a to se ani nezadýchá, ani nevypadá nijak unaveně.
Adamovi to dost možná nedošlo, ale tvářil se jako by spadl z višně. Soused si asi všiml, a tak hned vysvětlil:
"Je první středa v měsíci....."
"Aha...." na to Adam, "nějak jsem přeslechl sirény...."
Soused se usmíval dál. Adam měl za to, že Švanda trpí nějakými dysfunkcemi obličejových svalů....protože ho znal už roky, a za ty roky se ani nezamračil....vlastně se JENOM usmíval.
"Bude vám to stačit?" tázal se Švanda upjatě a tak trochu i natěšeně z odpovědi.
"Jo jo jo jo.....nějak mi to....tak jako...popostrčte takhle blíž, abych na to vodsaď došáh."
Švanda napřed posunul hůlkou štěně, pak i koš. Adam to chňapl a odnesl do kuchyně, pak i štěně. Když se vracel k pootevřeným dveřím do třetice, tak už nesl Švandovi peníze.
"A co maminka? Už je jí líp?" vyzvídal, když si strkal papír do šrajtofle.
"Jo jo....měl by dneska přijít nějakej doktor se na ní podívat."
"Aha aha...." na to zklamaně.
"No tak tedy nashle...." začal Adam, když už zavíral dveře.
"A prosím vás!" zvolal Švanda, možná aby mu v tom zabránil. "Byl jsem teď nedávno v Bělohorský, maj tam laciný maso....víte kde, v Břevnově..."
Adam otráveně přikývl.
"Viděl jsem vás tam, vycházel jste z nějaký firmy...."
Tato informace, ač byla normálně nezáživná, vzbudila na Adamových rtech úsměv.
"To jsem rozhodně nebyl já," odpověděl.
"Aha aha....takže...to byl někdo jinej??"
"To asi jo."
"Aha aha...." Pak se soused otočil a zadumaně přešel ke svým dveřím. Adam mu chtěl ještě říct "nashle", ale asi to nemělo cenu.
Sedl si zpátky na svůj gauč, otevřel čerstvoučce krásňoučké pivečko od souseda a opět bezmyšlenkově čučel na tu zeď.
Že by tam postavil knihovnu?
Ne, knihovnu ne, to dá práci.
A on přece nesnáší práci.
Soused Švanda je beztak cvok. Dvakrát do měsíce nosí Adamovi jídlo, napřed první středu a pak nějakou tu uprostřed. Adam mu namluvil, že má doma nehybnou matku, napojenou na takovou spoustu hadiček a přístrojů, že je třeba to vše neustále obsluhovat a že si nemůže prostě dovolit jen tak odejít z bytu.
A ty sirény.
Ty sirény jsou skvělá věc.
Adam nahmatal pivní víčko, otočil se na gauči a vyryl jím do omítky čárku. Ono jich tam bylo vyryto už spousty.....spousty prvních střed v měsíci, seřazených a přeškrtlých jako pivní ploty. Měl za to, že je jednou spočítá a zjistí tak, jak je venku. Je tam jaro, léto....nebo snad nejkrutější zima? Většinou se orientoval jen podle toho, jak je Švanda oblečen, když mu zrovna klepe na dveře s jídlem.
Na tu stěnu namaluje obraz.

Veronika se otočila a usměvaje se mě lákala k sobě. Omluvil jsem se Pavlovi, i když mi jeho řeč připadala více než zajímavá. Líbilo se mi na tom místě. Spoustu skvělé muziky, spousta skvělých lidí, připadal jsem si, že tam patřím. Prošel jsem kolem několika stolů, než jsem došel až k ní. "Mohu ti koupit Cuba Libre?" zeptal jsem se. Usměvaje přikývla, pohladila mě po vlasech a já cítil, jak mě pomalu a nenásilně přitahuje k sobě. Naše rty...

Zazvonil telefon.
