Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Myslel jsem na svého nejlepšího přítele, tedy pokud by se dal jako můj přítel nazvat. Marf, kterého jsem znal jedině tímto podivným jménem. Marf pocházel z těch, o kterých se moc nemluví, byl to mafián v pravém smyslu slova. Mafián, který si založil rodinu na dvaceti místech USA. Žádná rodina nevěděla nic o té druhé a Marf si to tak přál. Všem psal dopisy, že cestuje po světě a posílal jim měsíčně peníze. Občas zajel za jednou z nich na víkend, aby popřál svým potomkům k narozeninám, rozdal jim dárky. Já bych osobně nechtěl žít takový život, mně stačí si jen párkrát někde užít a žádné závazky, vůbec ne děti, ještě mám čas. Sice už mi táhne na čtyřicet, ale času je vždycky dost. Nejsem jako žena, které tikají biologické hodiny.
Vždycky jsem věděl, kde Marfa najdu, ale tentokrát mi zmizel. Ptal jsem se po něm všude, kde ho jen znali, prošel jsem i ty nejzapadlejší hotýlky, kde by mohl ležet v posteli s nějakou prostitutkou. Prostě zmizel. Ale zbývala mi ještě poslední šance, kde by se mohl skrývat. Naposledy ždímal mladého Hanka Smithe, který bydlel na 22. Street. Rozhodl jsem se, že tam zajdu.
Ta ulice byla pěkně zpustlá, občas tudy proběhlo pár harantů, které honila banda chuligánů. Pár lidí vylezlo z činžáků, aby se podívali, jak vypadá slunce, jestli to ještě nezapomněli. Vsadil bych ruku, že v těch činžovních bytech bydlí jen samí Smithi, Jonesové a další velmi častá americká příjmení.
Otevřel jsem dveře domu, věděl jsem, že tu bydlí můj hledaný Hank Smith. Čekal na mě recepční, který vypadal, že každou chvíli umře. Starý důchodce, který se nechce vzdát svého místa, aby žádný z těch stále čekajících na práci se nemohl dostat na jeho místo. Obrovské hnědé oči, téměř plešatá hlava, jenom na temeni hlavy zbylo ještě pár bílých vlásků. Zdál se mi povědomý. Připomínal mi starého známého, který patřil kdysi, ještě než umřel na zápal plic, mezi mé klienty.
"Dobrý den přeji!" pozdravil jsem starého muže a čekal na jeho reakci, jaksi jsem pochyboval, zda mě vůbec slyší.
"Dobrý den, mladý muži. Co si přejete?" odpověděl mi a zeptal se mě slušně. Trochu jsem se zamračil, nesnáším, když mě někdo nazývá mladým mužem, i když mi to celkem lichotí.
"Jmenuji se D.H.Granger a hledám muže, který si říká Hank Smith. Je pravděpodobné, že se tak nejmenuje, takže vypadá jako makrela, smrdí jako tchoř a určitě miluje ženy a zve si je sem." Začal jsem ho popisovat a přitom jsem si uvědomil, že jsem si ještě nezapálil ani jednu cigaretu, zajímavé, většinou vykouřím denně aspoň dvacet cigaret, přestávám být nervózní. Asi bych měl přestat, všude píší, že kouření prospívá, ale já mám pocit, že mě to ničí. Tak přestanu tady bájit o tabáku.
Starouš se na mě podíval a pak mi řekl: "Nevím, kdo jste, ale myslím, že jste nějaký čmuchal a já čmuchaly nemám rád. Buďto rychle zmiznete, nebo se rozčílím a zavolám svého syna, který tu pracuje jako vyhazovač." Zvedl jsem obočí.
"Tak to jste tedy zvláštní barák, komfort. A to jsem si myslel, že v takových ulicích to neexistuje. Jinak promiňte, jsem Smithův právní advokát, ale on mi řekl, že je tady, jeho jménem si vážně nejsem jist, takže promiňte," omluvil jsem se.
"Dobře, podívám se, jestli tu někdo takový bydlí, ale potvrdím vám, že zde bydlí hodně Smithů a ne vždy je to jejich pravé příjmení." Začal jsem prohrabávat ve starých knížkách, teprve v té třetí našel to, co jsem potřebovat. Všiml jsem si, že na přední straně knih je napsáno něco, co vypadá jako New Hotel Prince. To se mi zdálo jako velmi podezřelé, protože než jsem vešel dovnitř sem, viděl jsem jen nápis H.te. Pr..c.. Tak jsem se podíval na osoby, které posedávaly v křeslech. Kulatá tvář bez rysů, chlapík s kozí bradkou a žena s obrovskými dioptrickými brýlemi, takže vypadala, že vidí vše a všude.
