Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola první: Lov
Těžké oddychování. Kapky deště dopadající na hnědou srst. A stále silnější pach... Ten pach, který mi dává šanci přežít, ten, který mi udává tempo a směr. Už mnoho dní sleduji potravu a upírám svůj zrak na nevinná zvířata. Vím, že je to boj o přežití - jíst, nebo zemřít vysílením, běžet přes nekonečné pásy země, abych mohl zabít. Zabít a žít.

Stojím za hustým porostem a větřím. Cítím, že potrava je tak blízko, že stačí vyběhnout a vzít si ji. Pokud se to nezdaří, zemřu, nedokážu být dlouho bez masa, toho, jež mě drží naživu za cenu ostatních. Do mých uší se opatrně line zvuk tepu. Pomalý a klidný. Zatím. Protahuji svoje nohy, budu je potřebovat, velice potřebovat.

Jeden skok. Mé tělo ladně letí přes rostliny, které mi poskytovaly úkryt. Moje mysl je čistá, není v ní nic, jen jedna jediná věc. Myšlenka přežít. Pomalu se blížím k zemi, jsem připraven udělat cokoliv, abych zítra nebyl potravou pro mrchožrouty. Odrážím se od prašné, tvrdé země. Dělám to už pokolikáté, že dokonale znám svoje možnosti. Moje končetiny jsou neustále připraveny změnit o pár stop směr, abych nezklamal kvůli uvolněnému kamenu, nebo neskončil svůj život kvůli malé díře. Mocné odrazy jsou neslyšitelné, můj dech je silný a rychlý. Blížím se čím dál víc, pokračuji přes řídce rozrostlou trávu stále stejným tempem.

Mohutné zvíře s parožím zvedá hlavu. Z jeho bezstarostných očí se rázem stávají propasti strachu a zoufalství. Vydává hluboký, varující tón a stádo se dává do pohybu. Mláďata hledají bezpečí ve chráněném středu, starší jedinci se rozprostírají kolem. Pokud se budou držet spolu, nemám šanci, ukopali by mě. Musím hledat šanci a nepromarnit ani ten nejkratší okamžik.

Zrychluji. Vedu svoje zahřáté tělo blíže a blíže stádu. Běžím rychle a dobíhám svou jedinou šanci přežít. Skok, skok, a další, nohy jen kmitají, pohybuji se v jakémsi rytmu. Lov je pro mě nutnost i zábava, uvědomovat si tu jedinečnou symfonii pohybu a divokého dechu. Jsem už těsně u stáda, udržuji tempo a hledám. Mé oči hledají chybu. Chci být silnější, okusit znovu tu lahodnou chuť teplého masa, jež jsem neměl už několik dnů.

Zbystřím, a okamžitě změním směr. Zaslechl jsem známý zvuk klopýtnutí, ten zvuk, co ohlašuje velkou šanci. Vidím mladší zvíře, jak se s kulháním snaží doběhnout stádo. Nikdo z ostatních ho neběží chránit. Nikdo se neotočí, aby viděl, co se stalo, a zasáhl. Každý si chrání jen svůj život a nebere ohled na ostatní, i když se v době míru lísal ke svému příteli, který je teď bezbranný. To je hlavní důvod, proč jsem věčně sám. Nesnesl bych zradu ve chvíli, jako je tahle. Mládě je pro mě snadná kořist. Nemůže se vyrovnat dospělým a navíc je zraněné. Chystám se ukončit jeho trápení, a ukojit vlastní hlad. Prudce se rozběhnu a skočím. V tlamě už cítím sliny, ale nevnímám je, myslím jen na kořist. Moje ostré drápy se zarývají hluboko do masa, zvíře vydá zoufalý ryk a snaží se stále utéct. Bojuje, stejně jako já. Odrazím se od země a tlamou se nemilosrdně blížím k jeho krku. Velké zuby zajedou do jeho měkké kůže a stisknou. Hlavu mám celou od horké krve, ale držím stále svůj stisk. Mládě má hrůzu v očích. Krok...krok....krok. Jeho tělo se svalí na zem a snaží se opět postavit. Trhnu sebou, abych mu ukončil muka.

Nemyslím na nic, už zcela bezmyšlenkovitě rvu kůži a hltám maso. Cítím ten pach krve a zcela nad sebou ztrácím kontrolu. Nasycuji se, vybírám to nejvýživnější a nejchutnější. Nechávám jen malou část, protože jsem již plný. Větřím společnost, mrchožrouti jsou na cestě a čekají až svou kořist opustím. Neváhám tedy a jdu pod blízký strom. Lehám si do stínu a chystám se spát. Poslední co si pamatuji před zaslouženým odpočinkem, je pohled na přicházející mrchožrouty.

Kapitola druhá: Hořké tajemství
S leknutím se probouzím. Mládě je již zcela sežráno, ale nikde v okolí není nic. Jen hnusný pach, který jsem ještě nikdy necítil. Štiplavý a výrazný. Rychle se zvedám a plížím se do křoví. Cítím nebezpečí a snažím se skrýt. To že jsem šelma neznamená, že nemám nepřátele. Ale tohle je něco zcela nového. A to se mi vůbec nelíbí.