Adam se rozhodl, že protentokrát to bude ignorovat, že se nenechá jen tak vyrušit, když píše. Znovu tak trochu ze zvyku a tak trochu kultovně rozložil všech deset prstů na klávesnici svého psacího stroje. Už se chystal začít, už se chystal opět tlouct do kláves jako šílený, zbavený v tu chvíli těla i myšlenek, a psát jen to, co mu zrovna přijde na mysl. Opět splynout s mechanikou stroje, všech těch součástek a drobných šroubků...
Ale ten sráč furt zvonil.
Položil stroj vedle sebe a přešel pokoj k hromadě krámů. Otráveně pohlédl dovnitř, kde si to zvonil ten hnusnej, mechanickej hajzl.
Vyzvedl ho z té jámy bordelu opět na svět a chopil se sluchátka.
Nezvedl ho tak hned, chvíli počkal, možná doufal, že už to volajícího přestalo bavit.
Nepřestalo.
"Jo...?" zahučel otráveně.
"Dobrý den, volám Rohovi, Adamovi Rohovi...."
"Jo ten....ten umřel."
Na druhé straně chvilka ticha.
"Adame ježiši! Že seš to ty?! Tady Blanka, malá Blanka pamatuješ??!"
"Nejsem Adam, ten umřel. V hroznejch bolestech se svíjel na posteli a rakovina ho sežrala na smradlavej hnis a vředy. A i kdyby žil, tak by na vás milá slečno sral jak na placatej kámen, a proto už NIKDY nevolejte."
"Ale ale ale ale....." to bylo poslední, co od ní slyšel, než zavěsil.
Pak udělal to, co měl udělat vždycky. Vytrhl telefonní kabel ze zdi, ten pak obmotal kolem aparátu a až pak to vše zaházel hadry. Opět na hromadu položil onen stůl a sám si šel sednou na svůj oblíbený, nehygienicky špinavý, plísní a svrabem skrz naskrz prorostlý gauč.
Hodil nohy na malý stolek, položil si na klín psací stroj a pustil se znovu do díla:

...se setkaly. Líbala krásně, stejně krásně, jako byla ona sama. V tu chvíli jsem ji miloval. Krásnou černovlásku Veroniku. Ta naše vzájemná intimita mi připadala věčná. S našimi rty jsme splynuli v jedno tělo, náš tep se srovnal, cítil jsem i, jak v nás obou mrazí. Patřili jsme k sobě. Každý nám to říkal, už od střední, ale nikdy jsem neměl odvahu se na ni podívat, byť se dotknout její štíhlé šíje. Nic netrvá věčně, řekl jsem si, ale je to škoda. "Koupíš mi teda Cuba Libre? Počkám na tebe támhle u stolku," řekla mi, jen jsme se opět odpojili. Usmívaje jsem si decentně olízl rty. Přikývl jsem a otočen pokračoval na bar. Všichni ti lidé okolo. Ty masy, všichni mladí, všichni veselí, tancovali, bavili se ve stylu bezstarostného mládí. Sem tam mi někdo sáhl na rameno, šťouchl mě do boku. Vždy nějaký kamarád, nebo dobrý známý. Jsi dobrej. Ahoj, jak je? Tohle je hustej týpek... Všichni okolo mě měli rádi a já si připadal, jako pravý král...

Bože...to je sračka, napadlo Adama.
Přestal psát a pohlédl na magickou zeď.
Že by Váchala?
Nebo něco od Zrzavého?
Měl spousty uměleckých knih, kde by už nějakou tu slinu chytil. Problém byl, že nevěděl kde.
Všechny ty knihy.
Jediné, co mu zbylo po smrti rodičů. Dům, auto, nábytek, vybavení....všechno si rozebrali příbuzní, rychlí jak podzimní tajfun.
Akorát sbírku patnácti tisíc knih žádný z nich nechtěl...ani on sám je napřed nechtěl, tedy až do zjištění, že právě do knih schovávali rodiče veškeré své úspory.
Ach ta rodinná pouta.
