Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Všechno jednou začíná a končí, někdy se zdá, jako kdyby čas plynul a my do něj nesměli zasahovat. Příběh se točí, jde stále kupředu a my z něj nedokážeme seskočit. Je jak jedoucí vlak, který místo toho, aby na každém nástupišti zastavil, přidává víc a víc do kotle. Někdy nás žene neskonalá touha, někdy pomsta a jindy jde o něco víc, o čest, slávu či jen o prostou pomoc blízkému. Ovšem nejčastěji bývá důvodem hamižnost, peníze a síla - síla ovládat vše, co máme kolem sebe. Avšak o tom přece lidé nevypraví, a proto je tento příběh jejím pravým opakem.

Za dávných časů, kdy draci znamenali hrozbu pro království a kdy magie byla utajována, existoval muž tak hamižný a prohnilý, až se mu společnost stranila. Nikdo netušil pravé jméno bestie, ale díky hrůzným činům ji zvali Ghůl. Žil v posvátných lesích u úpatí hor, živil se vším, co našel a tím, co ukradl. Lidé se jej báli, protože vydloubával oči dřevorubcům, poutníkům nebo jen těm, kteří náhodou zabloudili. Ty často sváděl úmyslně do bažin, kde za hrůzné agonie zemřeli. Požíral prosté vesničany zaživa a jejich hlavy zahazoval do prachu cest, aby každý věděl, že to byl on.

Již mnohokrát na něj byla vypsána odměna za jeho hlavu, leč bez úspěchu. Většinou to skončilo tak, že se dobrodruh vrátil po kousíčkách, nebo vůbec. V netvorově teritoriu se nikdo nemohl vyznat lépe než on sám, a proto i pro samotnou domobranu vyslanou na výpravu to byl problém. Většina z ní se nevrátila.

Nicméně jednou, jednou se ukázal muž, který výzvu přijal. Mnoho se mu vysmívalo pro onu hloupou odvahu, pro tu nesmyslnou touhu splnit tento nemožný úkol, tento Leonidův boj. Pravdou však bylo, že tajně doufali v úspěch, neboť nebyl stejný jako ostatní. Nebyl tajemný, svalnatý či zkušený bojovník. Popravdě nevypadal ani jako ošlehaný mořský vlk, spíše jak venkovský učitel.

Když tento mladík nevysokého vzrůstu a nezajímavých rysů přicházel do městečka, nikdo si nemyslel, že by se pokusil zbavit monstra. Upoutával sice na sebe rudými vlasy sčesanými do malého culíku, ty se ale vůbec nehodily k jeho vybledlé usměvavé tváři. Dělal dojem nezkušeného mladého cestovatele, píšícího o svých cestách po neznámých místech, jelikož svýma hnědýma očima jako by pořád po něčem pátral. Svědčil o tom i oděv v podobě prostého venkovského šatu, který ničím nemohl zaujmout, a přes záda houpající se malá černá torna, jež na pohled skrývala mnohá tajemství.

Tento záhadný cizinec neprozradil nikomu své jméno ani pohnutky, proč jde za tímto úkolem, jediná jeho odpověď byla: "Nedělám to pro peníze."

Starosta mu slíbil, že pokud uspěje, zajistí ho do konce svého života, nicméně on razantně odmítl, věděl sám, že to není pro jeho dobro.

Ještě toho dne, za pravého poledne, vyrazil na svou výpravu. Neustále se kontroloval, zda není sledován, jako kdyby si nebyl jist, zda je vše v pořádku. Tušil něco hrozivého, něco, co mu nebylo po vůli. Zrychlil nejistě do kroku a poposunul si na malém nosíku cvikr z ebenového dřeva. Něco nahmatal v batohu a začal si hlasitě předčítat, nejspíš aby se zabavil, než dorazí na místo.

Míjel krajinu, přešel louky, přebrodil se přes malou říčku a téhož večera stanul před osudným místem. Les se před ním tyčil jak nedobytný temný hrad, kde pánem byl samotný Ghůl. Jeho sloužící vrány, havrani a jiná havěť hodovaly na kostech, které zde zanechala ta hrůzná zrůda. Každému by to nahánělo strach, i tomuto "badateli".

Přecházel mezi tímto obřím pohřebištěm, zkoumal kosti, prohledával ostatky a nabíral do ruky půdu. Neustále si něco mumlal, jako kdyby nebyl s výsledkem spokojen. Podíval se na měsíc, poté do knihy a nakonec spočinul očima opět na půdě. Vytáhl malou rudou misku a rozdrolil do ní kost malého dítěte, které skončilo tou ohavnou smrtí. Přimíchal směs černého prachu a roztloukl do toho tyrkysové vejce neznámého zvířete. Když tak vykonal, rozetřel obsah do kruhu, kam si následně ulehl a spal.

Nejspíše musel být dosti znaven, poněvadž vřískot ani krákorání jej nemohlo probudit. Zdálo se, jako kdyby byl v transu, neboť se za celou dobu ani nepohnul. Noc se ubírala dále do svých temných útrob a začalo být více chladno. Sovy přestaly houkat a černí havrani umlkli. Nastalo ticho, ticho, které mělo něco znamenat, takové, které nejspíše nepřicházelo jen tak. Něco se muselo stát.

Tímto klidem projel vřískot, jenž silně připomínal sirénu. Spáče to sice probudilo, nicméně zůstal klidným. Sebral si svou tornu a zvedl se ze země. Našmátral v ní knihu a vytáhl ji společně s krátkou dýkou s runou ve tvaru I.

