Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V Richardsonově ulici na předměstí Londýna se každé ráno proháněl studený vítr, který cloumal úplně se vším. Ani ve čtvrtek tomu nebylo jinak, lomcoval se všemi stromy vysázenými podél silnice, vedoucí uprostřed mezi dvěma řadami domů. Byla jen otázka času, kdy se stromy zlomí a nadělají škody svým majitelům. Nikdo ani pořádně nevěděl, proč zde ještě stromy stojí, asi proto, že na jaře překrásně kvetly a v létě na nich rostla lahodná jablka.

George Nelsona právě vzbudila rána jako z děla. George byl desetiletý žák almondské školy stojící na okraji Londýna. Kaštanově hnědé vlasy mu pokrývaly malou kulatou hlavu. Pod tenkými brýlemi se ukrývaly tyrkysově modré oči, nad nimiž rostlo husté obočí.

Když se ještě rozespalý vyhrabal ze své postele, zamířil přímo k oknu, aby zjistil, co mu přerušilo krásný sen. Jakmile se připlazil k oknu, rozhlédl se a uviděl spadlý strom na sousedově novém červeném Ferrari, jímž se sousedé Vulturovi vychloubali snad po celé čtvrti. Pousmál se a pomyslel si: "Dostali, co si zasloužili a Fred si mě alespoň dnes nebude všímat."
Fred byl vysoký o rok starší chlapec, který za svou největší zálibu považoval vysmívání se ostatním hned po basketbalu, jenž hrával za londýnský nejprestižnější tým - London Reds. George žil se svou matkou a otcem v malém domečku číslo patnáct. Maminka Claudia byla velmi hodná a vždy se usmívala. Většinu času doma trávila v kuchyni a vařila různé pokrmy pro svého nevrlého manžela a svého syna, který však dokázal ocenit každou dobrotu, kterou uvařila. Pan Nelson chodil domů často opilý a zlost mající z práce si vyléval na paní Nelsonové nebo na Georgovi. Pracoval v textilním podniku a bez ustání si stěžoval na podmínky v dílně. "Málo peněz, hodně práce!" opakoval zlostně pan Nelson až třikrát denně.

V pátek, za studeného počasí, šel George už v půl jedné ze školy, poněvadž jim odpadly poslední dvě hodiny a radostným hlasem se domlouval se svým nejlepším kamarádem Benem, co by mohli toho dne podniknout. Ben byl hnědovlasý chlapec s lesknoucíma se černýma očima. Ben chodil do stejné třídy s Georgem a kamarádili spolu už od svých tří let. Bydlel hned naproti od Nelsonových. Jeho rodiče byli většinu času v práci, někdy i přes noc, tudíž trávil Ben svůj volný čas u Nelsonových. Dnes tomu nebylo jinak a domluvili se, že Ben se staví za půl hodiny. Zatím si oba stihli udělat úkoly a přesně po půl hodině stál Ben za dveřmi a zvonil na zvonek. George věděl, že je přesný jako hodinky, a tak netrvalo dlouho, než se dveře otevřely. Zamířili přímo do Georgova malého, ale útulného pokojíčku. Ben si sedl na předem připravenou židličku a George si sedl do své postele.
"Tak jak ses dneska měl?" začal George.
Ben šťastně odpověděl: "Fred se na mě dnes ani nepodíval a nevzpomněl si, že mi sliboval pořádnou nakládačku."
George přikývl a pověděl mu vše, co dnes ráno viděl. Ben se se rozzářil ještě více, ale pak poněkud smutně pronesl: "Hele, Georgi, myslím, že bychom se měli Fredovi postavit."
George na něj s vytřeštěnýma očima pohlédl. Ben si to však nenechal líbit a snažil se svůj nápad obhájit: "Jestli se mu nepostavíme, bude náš šikanovat až do konce základky a myslím, že máme šanci se ho zbavit, když dokážeme, že nejsme jen kopyta, co do sebe nechají každý den kopat a budeme v něčem úspěšní."
George náhle napadlo: "No jasně, tys na to kápnul, budem v něčem dobrý a on nás bude ještě více nenávidět, leda, že bychom začali hrát basket, mohli bychom hrát za druhý londýnský tým - London Rangers - a dlouhou dobu by se to nedozvěděl."
Ben přikývl a navrhl: "Teď bychom mohli jít k nám domů, rodiče jistě ještě nebudou doma a ten čas budeme moci využít k hraní počítačových her, co ty na to?"
George doufal, že tuto větu pronese, protože u nich doma žádný počítač neměli. U Bena doma hráli různé počítačové hry a stihli si také promyslet plán, jak by se mohli dostat do týmu.