Z myšlenek mě vytrhne světlo. Utíkám a dívám se na oblohu. Vidím lunu, ale mé tělo je v proudu světla jako by byl den. Zrychlují se mi reflexy, utíkám, jak je to jen možné, kličkuji mezi porostem, abych nezakopl. Nečekaně ucítím ostrou bolest na zadní noze, otočím se na ni a vidím, že v ní mám vraženou zvláštní větev s červeným, roztřepeným koncem. Ignoruji bolest a běžím dál. Najednou se však začalo dít něco, co jsem nechápal. Po několika krocích jsem upadl, ačkoliv jsem běžel po rovině. Vstával jsem, jak to jen šlo, ale mé tělo mě neposlouchalo. Doplazil jsem se do vysokého porostu a tam mi došly síly. Viděl jsem podivná zvířata, pohybující se ke mně. Byla špatně zbarvená, měla jednu část těla oranžovou a druhou zelenou. Chodila jenom po dvou nohách a v dalších, jež nepoužívala, něco držela. Sekl jsem po jednom drápem, ale neměl jsem v tlapě žádnou sílu. Dopadl jsem na zem a usínal. Prohrál jsem. Poslední obraz byl, jak se na mě to zvíře dívá...

Kapitola třetí: Řešení
Probral jsem se další den. Byl jsem zamotán v nějaké rostlině. Jako by ze země vyrostly výhonky přímo k nebi a tam vytvořily další zem. Skrze otvory v rostlině jsem viděl ty zvířata, jak sedí u takové červeno-oranžovo-žluté poskakující věci. Už jsem tu věc viděl, když někdy padá voda na zem, létají takoví bílí, zářiví ptáci, co narážejí do země, a když dopadnou na strom, tak na něm vyroste ta věc. Nad tou věcí drželi na větvích kousky masa, které měnilo barvu, jak se ho ta podivnost dotýkala.

Byl jsem v novém světě, daleko od zaběhnutého řádu věcí. Tihle tvorové vydávali podivné zvuky a dělali odporné věci. Viděl jsem jednoho sobě podobného, jak ho zabili a stáhli z kůže. Maso nechali shnít a vzali si jenom tu kůži. Vůbec mi to nedávalo smysl. Poté jsem zahlédl něco, co mi zamotalo hlavu úplně. Jeden ten tvor si hrál se zvířetem, jež bylo menší, chlupaté a hnědé. Zvíře jedlo banán a lezlo po tom tvorovi, kterého bych nazval asi jako dvounožec. Zvíře si s dvounožcem hrálo celé dny a on se o něj staral. Čekal jsem, kdy ho stáhne z kůže jako mého druha, ale to se nestalo. Přemýšlel jsem o tom dlouhé okamžiky a stále jsem to nemohl pochopit. Viděl jsem dost zvířat, která se podrážela, dokonce i stádo, jež bránilo slabší ze všech sil, ale nikdy tohle; bylo to pro mě nepochopitelné. Předpokládal jsem, že je to jejich mládě, ale vypadalo úplně jinak než oni.

Obvykle byla moje mysl čistá, soustředěná na jedinou myšlenku. Nyní jsem ji neovládal, otázky se nořily a odpovědi jsem namohl najít. Myslel jsem, že každý tvor na tomhle světě se chová dobře jen ke svému druhu, ale tohle mě vyvedlo z omylu. Dvounožci jedno zvíře chovali jako sobě vlastní a jedno naprosto zbytečně zabíjeli. Oni prostě dělali mezi druhy rozdíly, z nějakého mě neznámého důvodu. I když si to připustím, nikdy jsem nemiloval ostatní šelmy, ale s mrchožrouty jsem docela spolupracoval a nechával jim kořist.

Uběhlo pár dní a já stále přemýšlel, co která zvířata dělá výjimečné a co naopak některé druhy staví až na konec. Zjistil jsem akorát to, že všechno je o tom, co kdo dělá. Já jsem nenáviděný a obávaný lovec, a mrchožrout je akorát ten, kdo využívá zbytků. Stejně jako to, že třeba "opice", jak se zřejmě jmenoval ten tvor, co jedl jenom banány, se stali pro dvounožce oblíbené pro svojí bezbrannost, a můj druh byl zavržen z nějakého neznámého důvodu, jestli vůbec nějaký byl. Najednou jsem pocítil touhu po rovnosti. Nechtěl jsem, abych byl nenáviděn jen proto, že dělám, co musím. Dlouho jsem se snažil obhájit, ale došel jsem k myšlence, že to nikdy není proveditelné. Žádné zvíře s parohy mi nikdy neodpustí vraždu druha, stejně jako nikomu jinému. A nehledí se na to, jestli jsem ho zabil já, nebo někdo jiný, ani na to, že jsem to udělal proto, že jsem lovec a musím lovit, abych žil. Jak se tedy má jakýkoliv masožravý tvor stát mírumilovným? Přemýšlel jsem dlouho, ale nevyřešil jsem to. Nikdo neodpustí vraždu, ať už z jakéhokoliv důvodu. Já se snažím zabíjet tak, jak to jde, aby oběť dlouho netrpěla ani nežila v hodinách strachu. Nedokáži se jinak očistit než tak, že dělám nutné, jak jen nejmírněji a nejméně bolestně dovedu.

Potom jsem začal vzpomínat. Bylo mi smutno, chtěl jsem zase lovit, prohánět se po pláních, skrývat se v houštinách i pít vodu z mělkých říček, dělal bych cokoliv jiného, než seděl a čekal na smrt hlady, nebo nesmyslnou smrt pro mou kůži. Dokonce bych radši někde lízal rány, než abych byl zavřený o hladu v nějaké věci (už si nemyslím, že to byla rostlina, viděl jsem jednoho dvounožce ji dělat). Z mých myšlenek mě vytrhla bolest. Podíval jsem se na bolavé místo a viděl už známou větev s červeným koncem. Nebránil jsem se, byl jsem zesláblý. Věděl jsem, že brzy bude moje kůže pěkný kousek od těla, ale stejně, prohrál jsem. Každý máme nějaký svůj úděl, zabíjet pro potravu, starat se o mladé, nebo třeba jíst stromy a rostlinky. Zavřel jsem oči a ponořil se do spánku. Věčného spánku.