Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nepřítel na nás útočí ze všech stran, byli jsme nuceni se stáhnout a nyní se krčíme v jakési maštali a nevíme vůbec, co s námi bude. Vidíme a slyšíme, jak kulky prolétávají shnilou dřevěnou zdí, za chvíli to tu celé zkosí a nás taky. Zemřeme, to už je jisté.

Pojednou palba ustane, je ticho, neslyšíme ani nabíjení, ani hlasy, jen v dáli zpěv slavíků. Díváme se mlčky na sebe a v duchu si říkáme, co se stalo. Jeden z nás dostal odvahu a vyšel pomalu z rozstřílené chajdy. Chvíli posečkal venku a pak nás povolal: "Pojďte, kluci, vzduch je čistý!"
Vyšli jsme tedy ven, avšak stále jsme měli trochu strach, rudoarmějci jsou nevyzpytatelní, klidně se můžou znenadání objevit za námi. Leč nic takového se nestalo, oni skutečně jako by zmizeli. Společně jsme pak šli hledat další kamarády, ale po cestě jsme nacházeli jen mrtvá těla, naše a jejich. Přestože už jsem mrtvých viděl stovky, stále ve mně vzbuzovali hrůzu, hlavně když měli otevřené oči, to mi připadalo, jako by ještě žili, přitom jsem moc dobře věděl, že už jsou dávno mrtví.

Dostali jsme se až k opuštěnému mlýnu, který se zdál být čistý. Vešel jsem tedy dovnitř spolu s dalším kamarádem, abychom to prozkoumali. Na zemi ležela jen roztažená těla zabitých civilistů a kolem nich spousta nábojnic. Zvířata! Zabíjejí vlastní lidi a vůbec to jejich spojencům nevadí... Kdo ví, možná že až bude po všem, budou oni za ty největší zrůdy, ale zatím jsme to my.

Pokoušeli jsme se ve mlýně najít vysílačku nebo něco, čím se spojíme s velitelstvím, leč nic kloudného jsme neobjevili. Vyšli jsme tedy ven a pokračovali dál. Po několika stech metrech jsme narazili na opuštěný sovětský tank s otevřeným poklopem a kouřícím se zadkem, zcela nepochybně zásah pancéřové pěsti. Tank byl sice poničený, nicméně jízdy ještě schopný, nasedli jsme tedy do něj a vyrazili. V sovětském tanku jsem poprvé a řekl bych, že vypadá mnohem jednodušeji než ty naše. Říkají mu T-34, prý nejlepší sovětský tank, jak řekl jeden z našich nejúspěšnějších tankistů Michael Wittmann, ale proti panzerfaustu je taky bezmocný. Ujeli jsme v tanku dobré 3 kilometry, aniž bychom na něco živého narazili, přišlo nám jako by celá fronta vymřela. Po dalších 3 kilometrech se jeden z nás zděsil, zahlédl totiž přes škvíru ten mlýn, u kterého jsme již byli. Vystoupili jsme tedy a šli to prozkoumat. To přece není možné. Jakmile jsme vešli dovnitř, nalezli jsme tam opět ty samé lidi jako předtím.
"Mapu, rychle mapu!" zvolal jsem, jeden z kamarádů sáhl do brašny a podal mi ji. Když jsem ji ale rozložil, polekal jsem se. Nic na ní totiž nebylo, jen označení světových stran. Křikl jsem na kamaráda, co to má znamenat. On se zdál ovšem mnohem překvapenější než já. Nerozuměl jsem ničemu, až pak, když jsem se podíval do zrcadla, jsem vše trochu pochopil...

Jsme už mrtví, ti Sověti nás v té stodole zastřelili, proto tak rychle zmizeli, proto jsme nikoho živého nepotkali, proto jsme jeli po stejné cestě. Stal se ze mě duch a ani jsem o tom neměl zdání. Kamarádi o tom ještě nevěděli, a já se jim to obával povědět, tak jsem jednomu z nich tedy poklepal na rameno a řekl: "Nebojte, kluci, my už se tam nějak dostaneme...", načež jsme odešli zpátky do tanku.