Zvedl se a odešel do kuchyně. Vzal si pivo a zas se vrátil. Neměl už chuť psát. Měl i pocit, že se mu den co den ztrácí nápady o čem. Dřív....krátce před tím, než přestal vycházet ven, napsal i pět, šest povídek týdně. Dnes se zmůže tak na jednu za čtrnáct dní....sice dlouhou, ale jen jednu.
Položil psací stroj na improvizovaný stolek z knih. Natáhl se na gauč a zírajíc na strop doufal, že ho každou chvíli přepadne únava. Pavouk si nad ním střádal svou pavučinu. Nic neřešil.
Uvolnil se. Zkoušel na nic nemyslet a odpoutat veškeré údy od života. Všímal si, jak mu temnota před očima postupně hasne a mění se z tmavě šedé na typicky až záhrobně černou. V oné temnotě se objevovala různá, barevně nedefinovatelná kolečka a čárky, která mizela stejně, jako se zjevovala.
A pak uslyšel klepot.
Kolečka a čárky zmizely. Nevěděl kdy. Zmizely z jeho temného světa stejně rychle jako vědomí. Už slyšel jen volání:
Adame Adame Adame Adame
Temné a daleké, jako by samotný hlas procházel odněkud z temné a hluboké kobky.
Klepání zesílilo.
Adame Adame Adame Adame
Adam otevřel oči.
"ADAMEEEEE!!!!"
Kdosi bušil na dveře jako šílený.
Adam chvíli nechápal. Pak se těžce zvedl a posazen na čemsi vlhkém, pravděpodobně svém obědě nebo louži piva, zmateně vzpomínal, jestli se vůbec něco dělo, když spal.
!!!!!!BUCH BUCH BUCH BUCH BUCH BUCH BUCH BUCH BUCH!!!!!!
"ADAME!!!! PRDELE!!!!!"
Zvedl se. Vzhledem k šeru a rozepalosti zbořil improvizovaný stolek s knihami. Psací stroj sebou praštil o zem a vydal zvuk jak kočka s plechovkami na ocasu a k tomu ještě v pračce.
"SEŠ DOMA!! SLYŠÍM TĚ!! VOTEVŘI TY ZASRANÝ DVEŘE!!!!!"
'Proč by nebyl doma?' napadlo ho. Vždyť nikde jinde ani není.
Prošel místnost do předsíně. Rozpoznal dveře a po chvilce tápání i kukátko. Už dlouho ho nepoužil. Neměl důvod.
Světlo na chodbě mu v prvotním okamžiku málem vypálilo sítnici. V ohromné dávce světla neviděl nic, až po chvilce rozpoznal postavu a po další chvilce i ksicht nějakýho chlapa.
Nějakej šampón.
Ostříhaný, oholený, s brýlemi a malou bradkou. To, co měl na sobě, vypadalo jako havajská košile.
"Kdo je....?" opovážil se opatrně Adam.
Chlápek na chodbě ho pravděpodobně zaslechl. Protože jeho výraz náhle zbystřil. Chvíli jen tak stál a koukal, pak se jeho obličej nebezpečně přiblížil, než mu Adam zíral jen do oka, schovaného za silnými brýlemi.
Adam ucukl. Chlápek zas bušil.
"KURVA, TAK VOTEVŘEŠ UŽ KONEČNĚ!!!??"
Adam stiskl kliku. Nebyl si jistý, co zrovna dělá. Vlastně šel veškerý rozum stranou. Ten rozum, co mu nedovoluje s kýmkoli mluvit, co mu nedovoluje ani zvedat telefony a už vůbec otevírat komukoli dveře.
Pootevřel.
Co se stalo v následujících vteřinách si sám ani nepamatuje. Náhlý silný úder do dveří. Asi ho někdo praštil do obličeje....nebo to byly samotné dveře....sám neví. Nedokáže si vysvětlit, proč mu tak hrozně tekla krev z nosu.
"Do hajzlu!"
"Sakra!"