Netrvalo dlouho a objevil se i Ghůl. Tato bytost vydávala strašlivé vřískání doprovázené podivným tancem. Jeho přes tři metry do výšky a svaly se mu rýsující celé tělo se houpalo v divokých pohybech, které by nahnaly kdekomu strach. Za tohoto rituálu se tvář zrůdy poseté nespočtem jizev zmítala v podivné agonii uspokojení. Rozcuchané dlouhé vlasy slepené od krve a lesních větviček létaly ze strany na stranu. Netvor, jenž svíral v ruce kyj, který si vyzdobil kostmi mrtvých lidí, jím vší silou bil o zem, až se ozvěna ozývala po celém lese. Zdálo se, jako by z této zrůdy sálalo takové zlo a smrt, které se nedá popsat lidským jazykem. Bylo to něco nadpozemského, už to nebyl člověk.

Monstrum se pokusilo o několik útoků, ale marně. Nějaká tajemná síla jej vždy odmrštila, když se pokusil zaútočit. Ačkoliv se potácel s neúspěchem, agónie sílila a on se s ještě větší vervou vrhal na svůj cíl. Trvalo to mnoho hodin, než se unavil a vyčerpal. Od slibného úlovku v podobě muže oděného jako vesničan tohle nečekal. Teď těžce oddychoval a kašlal krev na zem.

Dobrodruh se pousmál a na jeho bledé tváři se konečně objevil úsměv. Věděl, že po dlouhých letech hledání a útrap konečně stanul u svého cíle. Z jeho úst vyšel hlas, který pro běžného člověka nebyl podobný. Byl to hluboký dunivý hlas, který naháněl strach do širého okolí.

"Konečně jsem tě potkal, otče. Byla chyba znásilnit mou matku a nezabít ji, když procházela tímto lesem, protože z tohoto činu jsem se zrodil já, Glaciem. Nejspíš jsi nevěděl, že byla kněžkou vysokého řádu Isa. Ano, i když po tom, co jsi jí provedl, se zbláznila a za tři roky spáchala sebevraždu. Víš, jak to pro mne bylo těžké bez ní vyrůstat!? Nikdo nic o tobě netušil, dokud jsem nevyrostl. Byl jsem vychován v chrámu, kde jsem dokázal jako jediný zpracovat sílu run v tuto magickou ochranu a mnohem víc! Tvůj mozek to nechápe, jak by taky mohl, jsi surová stvůra, ani nechápeš, co ti říkám teď! Dost bylo řečí, skoncuji to s tebou!"

Domluvil a vystoupil z kruhu. Sálala z něj nadpřirozená síla, kterou nikdo nikdy nemohl spatřit. Začal mumlat pár slov, jedno z nich bylo Isa, další Jera, následovalo Mannaz. Jeho dýka rázem vzplanula modrým plamenem, ale teplo z ní nevycházelo. Naopak, sálal z ní děsivý chlad a mráz. Udělal pár kroků dopředu před ustupujícím Ghůlem, který klopýtl a spadl tak na záda. Začal se plazit před kouzelníkem, který se stále přibližoval.

"Neboj se, nebude to tak hrozné, bude to bolet jen chvilku, to ti slibuju, i když si to nezasloužíš," utrousil Glaciem a vrazil dýku do stvůry. Ta zaječela, a poté zmrzla do obrovského kusu ledu.

"Thurisaz," zašeptal a led se změnil ve střepy tříštící se o zem. Mrtvola příšery padla rozporcovaná na chladné kusy. Hrdina jí utrhl hlavu a schoval do torny. S klidem odešel z místa a zamířil zpátky do města, kde dostal tento úkol. Tvář měl v zadumaném až zamračeném výrazu, jako kdyby si nebyl úplně jist svým činem. Udělal snad chybu, když zabil svého otce? Bylo to správné? Přehlušil své myšlenky, které se mu zdály až příliš hlasité zakašláním a vytáhl knížku, do níž se s chutí opět pustil. Četl jen chvilku, pak ji zaklapl. Nemohl se zbavit vzpomínek na svůj čin. Dmula se v něm pýcha, ale zároveň se mísila s lítostí.

Hlasitě zařval a rozeběhl se kupředu v domnění, že tak svůj skutek a myšlenky na něj přehluší, poněvadž to byla jeho první vražda. Vražda člověka, i když se tomu ta oběť příliš nepodobala. Běžel, seč mu síly stačily, až doběhl na radnici přímo do místnosti, kde mu bylo svěřeno skolit bestii. Popadl Ghůlovu hlavu a mrštil jí po zadavateli úkolu.

"Tady máš tu hlavu, doufám, že jsi s ní spokojen!" zasyčel a vztekle se ohnal pohledem po starostovi. Ten udiveně a vystrašeně vytáhl plný měšec s penězi a podal jej dobrodruhovi, který je bez váhání vytrhl muži z ruky.
Chvíli na něj zamračeně hleděl, jako kdyby mu chtěl vyčíst příšerný průběh celého dne, ale poté si jen zklamaně oddechl a zamířil pryč.

Normálně by šel domů, do dalekého chrámu, ale potřeboval se zbavit těch ohavných myšlenek. Zamířil proto do knajpy, kde si poručil pivo. Hostinský, jenž mu stáčel zlatavý mok, hned na něj vybalil: "Co se tak tváříte mladej, copak jste snad zabil toho Ghůla?"

Ironií bylo, že měl pravdu.