V sobotu ráno, poté co se Georg probudil v deset hodin, najedl se vydatné snídaně a připravil si nějaké sportovní oblečení, vypravil se za Benem. Byli domluveni, že se půjdou právě v sobotu přihlásit do basketbalového týmu London Rangers. Vyrazili přesně v jedenáct, protože trénink začínal kolem dvanácté a museli se dostat do centra. Naštěstí dorazili ještě před tréninkem, aby mohli ohlásit trenérovi své úmysly přihlásit se do týmu. Trenér se jmenoval Jonathan Carter, před dvanácti lety hájil barvy New Yorku Knicks v nejslavnější basketbalové lize NBA v Americe. Byl vysoký tak, že se musel vždy sklonit, aby mohl projít dveřmi. Jeho vypracované ruce byla první věc, které si hoši všimli, když se přihnali do jeho kanceláře. Velmi širokým úsměvem je přivítal hned ve dveřích a jeho ústa vyhrkla s úsměvem: "Další nováčci, pojďte dál."
Trenér s nimi vyřídil základní věci o přihlášení a o půl hodiny později už stáli celí "zkoprnělí" na hrací ploše. Poznali pár svých spolužáků ze třídy i nějaké z vyšších ročníků. Přišel trenér a pokynul jim, aby si vzali míče. Dribling pravou rukou hned následoval dribling levou. Po chvíli jim už nedělalo takový problém udržet si míč driblingem u sebe. Po krátké rozcvičce jim trenér pečlivě vysvětloval a názorně ukazoval, jak správně vystřelit na koš: "Vezmete si míč, jednu ruku dáte zespodu a druhou si ho jen přidržíte z boku, poté už se jen pokrčíte v kolenou a při zvedání se hodíte míč."
Oba kluci se ho snažili napodobit, jak jen nejlépe mohli. Zdálo se, jako by to oba už někdy praktikovali a zdálo se, že jim to jde docela dobře. Ve zbytku tréninku se ještě naučil dvoutakt. Trenér je poté vyprovodil před halu a rozloučil se s nimi s milým úsměvem. Tu noc spali jako zabití, protože nebili zvyklí na takové fyzické vypětí.

Zdálo se, jako by už od toho dne, co poprvé zavítali do basketbalového týmu, byl půl rok za nimi. Vlastně tomu tak bylo. V basketbalu se zdokonalili natolik, že patřili mezi nejlépe hrající hráče London Rangers. Bylo to výsledkem jejich pilného trénování. Tréninky měli čtyřikrát týdně a zbylé dny trávili na basketbalovém hřišti, blízko od jejich domovů. A díky basketbalu zapomínali na chování Freda Vultura, jenž se dozvěděl, že začali hrát basketbal, ale nepřipouštěl si, že by v něm mohli být dobří. Jednoho dne však na své podcenění doplatil.