Samé nadávky, ale neříkal je on, je přesvědčen že ne. Tlačil do dveří. Zkoušel je opět zavřít a ani nepamatuje, jestli je doopravdy otevřel. Nemohl je otevřít, on přece ne. Ten na druhé straně může být vrah, zloděj, otravný důchodce, exekutor, armáda spásy, jehovista....prostě ČLOVĚK.
Tlačil ze všech sil.....a to je poslední, na co si pamatuje. Pak akorát, že se dveře rozletěly a on s nimi.
Musel se pak praštit do hlavy....protože to by ho jinak tak pekelně nebolela. Sáhl si na čelo a ucítil vlhko.
Krev.
Určitě krev. Neměl sílu otevřít oči. Zatmělo se mu před nimi a trvá to doteď. Bolelo ho všechno, něco víc a něco míň. Hruď naražená, ruce jak zlámané, nohy jak ochrnuté. Za krkem štípalo a záda prohnutá do houslí.
Pomalu se mu vracel cit do rukou. Jednu měl položenou na břiše. Pomalu s ní pohnul a alespoň s částečným štěstím přijal to, že asi není tak úplně zlomená. Sáhl na čelo a v mžiku jím proběhl pocit, že není jeho.
Měl na čele vlhký hadr....a ne krev.
Otevřel oči. Chvilku trvalo, než zaostřil. Uviděl to samé, co před tím, než se zvedl z gauče. Svůj zčernalý, hnusný strop plný pavučin. Neviděl si na nohy....vadilo mu v tom něco bílého. Sáhl na to procitnuvší rukou. Napřed ucítil nějaké prsty a po chvilce uznal, že jsou jeho vlastní. Pak si uvědomil, že asi drží na nose kapesník. Podíval s na něj, byl celý od krve.
Pod sebou nahmátl něco měkkého a vlhkého...asi ležel zase na svém gauči.
Ze vší té bolesti, mozkového okna a zkrvaveného kapesníku sám sobě uznal, že se asi něco stalo...a doufal, že to byl jen zlý sen.
"Tak už ses probudil!"
A kurva...nebyl to zlý sen.
Opatrně natočil hlavu. Uprostřed místnosti, na haldě knih, seděl chlápek. Brýle, knírek, havajská košile...ten samý, co předtím. V Adamově hlavě se náhle zrodilo několik tisíc myšlenek a vzpomínek na tohoto člověka....ale nedokázal si je pro danou situaci spojit.
"K...kdo jste??" vykoktal.
Chlápek zaraženě seděl a díval se na něj. Pak jen nechápavě zavrtěl hlavou.
"Takže ty si mě nepamatuješ..." dodal k tomu naštvaným, ale tichým hlasem.
Možná díky tomu, možná jen díky situaci, kdy neslyší jeho hlas v řevu, nebo ve stavu unavení mysli...možná jen díky sarkastickému zabarvení, co onen člověk právě použil...si Adam vzpomněl:
"Otto...?"
Chlápkův výraz se rázem změnil. Už se tak nemračil, ani se netvářil jako někdo, komu právě ulítly včely. Zvedl ruce nad hlavu, jako by chtěl spustit salvu plnou výkřiků, povzbuzení a jinejch nechutně pozitivních věcí.
Místo toho jen tleskl a úsměvně zvolal.
"A jsme doma!"
"Jdi pryč..." zmohl se Adam a opět upřel pohled na strop, buď aby Ottu neviděl, nebo prostě protože ho v té poloze nejméně bolela hlava.
"No trochu úsměv, trochu nadšení!" popouzel Otta tak trochu sám sebe, "nejsi rád, že vidíš kamaráda po takovejch letech?!"
Adam neodpověděl, prostě jen dál koukal do stropu. Nebyl si jistý, ale měl pocit, že se Otta rozhlíží po bytě a metr po metru ho zkoumá jako nějaký smrdutý, laboratorní vzorek.
"Ty tu máš ale bordel..." povzdechl sarkasticky. "A smradu jak v Cařihradu," dodal.