"Takže ten Hank Smith zde bydlí už dlouho, skoro celé tři roky, pokoj číslo 15," informoval mě stařík u recepčního stolku. Poděkoval jsem a vyšlapal (šnečím tempem) jedno patro. Došel jsem ke dveřím s číslem 15 a zaklepal. Nikdo neotevíral, přitiskl jsem ucho ke dveřím a zaposlouchal se. Jenom jakési neurčité šustění. Zaklepal jsem znovu. Pootevřely se dveře a objevila se makrelí tvář. Usmál jsem se na ni.
"Ahoj Hanku! Pamatuješ si na mě?" začal jsem zdvořilostní frází.
"Nejsi náhodou ty ten čmuchal?" optal se podobně.
"Jsem soukromé očko. Hledám jednoho známého, kterému jsi nedávno platil."
"Myslíš jako Teda McGraye?" zeptal se údivem na tváři.
"Myslím mafiána, kterému jsi zaplatil, protože jsi mu už hodně dlužil," pokračoval jsem vysvětlování, když to nedokázal pochopit.
"Povídám, myslíš jedině Teda McGraye, protože tu nikdo jiný nebyl, jenom pár mých ženskejch, ale to tě nemusí zajímat, frajere."
"Jasně, rozumím, ty makrelí tlamo. Nevíš, kde je?"
"Mě nevytočíš. Vím, kde je, ale tobě to rozhodně neřeknu. Ovšem mohl bych ti to říct, ale něco za to chci," pousmál se.
"Hm. Tak kolik chceš?" začal jsem rádoby z kapsy něco vytahovat.
"Prachy nechci, ale mohl bys mi ty čmuchale vyřídit jednu věc."
"Jakou? Chceš přebalit?"
"Jsi strašně vtipný. Hledám jednu ženu, ukradla mi hodinky. Ty hodinky pro mě mají velkou cenu a já je chci získat zpět. Když to zvládneš, dostaneš ode mě tuhle malou informaci. Bereš?" Zamyslel jsem se. Tohle by nebylo fér, za malou informaci další prácička navíc, ale já Marfa potřebuji, něco podělal a já mu musím vysvětlit, co má dělat, nemusí utíkat zase někam do Tramtárie, ale stačí si přečíst pár zákonů v tomhle státě a je to zařízené tak, že se vám nic nestane. Protože Marf se jako každý mafián bojí mříží, policajti by mu určitě nalepili na záda a napsali do dokumentů, že je krátkozraký, v policejním slangu to znamená, že je na malé děti, prostě pedofil. A měl by po klidných dnech, Marf se sice bránit umí, ale dvacetičlennou skupinu by nezvládl nikdo.
"Dobře. Jak vypadala ta žena? A odkud ji znáš?" poddal jsem se.
"Byla to jedna z těch obyčejných dívek, které vidíš každý den a ani si jich nevšimneš, blondýna, nijak zvlášť hezká, upovídaná. Potkal jsem ji v putyce U Osla, které je někde u Washingtonské banky na 25. Street. Je to možná stopa. Ale ještě něco mám, tohle jsem našel poté, co odešla s mými hodinkami," začal mi vysvětlovat a ukázal mi kus obalu od bonbonu. Prohlédl jsem si jej a všiml jsem si jména toho bonbonu - FILELA. Zajímavé, měl bych zjistit, kde se tento druh bonbonu prodává, možná patří mezi ten velmi častý druh, bonbony si moc nekupuji, to radši zbraně a cigarety.
"Dobře, doufám, že to bude stačit, ještě mi řekni, jaké to byly hodinky," vzpomněl jsem si na důležitou věc, která se vždy hodí vědět.
"Obyčejné pozlacené, ale na druhé straně je vyryto Pro J.T s láskou," odpověděl mi.
Odešel jsem, zahnul jsem doleva, kde na dveřích se na mě usmíval mezinárodní symbol záchodu pro muže, panáček. Otevřel jsem se dveře. Nikde nikdo. Vymočil jsem se, podíval jsem se do zrcadla. Uviděl jsem svůj úděsný obličej. Vypadal ještě hůř než obvykle. Omyl jsem se. A vyšel jsem z toho hotelu zpět na vzduch, kde neprojížděla ani auta...