Jedné slunečné jarní soboty byl naplánovaný poslední zápas sezóny mezi těmito rivaly - London Reds vs. London Rangers. Tento zápas byl zajímavý také tím, že vítěz tohoto zápasu by se stal vítězem celé sezóny. Střetli se tedy George s Benem proti Fredovi, který si na tento zápas velice věřil. V půl osmé ráno se sešel tým Rangers v šatně, všichni hráči měli rozladěnou náladu, ale jakmile přišel do šatny trenér Carter se svým uklidňujícím úsměvem, všem hráčům se nálada zvadla.
"Hoši, jestli nám to dnes nevyjde, nic se neděje, máte ještě mnoho let na to se zlepšit a být jednou dobří, myslím, že v našem týmu je mnoho talentovaných hráčů a někteří z vás máte šanci být úspěšní třeba i v NBA," pronesl trenér a vyzval tým, aby se pomalu začal připravovat na zápas.
Chlapci přišli do tělocvičny a po půlhodině rozcvičení mohl zápas začít. Postavilo se proti sobě pět hráčů z každého týmu a nejvyšší dva šli na rozskok. Rozskok vyhráli Rangers a George se hned chopil rozehry. Ben se rozeběhl na levé křídlo, protože byl jedním z mála leváků v týmu. Proti Georgovi stál právě Fred a cenil na něj své bílé, lesklé zuby. Zřejmě aby ho rozhodil. Nepodařilo se mu to však, poněvadž George hned vystřelil od tříbodové hranice a míč propadl obroučkou. V tu chvíli se Fred smát přestal a oči mu naštvaně zableskly. Nedokázal pochopit, že někdo, kdo se nějaké činnosti věnuje krátkou dobu, je lepší než on. Nechtěl se nechat zahanbit a vyslal také střelu, kterou však zastavila Georgova ruka, která jeho hod dokonale zablokovala.

Výtečná obrana a rychlý protiútok zdobily hru Rangers. Hráči London Reds se však trápili. Nešla jim střelba, dělali nevynucené chyby a hlavním problémem bylo to, že každý chtěl dát co nejvíce bodů, tudíž si nedokázali ani pořádně přihrát. Po prvním hracím období se na světelné tabuli, visící na obou krajních stěnách, vyjímal výsledek 25:4 pro domácí Rangers. Nenechali si utéct ani druhou čtvrtinu, i když trenér střídal jednoho hráče za druhým a zahráli si i nejmladší hráči. Po poločase na světelné tabuli svítil stav skóre 56:20. Fred byl úplně zoufalý z drtivé porážky a o poločasové přestávce zavítal ke střídačce domácích.
"Výtečná hra kluci," promluvil Fred. Zaťal pěst a vrazil jednu ránu Georgovi přímo do nosu. George nedokázal rychle zareagovat a už mu tekla krev z nosu. Celý tým se na Freda sesypal a každý si chtěl bouchnout do darebáka, jenž ublížil jejich nejlepšímu hráči. Když to spatřila střídačka hostí, každý se rozeběhl a po pár vteřinách se už všichni bili. Po deseti minutách se podařilo šarvátku rozdělit a zápas musel být ukončen, jelikož nebyl dostatek hráčů, kteří by mohli zápas v klidu dokončit. Pár chlapců museli rodiče odvést do nemocnice s lehčími zraněními.

Hlavní basketbalová rada správně usoudila, kdo potyčku vyvolal a nechala Freda Vultera vyloučit z týmu za hrubé chování k ostatním. London Rangers tedy kontumačně vyhráli a po dlouhých dvanácti letech opět zvítězili v celé soutěži. Trenér Carter byl velmi spokojen s výkonem svých svěřenců nejen na hřišti, ale také byl rád, že se mají navzájem rádi a pomohou si v situaci, v níž by mohli přijít k úrazu.

Po sedmi letech, kdy měl George osmnácté narozeniny, dostal nabídku stipendií do Ameriky na nejuznávanější vysoké školy. Ihned po dodělání vysoké školy měl možnost hrát ve veleúspěšném týmu Los Angeles Lakers. Ben se stal úspěšným prodavačem sportovních potřeb. Oběma chlapcům se vyplnil sen. A Fred? Ten stále sportoval, ale dal se na cestu boxera...