Adam zavřel oči. Chtěl usnout, neboť doufal, že tu toho člověka po probuzení již nenajde. Ale Otta dál a dál mlel pantem...jako by se neviděli sto let.
"Mám pocit, že jsme se neviděli snad sto let," načal Otta a zapálil si cigaretu. Zvedl se a odešel do kuchyně. Adam slyšel, jak otevírá pivo. Z kuchyně doléhal hlasitý a vlezlý Ottův hlas.
"Ten tvůj soused vedle povídal něco jako že ti donáší dvakrát za měsíc jídlo...moc žrádla tu teda nemáš." V mžiku se vrátil a opět usedl na knihy, zírajíc na Adama.
"Ty mi nic neřekneš...?" zeptal se, jako vždy tím svým maminkovským způsobem.
"Jo...di do prdele," odsekl Adam.
"Proč tu nemáš žádnej nábytek? A co znamenaj ty hadry a na nich ten stůl?...nějaká avantgarda?" ptal se Otta dál, nedbaje Adamova razantního odmítnutí. "A kde jsi byl celý ty dva roky?" zněla poslední Ottova otázka. Poslední před tím, než zhluboka upil. "To pivo je hnusný...nějaký už jetý," poznamenal. Adam zaslechl, jak se Otta zvedá a vstupuje do předsíně, odtamtud zase volal: "Hele! Kde tady máš hajzl?!"
Pak otevřel nějaké dveře a zavolal zas: "Dobrý! Nemusíš nic říkat! Už ho mám!"
Konečně klid. Adam se zkusil zvednout. Napadlo ho, že by mohl Ottu nějak zamknout a zavolat policii, že má doma zloděje...nebo by mohl prostě sebrat všechny síly a vyhodit ho. Dostal se asi na půl cesty, už už se podepíral lokty, ale tělem mu projela taková bolest, že jen opět žuchl do gauče a rezignovaně vzdychl cosi o dámském přirození ve sprostším slova smyslu.
Záchod spláchl, dveře letí, Otta vchází do dveří.
"Ty vole, jak se vůbec meješ?! Vždyť máš vanu plnou nějakejch KNIH!!" prohlásil.
Usedl a opět zíral, jako by to byla jeho jediná zábava na tomto světě. Zahlédl talíř u gauče. Opatrně jej vzal a zkoumajíc obsah s tak měsíc starým obědem znechuceně prohlásil: "Teda...tys byl vždycky prase...ale tohle....no, radno mluvit."
"Jdi do prdele..." zmohl se znova Adam.
"No super!" na to Otta s tlesknutím, pak pohlédl na hodinky a pronesl: "Jestli vyloudíš tři slova za pět minut, tak si možná zejtra i v pohodě pokecáme."
Adam to chtěl zopakovat. Nakonec ale uznal, že to nemá cenu a opět zavřel oči, doufajíc v osvobozující spánek.
"No nic, hele..." pleskl se Otta do kolen, "já taky nejdu jen tak. Zejtra slavím šestadvacky v Zoufalym Tchánovi...chtěl sem tě pozvat, ale nezvedáš telefony."
Pane bože! To je celý?! On slaví podělaný narozeniny a kvůli tomu ho pomalu zmrzačí?! Proč jsou ty lidi tak omezený?! Tak hloupí a dementní?!
"Tak co? Přijdeš?" ptal se Otta a konečně bylo i cítit, že se ptá naposled.
A o důvod víc, proč Adam neodpověděl.
Otta však neměl v úmyslu odejít. Možná napřed měl, už se totiž zvedal z místa....vtom ho zaujal psací stroj a v něm zkroucený kus papíru.
"Ty ještě pořád píšeš?" zeptal se, když jej zvedal z podlahy. Zašustilo to, jak narovnával papír.
Zaostřil na malá písmenka a začal nahlas číst:

Veronika se otočila a usměvaje se mě lákala k sobě. Omluvil jsem se...

V Adamovi se v tu ránu probudilo cosi nepopsatelného. Nejenže se zvedl z gauče, on z něj dokonce vystřelil a jak projektil se hnal na Ottu. Vytrhl mu z rukou psací stroj a ohromnou silou jemu samotnému neznámou jej odhodil až do druhého kouta místnosti.
"TO PŘECE NESMÍŠ ČÍST!!!" zařval zoufale šíleným hlasem a strčil do Otty tak, že se převážil na zem i se svojí stoličkou z knih. Netrvalo dlouho, a i Otta byl zas na nohách, vrazil Adamovi takovou facku, že kapesník ledabyle přilepen na jeho čele vzal za své. A i Adam se rázem svalil zpět na gauč, chytil se za hlavu a kňučel.
"CO TO DO TEBE KURVA VJELO???!!!" rozeřval se Otta.
"Nikdo to nesmí číst, nikdo to nesmí číst, nikdo to nesmí číst..." opakoval dokola Adam.
"CO TO TADY ZATRACENĚ KECÁŠ???!!!"
"Jdi pryč jdi pryč! Jdi si ven za lidma, za těma strašnejma lidma, strašnejma lidma...."
Otta se uklidnil. Položil opět pár knih a sedl si na ně.
"Cože?!" zeptal se výstražně, ale alespoň už ne tak hlasitě.
"To nechápeš, nemůžeš to pochopit, jdi si za všema kurva šampónama, kurvama, feťákama, jdi pryč jdi pryč..."
Rozhostilo se ticho. Až na fňukajícího Adama by byl i spadlý špendlík slyšet. Otta mlčel, rozhlížel se po bytě. Zkoušel vstřebat osud toho místa, z těch všech knih, odpadků, pivních láhví, nedopalků, zbytků jídla, zahlédl hromady účtenek, hromady letáků i dopisů....zkoumavě pak pohlédl na Adama a opatrně se zeptal: "Nemám ti zavolat doktora?"
"Nechápeš to, nic nechápeš, di pryč, nech mě bejt..." mlel Adam dokola.
"Mluvíš jak cvok...měl by ses nějak srovnat."
Adam umlkl. Svíjel se, jako by ho něco bolelo a slzel zoufalstvím.
"Vždycky jsem se ptal lidí, jako tvejch kámošů a tak, jestli tě někdy viděli, nebo prostě...no znáš to. No a oni vždycky prej že ne," povídal Otta dál, "ty ses tu prostě zavřel a nikomu si nic neřek...."
"Nikdo nesmí číst moje texty, nikdo, jen já...." zafňukal Adam.
"..prdele chlape! Přečet sem jednu jedinou větu!"
Z fňukání plynule přešel k pláči. Mumal si něco nesrozumitelného a popotahoval jak malé děcko.
Otta to nevydržel, rychle ho čapl za obě paže a přitáhnuvší k sobě mu řval do obličeje.
"Ale takhle se nedá žít!! Kurva takhle ne!! Jsme společenský tvorové, nechápeš!!? Nechápeš TY IDIOTE???!!!!!!"
Pak ho pustil. Asi už sám uznal, že to nemá cenu. Už byl skoro pryč z místnosti, ještě se ale otočil ve dveřích, kdy naposled pohlédl na tu plačící žížalu v gauči. "Kdyby sis to přece jen rozmyslel....ta oslava je příští pátek v devět."
Pak už jen Adam slyšel, jak za sebou zabouchl vstupní dveře.
Příští dny se nedělo nic. Spal, jedl...pil a kouřil ostošest, než mu došly cigarety. Přemýšlel, co se dá v bytě ještě kouřit. Přemýšlel tak moc, že mu pomalu došlo i pivo. Nebyla ani půlka měsíce, neměl skoro co pít, vůbec co kouřit....a pomalu ani jíst. Pokusil se najít nějakou tu knihu o malbě. Trvalo to tři dny...ne, že by byl takový problém ji najít, ale vždycky se zvedl, začal se probírat svazky....a po chvilce ho to přestalo bavit. Proto ty tři dny. Nakonec odkudsi vytáhl knihu od Váchala. Lehl si na gauč a jak pomalu listoval, nemohl se stále zbavit myšlenky, že tady pomalu umře. Zakoukal se do obrazu s názvem Prolog. Silně stylizovaně malovaný, ale i tak nepředstavitelně složitý. V popředí hořící Johanka z Arku. Nad ní ohromné množství různých démonů, čertů, padlých duší a oblud. Pod těmito zrůdnými zjevy se bavily tři nahé ženy s kousky prádla...měl za to, že jsou to Tři Grácie. V druhé polovině zrovna Eva trhala jablka, usmívajíc se na Adama. To celé černobílé. Tak jednoduše složité a zároveň nenamalovatelné.
V kuchyni mezi příbory našel nějaké uhly. Přišel ke stěně a zírajíc do knihy obkresloval postavu Johanky. Udělal jednu čáru a uhel se zlomil. Vzal tedy půlku a když kreslil druhou čáru, zlomil i ji. Zahodil zbyteček, vzal druhou půlku uhle a přemýšlel, co namalovat. Obkreslil oči, pak ústa, když jakž takž vytvářel malý dolíček na bradě....
...tak se zlomila i ta druhá půlka úhlu.
Napřed praštil s knihou, pak i se zbytkem uhlu. Řvajíc kopal do knih jako šílený a řval: NA CO SÁHNEŠ, POSEREŠ!!! NA CO SÁHNEŠ, POSEREŠ!!!
Kopl do gauče, v noze ho štíplo, zakníkal a spadl na zem. Praštil se do hlavy o malou věž Ottových slovníků.
Jak tak ležel a kňučel nad vlastní blbostí...
...někdo zaklepal na dveře.
Zvedl se a hekajíc bolestí se odklopítal do předsíně. Nepodíval se do kukátka. Ani nepoužil své klasické 'Kdo tam?'
Pootevřel dveře a apaticky zavejřil na nějakou starou ženskou. Fialové, kudrnaté vlasy, bílé, zdravotní pantofle, sedmdesát pět let věku a modrá zástěra.
Neznal ji.
"Dobrý den..." zamumlala opatrně.
Neopětoval. Chvíli počkala a pak pokračovala: "Vy jste pan Roh...že ano...?"
Přikývl.
"Jdu ohledně pana Švandy...že prý máte nemocnou maminku a nemůžete chodit nakupovat...?"
Přikývl.
"Pan Švanda zkolaboval...je v nemocnici a nevypadá to moc dobře."
"Aha..." vypadlo z Adama. Stále však nechápal, kam tím ta ženská míří.
"Napadlo mě, že jak to máte s tou maminkou, tak že bych chodila nakupovat já...dokud se tedy pan Švanda nevrátí."
To s tím nakupováním, dokud se nevrátí, to nepronesla příliš přesvědčivě...Adam si ji pečlivě prohlédl a zkoušel odhadnout, co je ta ženská zhruba zač. Páchlo jí z úst, a to od ní stál na metr, zuby měla žluté jak párek strakatých kanárků. Vypadala jak klasický mobilní telefon... "On tak smrdí!" "On nikoho nepustí do bytu!" "Je nepříjemnej a zlej, a to mu prokazuju takovou službu!" přesně takhle si představoval hovory s jejíma stejně smýšlejícíma sousedkama.
"Já...." načal Adam zaraženě, "nějak se o to postarám....to je dobrý."
Přikývla a s výrazem zadostiučinění počala šlapat schody nahoru. Adam zabouchl dveře.
Netrvalo to moc dlouho...možná pár dní, možná několik týdnů. Adam zrovna žvejkal svou poslední housku. Poslední jídlo, co měl. Hlad byl neskutečný, napadlo ho, že najde pár knih s koženou vazbou a pomalu a po kouskách je sežere. Poslední pivo měl ráno. Bylo mu zle. Pořád mu bylo zle, ale většinou se v tom případě ožral, aby mu bylo zase dobře.
Netrvalo dlouho, a už se plazil v předsíni po čtyřech, hledajíc, jestli mu něco nevypadlo, když přenášel jídlo. Zarazil ho kus papíru přede dveřmi...po chvilce ho napadlo, že mu jej někdo podstrčil přes práh. Sebral jej, odešel zpět a usedl na gauč. Rozsvítil malou lampičku a četl.
Bylo to úmrtní oznámení.
Švandův pohřeb je desátýho někdy za čtrnáct dní.
Jak pročítal řádky plné lítosti a smutku, došlo mu, jak jsou lidi pokrytečtí. Švanda neměl rodinu ani přátele...každý soused v tomhle domě, každý kolemjdoucí...i pitomá pokladní v marketu nad ním akorát orhnovali nos. Ale teď, když je mrtvej, když už se odpoutal nad vším tím svinstvem všude okolo, tak ho všichni milují a údajně vzpomínají v dobrém.
Ani on se k němu nechoval zrovna nejlíp, ale zase nikdo se nikdy nechoval dobře ani k jemu samotnému.
Lidi vás využívají, vysávají. Jsou ubohými tvory, duševně i fyzicky slabými, jejichž jedinou výhodou je snadné množení. Nejsou nikdy spokojení, když nic neumí, hledají pomoc u ostatních. Melou pantem o svých hrozivých problémech, které nikoho nezajímají a jejich jediným dobrým údělem na týhle zkurvený zemi by bylo, kdyby vymřeli. Myslel si, že dokáže přežít jen tak, že se stáhne do absolutního, nejtemnějšího ústraní.
Nemohl už nic dělat. Prožíval velké dilema.
Vylézt ven?...nebo zůstat tady a umřít jak zvíře?
Vždyť on vlastně i žije jako zvíře. Jen spí, jí, pije a koná potřebu.
Je vůbec možné, aby zapadl zpět do světa venku? Vždyť ani pořádně neví, jak to tam teď vypadá. Co když vyleze a hned ho někdo okrade? Nebo zabije? Co když se nechala tahle země zase jednou ledabyle obsadit? Nebo jestli tu není třeba zase nějaký jiný zřízení? Třeba nějaká diktatura? Revoluce a tak...?
To jsou všechno věci, které by mu ani Švanda nedokázal říct....protože by je sám nepobral, natož třeba pochopil. Možná je právě on, Adam Roh, poslední člověk na světě se svou vlastní, svobodnou vůlí...a tak nějaká vyšší instance poslala Ottu, aby ho z bytu vylákal.
'A nemagoří už náhodou?' napadlo ho.
Co když to zase pro změnu nebude zas takový problém. Možná je to tam pořád stejné. Možná ještě pořád vládnou demokratické Modré Straky, možná lidi stále okrádá ČEZ, možná ještě stále funguje ta malá večerka na rohu jeho ulice.
A možná by ještě našel i nějaké boty na ven.
Přišel k hromadě a odsunul stůl stranou. Bral z ní oblečení, podle čichu zjišťujíc, jestli se dá ještě vůbec nosit. Oblékl se shodou náhod úplně černě. Napadlo ho, že jinak než černě to ani nejde...protože události posledních pár dní jsou více než smutné.
V předsíni vyštrachal nějaké boty. Nízké, z černé a po letech ztvrdlé kůže. Otevřel vstupní dveře a opatrně prohlédl chodbu.
Nikdo nikde.
'Co to proboha dělá!? Se zbláznil!?' prolétlo mu hlavou.
Překročil práh. Opatrně zůstal stát na jedné noze, možná čekal, že se něco hrozného stane.
Ale ono nic.
Tak vykročil i druhou nohou. Stanul tak kompletně na chodbě...byl to zvláštní pocit, po takové době. Zhluboka se nadechl, i ten pach, ten pach tak jiný než v jeho bytě, mu naháněl husí kůži.
Zabouchl za sebou a opatrně vykročil směrem ke schodům.
Byl tehdy pátek třináctého.